Old Times Open My Heart

→ Open My Heart. Kdo by tuhle hru neznal, že ? Její původní verze je opět zpátky, v mnohem lepším provedení ←



Na životopisy bude samostatná rubrika v sekci Dotazníky. Další informace dodám časem. Hezkou hru !

Naštěstí astrál už umím ovládat tak, že mě to nevyprskne někde v říčce nebo kilometry od hradu, ale přímo před zámkem. Musel jsem zase utéct. Tam venku je to k nevydržení, změna příjmení nepomáhá, média přesně vědí kdo jsem. Destinina sláva se lepí i na mě. A když je řeč o mé sestře.. Zase se nastěhovala ke mně do domu. Už nevím co s ní mám dělat, jsou s ní jen problémy. I když chápu, že doma se jí být nechce. Je tam sama, rodiče jsou buď na brančích, nebo si dělají svoje věci. Vlastně se ani nedivím jejímu chování. Jak bych asi dopadl, kdyby na mě rodiče kašlali? Jsem rád, že jsem od nich pryč. Vlastně možná jsem i radši, že Destiny bude u mě, mám ji aspoň pod dohledem a nemusím mít strach, že zase něco provede. Teď jsem jí řekl, že si jdu na chvíli zdřímnout, tak snad mě nebude rušit, nerad bych ji zatáhl do boje mezi Ellezzií a Openem, už tak má svých starostí se životem dost. Uvažuju mezitím co vydupávám schody do svého pokoje. Rozhlédnu se. Nikdo nikdo. Ticho před bouří.
Dojdu až k sobě do pokoje. Vytvořil jsem si ho dle vlastního vkusu. Stěny do světlejší modré, moderní nábytek a veliká prostorná postel. Natáhnu se na ní a v poklidu zavřu oči. Kde jsou všichni? ES? Near? Inot? Rozhodnu , že se po nich půjdu podívat. ES tu určitě někde bude a Near se zas bude ládovat sladkostmi.

Třicet pět, třicet šest, třicet sedm, třicet osm, třicet devět, čtyřicet ..Vrátím čínku zpátky na stojan. Otřu si pot z čela a rozhlédnu se po místnosti. Do veřejných posiloven jsem nikdy nechodil, proto jsem si zřídil svoji doma v jedné z prázdných místností. Rád přetěžuji svoje tělo, tudíž se posilování věnuji i několikrát denně. Každého půl roku kupuju do své posilovny nějaký nový stroj, strávím tu většinu svého času.
Zvednu se a zamířím k boxovacímu pytli.
Po třičtvrtě hodině boxu, zastavím houpající pytel a sundám si rukavice, které přistanou na podlaze. Úklid mi nic neříká.
Takže teď do sprchy a pak do Ellezzie. Napětí v jiné dimenzi bylo čím dál větší a já už se nemohl dočkat jak Opeňanům nakopeme zadky. Nemám rád lidi z Openu, jsou to takový fiflenky, včetně kluků.
Ve sprše nejsem nijak dlouho, nechápu lidi co tam dokáží strávit hodiny, jen tak postáváním. Je to mrhání drahocenného času, který se dá využít jinak, líp. Třeba pěstí někomu mezi oči.
V obýváku se natáhnu na pohodlný gauč, dám ruce za hlavu a naprosto se uvolním. Netrvá to dlouho a dostanu se do Ellezzie.

Pátek odpoledne byl jediný den v týdny, kdy jsem mohl veškerou práci hodit za hlavu a plně se věnovat astrálním světům. Jakmile jsem po uvolňovacích procesech skončil ve svém pokoji uvnitř Openského paláce, spokojeně jsem se natáhl na velké, manželské posteli. Celé lože sloužilo pouze mně a nebyl nikdo, kdo by měl právo v mém malém království cokoliv měnit. Na nočním stolku vedle postele se vyjímal zmrzlinový pohár, po kterém jsem automaticky natáhl ruku, abych se jej mohl zmocnit. V momentě, kdy jsem vložil lžičku do úst se naproti posteli objevila průhledná postava menšího vzrůstu. V náruči držela malé štěně a upírala na mě oči plné zvědavosti. ,, Hledá tě... " promluvila dívka a se zvonivým smíchem se zatočila na místě. Aniž bych věnoval výjevu před sebou pozornost, nerušeně jsem pokračoval v konzumaci dezertu. Byl jsem zvyklý na jejich přítomnost. Pokud jsem od nich právě nepotřeboval pomoc, nechával jsem je svobodně se pohybovat a hrát si na území Openu. Nikdy nezaútočili bez mého příkazu. Lidské oko je nedokázalo zahlédnout. Vše je tak, jak má být. Prázdný pohár jsem položil zpět na stolek a líně se přetočil na druhý bok. Ležet v posteli byla jedna z nejpříjemnějších činností vůbec. Alespoň na chvilinku. Věděl jsem, že mě bude hledat. A jak se říká, kdo hledá, ten najde.


,, Shirley, okamžitě se vrať ! " zakřičel za mnou otec, celý rudý vzteky. Aniž bych se namáhala odpovědět, s nesouhlasným zavrtěním hlavy jsem práskla dveřmi tak silně, jak jen to bylo možné. Proběhla jsem zahradou ve snaze dostat se co nejrychleji z dosahu domu, ve kterém jsem bydlela. O pár ulic dál jsem se konečně zastavila a dopřála si krátkou přestávku. Opřela jsem se o zeď a snažila se zhluboka dýchat. Závoj dlouhých černých vlasů mi přepadl přes hlavu a znemožňoval mi tak výhled před sebe, tomu jsem ale nevěnovala pozornost. Hlavní pro mě bylo, že jsem mohla být sama. Mí rodiče byly velmi přísní, což přestávalo vyhovovat mé divoké a dobrodružné povaze. Nelíbilo se mi poslouchat otcovo kázání a jeho poněkud staromódní názory. Mohla jsem si ale vybírat ? Pozvedla jsem hlavu a s lehkým úsměvem se zadívala do dáli. Tohle ti nikdo nesebere, ani oni ne. S pocitem vítězství jsem se pomalu rozešla po chodníku a sledovala různě zbarvené domy, před kterými občas postávali lidé. Někteří sázeli květiny na zahradě, druzí s láskyplným pohledem leštili nejnovější model sportovního auta. Na tváři se mi objevil spokojený úsměv. V ten samý moment jsem zastavila a zálibně si prohlédla velkou vilu před sebou. Srdce mi poskočilo radostí. Uvidím ho ? Pomalu jsem došla až k plotu a zvědavě nahlédla do zahrady. Na trávníku seděla malá holčička v roztomilých šatičkách. V ruce držela knihu a plně se soustředila na čtení. Pousmála jsem se, to už se ale za mnou ozval velmi známý hlas. Mým tělem okamžitě proběhla vlna vzrušení. Automaticky jsem se otočila, stál tam on. ,, Marcusi ! " vykřikla jsem a s radostným výrazem k němu napřáhla ruce, abych ho mohla obejmout. Co záleželo na tom, že jsem se opět nepohodla s rodiči a měla domácí vězení, když tu stál on ? ,, Co tady děláš, Shirley ? " zeptal se a pevně mě sevřel v náruči. Zavřela jsem oči a opřela se mu o hruď.
,, Ále , " se smíchem jsem ledabyle mávla rukou ,, O nic nejde, jen jsem se potřebovala trochu projít a... " odmlčela jsem se a odvrátila pohled ,, Vidět tě " Viděla jsem jeho obličej, na kterém se objevil úsměv. Tak dokonalý, div se mi nepodlamovala kolena. ,, Nepohádala jsi se s rodiči, že ne ? " dotázal se a rukou mi zajel do vlasů. Být kočkou, pak bych zaručeně předla. ,, Jistě, že ne ! " vyhrkla jsem rychle. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti. Jeho výraz ale mluvil za vše, samozřejmě, nevěřil mi. Skousla jsem si ret, má rodina byla to poslední, o čem jsem chtěla mluvit. Nejspíš pochopil, že nemá cenu se dál vyptávat. Lehkým tlakem na záda mě popostrčil k brance a otevřel jí . Kývnutím hlavy mě vyzval, abych vešla jako první. ,, Pojď dál. Nechceš dnes zůstat na večeři ? " vyptával se. Roztržitě jsem si pohrávala s konečky prstů, váhajíc nad tím, co říct. ,, To bych moc ráda " odpověděla jsem nakonec. Povzbudivě se usmál a zavolal k sobě malou holčičku, kterou jsem před několika minutami pozorovala. ,, Máme dnes návštěvu Katarino, Shirley už přeci znáš. Buď prosím hodná, ano ? " pošeptal dívence, která ho majetnicky objala kolem pasu. Byla tak drobná, že mu dosahovala sotva do půli zad, ale viditelně jí to vůbec nevadilo. ,, Ahoj ! " se zářivým úsměvem ke mně přišla a do rukou mi vtiskla tulipán. Věnovala jsem jí vděčný pohled ,, Díky, malíčká " Mé tělo v tu ránu pohltila vlna nadšení a touhy. Vše je v pořádku. Už jsem nemohla chtít víc. Nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Pořád tu byl on. Marcus.. Mé slunce ve tmě.


Podepřela jsem si hlavu rukou a zasněně hleděla z okna na spadané listí ležící pod stromy. Na tváři se mi objevil blažený výraz. Cítila jsem se šťastná a plná energie, kterou bych mohla rozdávat. ,, Reino, zlatíčko, večeře je hotová ! " zavolala na mě matka z dolního patra. Nepatrně jsem pozvedla hlavu, sotva jsem jí vnímala. Neměla jsem hlad. I kdyby mě trápily hlady celých několik dní, bylo by mi to jedno. Nejspíš bych ani nepostřehla, že mi odebrali mou základní lidskou potřebu. Nepotřebovala jsem spát ani jíst, jelikož myšlenky na něj mi to nedovolily. Má touha byla zákeřná a příliš silná. Jako nemoc, která postupně napadala každičkou část mého těla. ,, Už běžím " křikla jsem zpáteční odpověď a chvatným krokem se vydala do prvního patra domu. Matka právě pokládala na stůl těstovinový salát a já se s úsměvem posadila na své oblíbené místo. Hladově jsem upřela pohled na misku a dožadovala se své porce jídla. Oči mi jiskřily štěstím, už dlouho jsem se necítila tak dobře. I tak běžná věc jako byla večeře s mámou mě naplňovala pocitem vnitřního klidu a pohody. ,, Stalo se něco ? Máš opravdu dobrou náladu " poznamenala matka překvapeně, když vkládala do úst vidličku s napíchlou těstovinovou vrtulí. Všimla si toho. Před mámou se nedá nic dlouhodobě utajit. Tajemně jsem se usmála a naklonila hlavu na stranu ,, Možná " odvětila jsem a došla ke dřezu, do kterého jsem položila prázdný talíř. Jsem zamilovaná mami. A moc ! Pomyslela jsem si, svou myšlenku jsem ale nahlas nevyslovila. Bylo to poprvé, co jsem skutečně propadla něčímu kouzlu. Neuměla jsem s neznámými emocemi nakládat, ale ten pocit se mi líbil. Den byl najednou veselý a nenašel se nikdo, kdo by mi mou radost zkazil. I kdyby se o to někdo pokusil, vysmála bych se mu. Pomalu jsem vystoupala po schodech nahoru, zpět do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a pohodlně se usadila na posteli. V patnácti je život vážně síla... Přisunula jsem si k hrudi polštář a pevně ho k sobě přitiskla. Alespoň na chvíli jsem se snažila si co nejdůkladněji vybavit objekt své touhy. Vždyť ani neví, že existuješ. Zamračila jsem se, tohle jsem slyšet nepotřebovala. Ale podvědomí mělo pravdu. Nezajímala jsem ho. Jak by Joshua mohl vědět, že jsem mu naprosto propadla ? Udělala bych cokoliv, jen aby si mě všiml ! ,, A dost Riko, žádné pochybnosti ! " napomenula jsem samu sebe nahlas, abych si dodala trochu sebevědomí. Joshua možná ani nevěděl, že bojujeme za stejnou zemi, ale to mi nebránilo v tom, abych na něj přestala myslet. Zuřivě jsem sebou plácla do peřin a začala se soustředit. Třeba tam právě bude... Během chvíle se mi podařilo opustit své tělo a přemístit se do té nejkrásnější země, kterou jsem kdy viděla. Ellezzie. Rozhlédla jsem se, když v tom jsem před sebou uviděla... Nikoho jiného, než jeho. Zalapala jsem po dechu a schovala se za prvním zahradním stromem, který jsem uviděla. Opatrně jsem vykoukla a prohlédla si ho od shora až dolů. Cítila jsem, jak se mi zrychlil dech, bála jsem se, aby neslyšel mé srdce, které tlouklo jako splašené. Křečovitě jsem uchopila do rukou větvičku a aniž bych přemýšlela nad tím co dělám, rozlomila jsem jí na dvě poloviny. Ozval se velmi známý zvuk praskajícího dřeva. Potichu jsem zanadávala a vyšla zpoza stromu. Nemělo smysl skrývat se. Už takhle jsem se cítila trapně víc než dost. Pomalým krokem jsem prošla kolem Joshuy, ve snaze tvářit se co nejsebejistěji. Chyba lávky, bylo to přesně naopak. ,, A - Ahoj... " špitla jsem tiše a upřela zrak k zemi. Bože, tohle se ti teda nepovedlo, neznělo to vůbec sebevědomě ! Takhle se Ellezzianka nechová ! Se ztrápeným povzdechem jsem se pomalu doloudala do paláce..


Ze všech sil jsem zvedla hlavu a zhluboka se nadechla. Potřebovala jsem doplnit zásobu kyslíku, bez kterého bych se v momentální situaci rozhodně neobešla. No tak holka, už jen kousek ! Ozval se naléhavý hlas v mé hlavě, který mi nedovolil se zastavit. Boj o přežití ? Ne, jen plavecké závody. Přišla jsem si pro vítězství, tak se přeci nenechám porazit. V tu samou chvíli jsem ucítila na své dlani kovové hrazení bazénu. Zastavila jsem a ohlédla se za sebe. Byla jsem první. Dokázala jsem to ! ,, Tifo, jsi báječná, zlato je tvoje " pochválila mě trenérka a se spokojeným úsměvem si zapsala vítězný časový limit do zápisníčku. Nemohu tomu uvěřit, poslední dobou se mi tolik daří. Sundala jsem si plavecké brýle a po schůdkách opustila prostředí vodních živlů. ,, Úžasný čas, jsi pořád lepší " rozplývala se trenérka nad mými výsledky. Tváře mi lehce zrůžověli, komplimenty mě vždy dokázali vynést až na samotný vrchol dobré nálady. Hrdě jsem upřela zrak na tabulku vítězů, na které se vyjímalo mé jméno. Tiffany Gratzon, první místo. Ách... ,, Pro dnešek je to všechno Tifo, můžeš jít. Uvidíme se příští týden " ozval se za mnou trenérčin hlas, když jsem zamířila k dívčím umývárnám. ,, Budu se těšit, hezký víkend " rozloučila jsem se a zmizela za dveřmi šaten. Konečně jsem měla po náročném týdnu volno. Celé dva dny jsem mohla lenošit a nechat své tělo odpočinout. Byla jsem na fyzickou zátěž zvyklá, měla jsem spoustu zálib, které si se sebou bohužel odnášeli i veškerý můj volný čas. Na Open jsem si ale udělala volno pokaždé. Díky plaveckým závodům jsem nemusela do školy, což znamenalo, že rodiče budou v práci a já budu mít celý dům pro sebe. Ta horší zpráva byla, že opět budu muset dohánět zameškané učení. Odhodila jsem tašku přes rameno na zem a s telefonem v ruce se uvelebila na posteli. Potřebovala jsem napsat rodičům radostnou zprávu o mém vítězství a pochlubit se i mé nejlepší kamarádce Mice. Zpráva doručena. Výborně. Zavřela jsem oči a začala se soustředit. Mé tělo bylo po výkonu znavené a uvolňovací cvičení mi šlo mnohem snáz, proto jsem se za necelých patnáct minut ocitla kdesi nad svým tělem. Nyní mi nebránilo nic v tom, abych navštívila svou oblíbenou zemi. Open My Heart. Zavřela jsem oči a vnímala příjemný tlak, který mě přemístil na požadované místo. Vesele jsem se zatočila na místě a vydala se do paláce, přičemž jsem si cestou prozpěvovala svou oblíbenou písničku. Má radost nešla zastavit. Je dost brzo, zajímalo by mě, jestli už tu budou i ostatní. Po schodech jsem vystoupala až do třetího patra zámku a s radostným zavýskáním se rozběhla po chodbě. ,, Já to dokázala ! " rozkřičela jsem se, nedbaje na to, zda - li mě někdo slyší. Tak ať, jen ať vidí, jakou mám radost. V ten samý moment se otevřeli dveře jednoho z pokojů, ve kterých stál blonďatý chlapec. ,, Gratuluji " řekl stručně s kývnutím hlavy. Jeho poněkud chladná reakce nedokázala mé nadšení překazit. Než jsem stačila cokoliv dalšího říct, uslyšela jsem za sebou kroky. Otočila jsem se, po chodbě si to vykračoval Aron. Takže nakonec tu přeci jen někdo je. Near se opřel o rám dveří a s rukama v kapsách Arona sledoval. Jeho pohled mluvil za vše. Jako by říkal - Co po mně zase chceš ? Raději mluv, ať už tě mám z krku. Při své myšlence jsem vyprskla smíchy, připadalo mi to neskutečně vtipné. Nakonec jsem se uklidnila a zvědavě se rozhlédla, jestli náhodou nespatřím svou nejlepší kamarádku... ,, Neviděli jste tu Miku ? "

Hlasitý smích z obýváku se nese až do mého pokoje. Když už jsou jednou doma, tak stejně nejsou sami!Pomyslím si, mezitím co přerovnávám sbírku kabelek ve svém šatníku. Zavřu skříň a s povzdechem se rozejdu do společenské místnotsti dole. Jen co vejdu pohled mi spočine na desítkách lidí ve společenském oděvu, popíjející vína a nad něčem debatujících. Ženy mají dlouhé elegantní šaty, pánové jsou v oblecích. Takže dnes rodiče pořádají branč doma?Rozhlédnu se po stolech plných jídel, sklenic a za nimi obsluha. ,,Destiny, drahoušku, ty už jsi doma? Jaktože nejsi ve škole?"Pozvednu obočí. ,,Mami je sobota a přišla jsem před hodinou, ještě jsem s tebou mluvila.."Unaveně se na ní podívám. Takhle to je pořád, sotva si vzpomene, že má nějakou dceru. Odpovědi se nedočkám, ani se na mě nepodívá a znovu se věnuje paní v černých šatech. Doma většinou vůbec nezůstávám, byla bych tu sama. Rodiče jsou pořád na nějakých akcích, jednou to je otevření galerie, podruhé zase společenský večer tam a tam. Každý den to samé. Většinu času trávím v agentuře, nebo na večírcích s přáteli. Pozornost, které se mi nedostává doma se mi snaží vynahrazovat starší brácha, Aron. Nebo média a paparazzi, kteří sledují každý můj krok. Jelikož doma nezůstávám, můžu se naplno věnovat práci, díky ní jsem na první příčce popularity, sláva každým dnem roste, nabídky se množí jako děti v Číně. Mám své místo na bilbordech na Times Square, titulní strany časopisu, reklamy.. Vrátím se do svého pokoje, kde si velmi rychle sbalím kufry. Tady už nehodlám být ani minutu, s rodiči jsem si toho prožila dost, nemám zapotřebí zůstávat s někým, kdo pomalu ani neví, že existuju. Popadnu všechny potřebné věci, samozřejmě co nejvíc oblečení a zavřu za sebou pokoj. Za peníze co mám si mohu koupit svoji vlastní vilu ..Klidně dvě takové, vydělávám si už sama, k čemu potřebuji rodiče? Stejně by si ani nevšimli, že s nimi už nebydlím. Rychlými kroky, zmizím za domovními dveřmi.
Když limuzína zastaví před luxusním bytem mého bratra, úlevně si oddechnu. Ten bude překvapený, až mě uvidí.S potutelným úsměvem na tváři vejdu dovnitř, kufry nechám v předsíni a na vysokých podpatkách, bez kterých ani nevycházím, doklapu až do kuchyně odkud se ke mě nese velmi lákává vůně, Aron se v kuchyni docela činí. ,,Destiny? Co tu děláš?"Překvapeně zamrká když mě uvidí a jednou rukou mě vezme kolem ramen, mezitím co tou druhou míchá cosi uvnitř stříbrného hrnce. ,,Už tam s nimi dál nebudu."Zamračím se. ,,Zůstanu u tebe." Informuji ho. Neptám se na svolení, jsem jeho sestra a můžu tu snad zůstat kdy budu chtít ne? ,,Ehm, dobře, tak jo. Najíš se se mnou?"Podívám se na to co vaří. ,,Voní to sice hezky, ale ne díky. Nemám hlad." Nedržím diety a nejím žádné nízkokalorické blafy. Můžu jíst všechno, díky mému rychlému spalování, můžu sníst co chci a kolik chci a stejně neztloustnu. ,,Ale měla bys, jsi hubenější než když jsem tě viděl na posledy. Jíš vůbec?" Přemýšlím co odpovědět. Nejím, poslední dobou nemám chuť. ale říct tohle Aronovi, je nebezpečné, rovnou by mě zavřel do ledničky. ,,Jasně že jo."Zalžu a odložím podzimní kabát na jednu ze židlí. Rozplácnu se na gauči a vezmu do ruky ovladač. ,,Sundáš je někdy?"Ukáže se smíchem na mé podpatky. Zamračím se. ,,Ne.",,Proč ne?"Zle se na něj podívám. ,,Arone, ty to moc dobře víš, tak proč se ptáš?" On se jen zasměje. ,,Jen si tě dobírám Des, klid." Podívá se na hodiny a pak na mě. ,,Hele Des, půjdu si na chvíli zdřímnout, jsem docela unavený."S těmi slovy zmizí za jedněmi z mnoha dveří. Pokrčím rameny.Jak je libo.

Po bloumání na chodbě přece jen na někoho narazím. Tifa vypadá spokojeně, i když, ještě jsem jí neviděl mračit. Je to takový sluníčko, všechno jí nadchne, možná dokonce i svítící lampa. Podívám se na Neara co se opírá o rám dveří, s jeho typickým výrazem. ,,Neare, nazdar."Pobaveně se na něj podívám. ,,Chci se tě zeptat, bude dnes slunečno až polojasno nebo pod mrakem s přeháňkami?"Zeptám se ho s vážným výrazem, jakoby na tom záležel něčí život. Mezitím se otočím na Tifu. ,,Teď jsem přišel, nejspíš tu Mika ještě není. Co se stalo, že tak záříš? Takhle se obvykle tváří má sestra, když vyjde nová kolekce kabelek od Gucciho."Zářivě se usměju. Živě vidím Destiny před sebou, jí a ten její blažený výraz. Kolikrát za mnou přiběhla ověšená taškami a se slovy, že se cítí jak znovuzrozená, i když to její znovuzrozená je třeba čtyřikrát za sebou. Typická Destiny.. Co teď asi dělá? Jestli mě zase vyplaví koupelnu, tak ji asi přetrhnu. Co tak o ní přemýšlím.. Možná, kdybych jí seznámil s Openem.. A všechno ji o tom řekl, měla by své útočiště, vzhledem ke své útočné povaze a tendenci nevzdávat se, by byla určitě ve válce proti Ellezzii velmi užitečná. I když nevím jak by vycházela s ostatními opeňany, možná by dělala trošičku problémy.
O čem to zase přemýšlím? Asi jsem blázen, kdyť ve válce se může zranit nebo hůř, dokonce zemřít! Možná by ale trochu zkrotit potřebovala, je až moc rozdivočelá. Nejhorší ze všeho je, že má ke všemu co říct! Vždycky musí mít poslední slovo a všechno musí být podle ní, jakmile se někdo nechce řídit podle jejích pravidel, začne se rozčilovat. Je s ní těžké pořízení, potřebuju zkrátka pevnou ruku, jakmile je na ní někdo až moc měkký, začne si s ním pohrávat.
Pak se podívám zpátky na Tifu. ,,Nechceš jít ven se projít?"Nechtělo se mi tady postávat na chodbě.

Znudeně přepínám proramy v televizi, samé zamilované romány nebo reklamy. Hlavu otočím k Aronově ložnici, která je už poměrně dlouho dobu zavřená. Tomuhle říká zdřímnout? Kdyť on má půlnoc! Vypnu televizi a hodím ovladač vedle sebe.Se zívnutím se protáhnu a zamířím do pokoje, který měl sloužit mě. Aron ho tu pro ně nechal udělat, nejspíš počítal s tím, že se tu dřív nebo později ukážu. Dojdu k oknu a nakloním se ven. Dnes je Halloween. Děti v přestrojení budou co nejdřív obcházet domy a strašit za sladkosti. Povzdychnu si. To jsem nikdy nezažila. Měla jsem úplně odlišné dětství než většina dětí. Rozvalím se na velkou postel a se spokojeným úsměvem civím na strop. V tu chvíli se mi do mysli vkrade On. Úsměv mi z tváře zmizí. Co asi teď dělá? Kde je? S povzdychem se posadím a opřu se o zeď. I když Mella vidím každý den v Ellezzii, nestačí mi to.Po chvilkovém přehrabování v kabelce vytáhnu mobil. Přemýšlím co napsat. Nakonec do telefonu vyťukám krátký text. Co delas dnes vecer? Je Halloween, neco podniknem.Odešlu SMS a hodím mobil na polštář. S Mellem je to složitější. Je to můj nejlepší přítel už hrozně dlouho, znamená pro mě snad všechno na světě, ale už delší dobu to nejsou jen kamarádské city co k němu chovám. ,,Bože..Jdi mi z hlavy!“Zabořím hlavu do polštáře. Nemůžu mu to říct prostě nemůžu. Nebudu riskovat, že ho ztratím, nikdy.O mém vztahu k Mellovi nikdo nevěděl, úspěšně jsem to na sobě nedávala znát, ale každý den je to těžší a těžší. Pokaždé když jsem s ním, je svět o něco barevnější. Na všechno zapomínám, vnímám jen jeho. Ten nenahraditelný pocit štěstí. ,,Tak tady jsi.“Vykoukne ze dveří Aronova hlava. Pousměju se. ,,No jasně. Tady. Sama..“Podívám se z okna, jako bych ho tam snad někde mohla spatřit. ,,Cože?“Mávnu nad tím rukou. ,,Spal jsi nějak dlouho ne? Tohle u Rodriguezů znamená zdřímnout?“Pobaveně ho sleduju. Stejně nechápu proč si musel změnit jméno, média o něm stejně vědí. ,,Jsem unavený! Kdo by nebyl se sestrou jako jsi ty.“Hodí po mě polštář. S předstíranou nevěřícností se na něj podívám.,,Mluvíš jako by jsi nebyl rád, že mě máš!“Hodím po něm polštář zpátky. ,,Jsem přímo nadšen!“ Rozesměje se. ,,Pojď, něco provedeme. Je Halloween.“Natáhne ke mně ruku. Chytnu se jí a jdu s ním do kuchyně.,,Co máš v plánu? Převlékneme se za upíry a půjdeme strašit děti?“Zvědavě se na něj podívám.Co to bude tentokrát?Aronovi nápady nikdy nebrali hranic. ,,Ne něco lepšího. Něco upečeme.“Nadšení z mého výrazu opadne. ,,Péct? Děláš si srandu? Ale no tak Arone, kam se poděla tvoje fantazie? Tvoje vtípky?“Jen se na mě bezbranně podívá. ,,Co je na tom špatného? Mohli jsme do toho něco dát a donést to sousedům. Tak co navrhuješ?“ Zamyslím se. ,,Nevím nic mě nenapadá. Prostě si pustíme film a je to.“ ,,Dobře, jdu nějakej vybrat.“Nabídne se a odejde do obýváku. ,,Fajn, udělám popcorn.“

,, Katarino, mohla by jsi prosím jít napřed a vyřídit Johnovi, že s námi dnes povečeří Shirley ? " s prosebným pohledem jsem ke své mladší sestře přiklekl a pohladil jí po vlasech. Kagome naštěstí nenamítala a s krátkým kývnutím se rozeběhla zpátky do domu. Konečně jsem mohl být se Shirley sám. Aniž bych nad svými činy přemýšlel, obtočil jsem ruce kolem jejích boků a majetnicky jí k sobě přivinul. Tohle pravděpodobně nečekala, pouze mi věnovala plachý pohled. Odhrnul jsem jí pramen černých vlasů z čela a podíval se jí do očí ,, Chtěl bych ti něco dát " pošeptal jsem jí a z kapsy vylovil zlatý řetízek. Očima nechápavě těkala sem a tam ,, Marcusi, to nemůžeš... " zamumlala znepokojeně, svými gesty jsem jí přiváděl do rozpaků. Rozesmál jsem se, její ostýchavost ve mně probouzela ještě větší instinkty lovce a ochranitele. Chtěl jsem si vzít to, co mi právem náleželo. ,, No tak Shirley, není na tom nic špatného " povzbudivě jsem na ní mrkl, abych jí dodal alespoň trochu odvahy. Váhavě na mě pohlédla, přemýšlela nad odpovědí. ,, Dobrá " souhlasila nakonec. Otočila se ke mně zády a odhrnula si veškeré vlasy z krku. Opatrně jsem jí řetízek připnul, přičemž jsem prsty lehce přejížděl po její šíji. ,, Je opravdu nádherný, děkuju " promluvila po chvíli. Její spokojený úsměv byl pro mě největší odměnou. ,, Zůstaň dnes večer " přitáhl jsem si její obličej k sobě a dravě jí políbil, to už se ale ve dveřích objevila Katarina. S překvapeným zamrkáním si nás prohlížela. S povzdechem jsem se od Shirley odtáhl, nechtěl jsem Kagome zbytečně děsit ,, Večeře už je určitě hotová, že ? " zeptal jsem se zběžně, abych odvedl řeč jinam. Na tváři se jí objevil upřímný úsměv, jako by se nezabývala tím, co před chvílí viděla ,, Jo ! Pospěšte si " se zvonivým smíchem zmizela za dveřmi. Se Shirley jsme se na sebe podívali a pak pouze pokrčili rameny. ,, Zůstala bych, ale rodiče... " se zvednutým ukazovákem jsem jí přerušil. ,, Nemusíš se bát, i tohle vyřešíme " s úsměvem jsem jí chytl za ruku a dovedl až ke dveřím.


Aron měl podle všeho velký smysl pro humor. Jeho přihloupé otázky mě rozesmějí, zato Nearovi příliš vtipné nepřipadali.. ,, O počasí rozhoduje ES " s chladným výrazem podobající se vánici probodával Arona pohledem. Mlčky jsem přešlápla z jedné nohy na druhou a zkřížila ruce na prsou. Nearovo chování bylo občas děsivé. ,, Pokud jde o Miku, dorazí později " odpověděl stejně nezaujatě, jako před chvílí. Cože co ? Chvilka nepozornosti se mi skutečně nevyplatila, naštěstí jsem brzy pochopila, o čem mluvil. Na znamení vděčnosti jsem krátce kývla hlavou a pak sledovala, jak mizí za dveřmi svého pokoje. Zůstala jsem na chodbě pouze s Aronem. Otočila jsem se čelem k němu na znamení, že mu věnuji veškerou svou pozornost. ,, No... Není to nijak zvlášť důležité, jen výhra v plaveckých závodech " zazubila jsem se a zastrčila si pramínek vlasů za ucho. Zadívala jsem se na dveře uprostřed chodby a zašklebila se. Mičin pokoj byl hned vedle mého, avšak má kamarádka měla pravděpodobně spoustu práce a do Openu nestihla dorazit ,, Chtěli jsme se projet na koni, ale asi budu muset sama " pokrčila jsem bezmocně rameny a rozešla se po schodech dolů, přímo před palác ,, Jestli chceš, můžeš jít se mnou " dodala jsem spíše ze zdvořilosti. Nepočítala jsem s možností, že by právě on chtěl trávit čas holčičí zábavou, jako je ježdění na koních. Opatrně jsem vešla do budovy stáje a zaposlouchala se do pronikavého zařehtání, které bych poznala na kilometry daleko. Klídek holka, už jsem u tebe. Nakoukla jsem do druhého boxu po své levé straně a spatřila vranou klisnu, jejíž černá srst se při kontaktu se sluncem překrásně leskla ,, Nazdárek Yaweno " poplácala jsem kobylku po krku a pomalu jí vyvedla ven před stání. Zvuk podkov dopadajících na podlahu se rozléhal všude kolem, tomu jsem ale nevěnovala pozornost. Během dalších několika minut jsem svou zvířecí svěřenkyni plně připravila k vyjížďce. Spokojeně jsem si svou práci prohlédla a vyhoupla se do sedla. Yawena, celá nedočkavá pohazovala hlavou. Její živá povaha byla velmi podobná té mojí. Asi proto jsem si koně díky Openu tolik oblíbila. Než jsem i s klisnou opustila budovu, letmo jsem se podívala na Mičina hřebce, který nervózně ržál a bušil kopyty do stěny boxu. Povzdechla jsem si, buď byla Mika opravdu tak nedochvilná, nebo já byla všude moc brzy.. Neměla bych na ní ještě chvilinku počkat ?


Pevně jsem stiskla Marcusovu ruku a vešla s ním do obrovského domu, ve kterém jsem měla strávit několik následujících hodin. Sklonila jsem hlavu, abych si mohla důkladně prohlédnout zlatý řetízek, který mi věnoval. Spokojeně jsem se uculila, podobně jako dítě, kterému dají do ruky bonbon. Je překrásný. Ale musel být i pořádně drahý ! Líbilo se mi, když se mi dvořil a dával mi tak najevo svůj zájem. Vzpomněla jsem si na tvář svého přísného otce, který mě nerad viděl ve společnosti chlapců. Podle jeho slov jsem měla úspěšně vystudovat univerzitu, získat titul a budovat kariéru. Sbližování s opačným pohlavím by mě pouze rušilo při dosažení mých vytyčených cílů. Nad svými myšlenkami jsem si pouze znechuceně odfrkla. Teď tu není Shirley, můžeš dělat co uznáš za vhodné ! Marcus mě zavedl až do jídelny, kde už jeho maminka s nevlastním otcem pokládali večeři na stůl. ,, Dobrý večer " pozdravila jsem způsobně. Oba mi věnovali milý úsměv, který mě zahřál u srdce. Vypadali na první pohled tak sympaticky, ne jako moji rodiče, kteří se usmívali pouze vyjímečně. Hlavně otec... ,, Jsem moc ráda, že s námi povečeří Marcusova dívka " Jeho matka byla z mé přítomnosti nadšená a já konečně získala pocit, že někam patřím. Následující čas ubíhal podle mých představ. Ideální večeře s rodinou, ve které panovala přátelská atmosféra mi vyhnala veškeré chmury z hlavy. Byla jsem plně rozhodnutá přečkat u Marcuse do rána, nehledě na potíže, které mě čekali po návratu domů. Celé druhé podlaží rezidence obýval pouze Marcus, jeho rodiče i sestra sídlili v prvním patře, proto jsem neměla obavy z náhlé noční návštěvy. Vyčerpanost si brzy na mě vyžádala svou daň a já se stěží přemáhala, abych neusnula svému chlapci na rameni. ,, Chtěla bych se osprchovat " zamumlala jsem rozespale, studené kapky dopadající na tělo by mě zaručeně probrali. Alespoň jsem o tom byla přesvědčená. Nechtěla jsem se vinou únavy připravit o hezké chvíle s člověkem, který pro mě tolik znamenal. Marcus mi se souhlasným kývnutím hlavy popsal cestu do umývárny a nechal mě odejít. Jakmile jsem stála pod sprchou, dostavil se dlouho očekávaný pocit spokojenosti. Přesně jak jsem čekala - Vlažná voda dokonale oživila mé znavené tělo a mé smysly opět pracovaly na plné obrátky. To už jsem ale uslyšela zvuk otevírajících se dveří. Zarazila jsem se. Co se děje ? Nechápavě jsem se otočila, přímo za mnou stál on. ,, Marcusi ? " Srdce se mi v tu ránu rozbušilo jako splašené, nehledě na to, že mě právě viděl úplně nahou. Tváře mi hořeli napětím a studem, tahle situace se mi nelíbila ani v nejmenším. Co chce dělat ? Mlčky mě chytl za pas a prudce přitáhl k sobě. Připadala jsem si oproti němu tak drobná a bezbranná, zvlášť když on byl oblečený a já před ním stála tak, jak mě Bůh stvořil. ,, Nemůžu se ovládnout " pošeptal mi, přičemž mi rukama přejížděl po těle. Vnímala jsem na kůži každý jeho dotyk, který naprosto otupoval mé racionální myšlení. Zavřela jsem oči a zachvěla se, ovládaly mě pocity, které jsem nedokázala identifikovat. Za chvíli jsem už stála opřená o zeď, Marcus přede mnou klečel a právě skláněl hlavu k mému klínu. Zpanikařila jsem, vybavila se mi otcova přísná tvář i jeho rady, které mi pravidelně připomínal. Chce se mnou spát... Jedna jediná myšlenka v mé hlavě stačila k tomu, abych Marcusovo konání zastavila. ,, Ne, já nechci " vyhrkla jsem rychle a odvrátila pohled, abych mu nemusela hledět do očí. Překvapeně se na mě podíval, ale o nic dalšího se nepokoušel. ,, Dobře " odpověděl, v jeho hlase bylo slyšet zklamání. Sklonila jsem se pro své oblečení ležící na zemi a začala se oblékat. ,, Budu muset jít " promluvila jsem po dlouhém váhání a rázně vykročila ke dveřím. ,, Shirley, počkej přece " chytl mě za ruku, já se ovšem z jeho sevření pohotově vymanila. Chtěla jsem se co nejrychleji dostat pryč, za každou cenu. ,, Rodiče se už na mě i tak zlobí Marcusi, musím jít ! " zvolala jsem s hysterickým podtónem. Seběhla jsem shody do prvního patra a hnala se pryč, směrem k východu. Tohle se nemělo stát...


Zarmouceně jsem se díval za Shirley, která po nešťastném incidentu v koupelně urychleně opustila celý dům. Věděl jsem, že z mé strany bude potřebovat spoustu pochopení a trpělivosti, ale její odmítavost ve mně probouzela akorát tak větší chtíč. Za žádnou cenu jsem se nechtěl vzdát, ale čím více jsem byl odmítán, tím víc se mě zmocňovala touha ovládat a vlastnit. Ze zajetí myšlenek mě vytrhl až můj mobilní telefon, který se s nedočkavým hudebním doprovodem hlásil o mou pozornost. Co kdo chce v tuhle hodinu ? Na tváři se mi objeví úsměv, když zjistím, že mi píše osoba, ke které jsem měl už několik let velmi blízko. Malá Destiny, má nejlepší kamarádka. Na tebe mam cas vzdycky. Kam chces jit ? Do Central parku, do divadla ? Jakmile zprávu odešlu, pohodlně se uvelebím na své posteli. Večer strávený po jejím boku jsem považoval za výbornou možnost k vylepšení mé pochmurné nálady. Destiny jsem poprvé spatřil před několika lety. Byla jiná než ostatní. Svým divokým temperamentem a nezkrotností na sebe upoutávala pozornost na kilometry daleko. Ihned jsem věděl, že někdo takový je přímo stvořený pro stranu Ellezzie. Tak se i stalo. Patřila k nejsilnějším a zároveň nejagresivnějším bojovnicím mé země, proti které se málo kdo postavil. Vždycky mi dokázala poradit. Povím jí o Shirley. Brzy na to opustím místnost a vydám se do prvního patra. V obývací místnosti právě seděla matka s Johnem a se skleničkou vína v ruce o čemsi rozmlouvali. ,, Ach, to jsi ty Marcusi. Jdete se Shirley na procházku ? " zeptala se zvědavě, musela předpokládat, že se chystám odejít pryč. ,, Ne, Shirley se musela vrátit domů, volali jí rodiče... " odpověděl jsem pouze poloviční pravdou. Matka mi věnovala pohoršený pohled, svou lží jsem se naštěstí vyhnul pravdě, avšak ne jejímu kárání ,, Dobře víš, že by jsi neměl nechat slečnu odcházet večer samotnou " připomenula mi. Provinile jsem sklonil hlavu na znamení, že si svou chybu plně uvědomuji. Já vím, ale není to moje vina ! Kdyby Shirley neutekla, zaručeně bych jí při cestě domů dělal společnost. Mohl jsem pouze doufat, že se z události vzpamatuje a opět mě navštíví. Nerad bych o ní přišel a pokazil tím tak náš úspěšně se rozvíjející vztah. ,, Mám ještě sraz s Destiny, uvidíme se ráno " s těmito slovy jsem místnost opustil a vydal se do garáže, kde už na mě čekalo stříbrné Porsche. Byl čas vyrazit.


S nadějí jsem se zadívala na mezeru u hrazení a pomocí důrazné pobídky jsem zvíře pod sebou nasměrovala ke skulině, která nám mohla zajistit vítězství. Ty víš, co máš dělat. Problesklo mi hlavou a v tu ránu povolila svému svěřenci otěže. Jakmile hřebeček zaregistroval volný prostor před sebou, zabral zadníma nohama a vyřítil se vpřed. Letmo jsem se otočila a zkontrolovala ostatní koně na dráze, kteří se ze všech sil snažili zaujmout vedoucí pozice. ,, A je to tu dámy a pánové, Lord Silvano vítězí o celých jedna a půl délky ! " zakřičel komentátor vzrušeně. Skoro jsem ho nevnímala. Zpomalila jsem vraného plnokrevníka do kroku a poté zastavila úplně. ,, Teda... Jel jako ďas. Parádní dostih " ozval se za mnou velmi známý hlas. Seskočila jsem na zem a střetla se s pohledem svého staršího bratra. ,, Díky Sylare " zazubila jsem se a odhrnula si z čela pramínek hnědých vlasů, který mi překážel ve výhledu. Mé tělo naprosto pohltila vlna adrenalinu, kterou už jsem dlouho nezažila. ,, Cožpak nemáš radost Amando ? Vyhrála jsi Nashua Stakes " mrkl na mě Sylar povzbudivě. Přikývla jsem a otočila se na muže a ženu ve společenském oblečení, kteří opodál právě hovořili s reportéry. Neměla jsem příliš ráda zvídavé otázky publicistů, proto jsem byla rodičům vděčná, když tuto práci převzali za mě. ,, Slyšel jsem o tom, že chtějí poslat Silvana na konci roku do San Gabriel Handicapu " vytrhl mě Sylar z přemýšlení. Zamračila jsem se. Na Kalifornské dráze v Santa Anitě Parku jsem se necítila tolik jistě, jako v rodném New Yorku. Proč nás prostě nepřihlásí znovu do Queens nebo do Belmontu ? Silvano je tu zvyklý. Povzdechla jsem si, nikde jsem neviděla svou nejlepší kamarádku Shirley. Často mě při dostizích doprovázela, ale poslední dobou tomu tak nebylo. Určitě alespoň sledovala televizi. ,, Upaluj se vyfotit a převzít cenu " popostrkoval mě Sylar se smíchem. Cosi jsem zamručela a vydala se vstříc hlučícímu davu. O několik hodin později jsem měla konečně volno. Po dostihu jsem byla unavená, avšak cesta domů měla trvat několik dalších hodin, proto jsem se v autě pohodlně usadila a sdělila rodičům, že se prospím. O astrální cestování v přítomnosti druhých lidí jsem se nepokoušela příliš často, ale momentálně jsem neměla jinou možnost. Sylar, který seděl vedle mě pochopil můj záměr a dokonale mě napodobil. Už mnohokrát jsme cestovali do dimenzí společně. Brzy nato jsme se oba objevili nad svým tělem a pomocí myšlenky se přemístili do Openu.

S filmu jsem nic neměla. Už jen kvůli tomu, že hned od začátku jsme se přetahovali o mísu s popcornem a Aron měl potřebu během hororu neustále žvanit. Zrovna když s Aronem lezu po podlaze a sbírám rozházený popcorn, který mimochodem stejně po sobě znovu hodíme, mi pípne SMS na mobilu. Natáhnu pro něj ruku a s úsměvem si zprávu přečtu. Nech to na me. O pul desaty pred Central Parkem. Zatim pa Vstanu ze země a beze slova odejdu do pokoje. Přemýšlím do čeho se obléknu. Je Halloween! Proč se nezapojit! Chvíli mi trvá než najdu vhodné oblečení, ale výsledek stojí za to. Spokojeně se prohlížím v zrcadle. Černé boty na podpatku skvěle doplňují krátké, stejně černé šaty. Na hlavu si nasadím špičaté kočičí uši a s blaženým úsměvem výjdu z pokoje. Neujde mi Aronův překvapený výraz. ,,Destiny.."Vyjeveně se na mě dívá.,,Ty někam deš?" Pouze přikývnu a doklapu k hlavním dveřím. Aron jde celou dobu za mnou. ,,S kým?"Jen se tajemně usměju a vezmu za kliku dveří. ,,S kamarádem."Na otázku s jakým už neodpovím. Zkontroluji čas na mobilu, abych se ujistila, že sraz stíhám. Sebejistým krokem se rozejdu k Central Parku. Aron bydlel kousek, tudíž jsem nepotřebovala auto. Naprosto ignoruji hladové pohledy kolemjdoucích i kolikrát nemístné poznámky mužů. Myslím jen na jedno - až ho znovu uvidím. Podívám se mu do očí, ucítím jeho vůní, uslyším jeho hlas. Byla jsem nervózní a natěšená zároveň. Čím blíže jsem Central Parku byla, tím víc nervozita opadala a nadšení stoupalo. Jakmile dorazím, na určené místo jen se trochu nejistě rozhlédnu, Mello tu ještě není, nejspíš je už ale na cestě, přece jen to má dál než já. Zkřížím ruce na prsou a nervózně přešlapuju. Možná to nebyl ten nejlepší nápad se sejít zrovna tady... Pohledem ostražitě sjedu muže, sedící na lavičce kousek ode mě, v puse cigaretu a nevypočitatelný pohled, kterým si mě prohlíží od hlavy až k patě. Jakmile se z lavičky zvedne, tělem mi projede otupující mráz. V hlavě se mi začnou přehrávat otřesné představy, co by mi mohl všechno udělat. Ubráníš se snad ne? Jsi Ellezzianka! Přestaň se třást a vzchop se! Uznám, že můj vnitřní hlas má pravdu. Narovnám se a chladným pohledem dám muži jasně najevo, ať se ke mě ani nepřibližuje.

Jakmile se pomocí dálkového ovládání odsunou dveře garáže, naskytne se mi pohled na stříbrné sportovní auto značky Porsche. S pýchou si dokonale lesknoucí se stroj prohlédnu a dlaní velice obezřetně přejedu po kapotě. ,, Bratříček na noc odjíždí ? " ozval se za mnou tichounký hlas patřící mé mladší sestře. Otočil jsem se a věnoval Katarině omluvný pohled. ,, Ano, ale ne na dlouho " pokusil jsem se jí situaci vysvětlit tou nejsnadnější formou, jakou jsem jen dokázal. Jednoduché objasnění Kagome viditelně stačilo. Alespoň o tom svědčil její spokojený výraz. Pouze se usmála a s popřáním hezké noci odkráčela z garáže ven. V ten samý moment jsem zaregistroval příchozí textovou zprávu. S lehkým úsměvem na tváři jsem si přečetl její obsah. Takže Central Park ? To se dalo čekat. Do dvaceti minut tam jsem. Vyťukal jsem odpověď a zastrčil telefon zpět do kapsy. Nastartoval jsem Porsche a se skřípěním gum vyjel na silnici, na kterou dopadal svit pouličních lamp. Cesta ubíhala rychle, stejně tak jako tok mých myšlenek. Povzdechl jsem si, vzpomínky na Shirley jsem nedokázal ze své hlavy vypudit, ačkoliv jsem se o to snažil sebevíc. Marně. Nech jí vycukat, vrátí se sama. Radilo mi zkušeně podvědomí, které jsem se pro tentokrát rozhodl poslechnout. Jakmile jsem dojel k Central Parku, zanechal jsem auto na parkovišti a sebejistým krokem se vydal na smluvené místo. Destiny stála otočená zády. V černých šatech a vysokých podpatkových botách vypadala elegantně. Nepamatoval jsem si, kdy jsem jí naposled viděl v teniskách, kvůli své výšce je málo kdy nosila. Opatrně jsem k ní přistoupil a zezadu jí sevřel ve svém medvědím objetí. ,, Tady jí máme ! " zvolám vesele a důkladně si prohlédnu kočičí ouška, vyjímající se na její hlavě. ,, Destiny, to jsi celá ty " rozesměju se, vždy mě dokázala překvapit něčím jiným. Asi proto jsem měl pro ní takovou slabost. Pohled mi spočine na muži stojícím opodál, který na Destiny vyzývavě hledí. Sebevědomě se napřímím, čímž vysílám do svého okolí jasný signál o své nadřazenosti. Opatrně obtočím své kamarádce ruce kolem boků a jemně jí k sobě přitáhnu blíže. ,, Neboj se " syknu potichu, nikdo jiný než ona mě nemá šanci slyšet. ,, Dej si voraz chlape, tady slečna s tebou nechce mít nic společného ! " zahulákám na muže, který z Destiny ani na chvíli nespustil pohled. Jakmile se vagabund nedobrovolně vzdálí, pustím Des ze svých spárů. Muselo jí být už předem jasné, že sehrané divadélko mělo zajistit především její bezpečnost. ,, Už jsem ti říkal, že ti to dneska vážně sluší ? " složím jí s úsměvem kompliment a samolibě se rozhlédnu.

Nervózně přešlapuju na místě, když v tom mě někdo zezadu obejme. A pak uslyším jeho hlas .. Rozbuší se mi srdce, tváře mi hoří vzrušením. Otočím se a tam stojí On. ,,Mello! Jsem tak ráda, že tě vidím!"Radostně poposkočím. Konečně ho mám jen pro sebe. Na komentář ohledně mých kočičích uší se jen lišácky zazubím. Ráda jsem chodila s něčím novým a Halloween byl můj oblíbený svátek. Mohla jsem předvést svou fantazii, kostýmům se meze nekladou. Jakmile mi obtočí ruce kolem pasu, nic nenamítám, i když pořádně nechápu důvod jeho počínání. Pak pochopím, že to sehrál jen jako divadlo, aby ode mne dostal toho pobudu. Na jednu stranu jsem ráda, že je ten muž pryč, na druhou mě mrzí, že to všechno jen hrál. Mohla si to čekat, nebo ne? Zavrtím nad svými myšlenkami hlavou a jen se nad Mellovým komplimentem doširoka usměju. ,,To mi připomíná, že pro tebe něco mám."Z kabelky vytáhnu červené čertí rohy. Přistoupím blíž, nase obličeje jsou jen kousek od sebe, natáhnu ruce a opatrně mu rohy nasadím na hlavu. Na chvíli se mu zadívám do očí, potlačujíc nutkání přitáhnout si jeho obličej k tomu svému a políbit ho.. Nakonec o krok ustoupím zpět a dlouze si ho prohlížím. ,,No vidíš, vypadáš jako samotný ďábel."Rozesměju se, abych zmírnila napjatou atmosféru. Přátelsky ho vezmu kolem pasu a rozejdu se s ním, pro něj, neznámo kam. Ovšem já moc dobře vím, kam ho vedu. Když zahneme za roh a jdeme podél silnice, zpoza auta vyskočí trio chlapců v kostýmu. Jeden má kostým mimozemšťana, druhý upíra s dlouhým pláštěm a třetí má masku ducha z filmu vřískot. Polekaně uskočím do strany, až pak když zjistím, kdo stál za 'přepadením' se začnu smát. Malý kluci se zvonivým smíchem odpeláší pryč. Nakonec Mella dovedu do cíle. ,,Tadá."Rozhodím rukama. Před náma stojí barevně osvětlená cukrárna, nově otevřená. Vezmu ho za ruku. ,,Pojď."Vedu ho dovnitř. Po celé místnosti, lze cítit omamná vůně těch nejlákavějších sladkostí. Vyberu nám stůl v rohu, aby nás nikdo nerušil. I když nená kdo, cukrárna je v téhle době už prázdná, jsme tu jediní zákazníci. Posadím se naproti Mellovi a vezmu do ruky lístek s nabízenými pokrmy. ,,Mmm, co třeba tohle?"Položím lístek naproti Mellovi a ukážu na vybraný dort prstem. Vím, že Mello měl rád sladké a já jsem se tomu také nebránila. Jednou za čas to přece nevadí. Nechám dort objednat a otočím se zpátky ke svému příteli. ,,Tak, že neuhádneš, na co se přiští středu chystám?"Spokojeně se usmívám. Je mi jasné, že to neuhádne, proto mu rovnou odpovím. ,,Mello, tvá nejlepší kamarádka si bude dělat.. Řidičák!"Nadšeně vypísknu. Vždycky jsem toužila řídit auto. Vozit se v limuzíně je sice fajn, ale časem to omrzí. Takhle nebudu na nikom závislá a v pohodě se dopravím kam budu chtít.

Překvapeně zamrkám, když Destiny vytáhne z kabelky červené čertí rohy a s úsměvem mi je nasadí na hlavu. Na několik málo sekund se naše pohledy setkají. Kdesi v mém nitru se začne o pozornost hlásit emoce, kterou jsem se před několika lety snažil v Destinině přítomnosti zahubit. Co se děje ? Oplatím jí hluboký pohled do očí, to už ale ustupuje o několik kroků dozadu a se zájmem si mou novou Halloweenskou ozdobu prohlíží. Dám se do smíchu společně s ní, za každou cenu jsem jí chtěl udržet v dobré náladě. Rád jsem svou nejlepší kamarádku sledoval v momentech, kdy byla šťastná. ,, To měla být lichotka ? " provokativně do ní šťouchnu a velice ohleduplně jí vezmu kolem ramen, zatímco ona své ruce obtáčí kolem mého pasu. Nebráním se, oba jsme používaly jednoduchá přátelská gesta, která pro ani jednoho z nás neměla žádný jiný význam. Destiny se pomalu rozejde vstříc ulicím, avšak cíl naší cesty neprozradí. Věděl jsem, jak moc měla ráda překvapení a udělala by cokoliv, aby mě do poslední chvíle udržovala ve sladké nevědomosti. Zbystřím, když se před námi objeví několik chlapců v kostýmu, před kterými Des polekaně uskočí do strany. Na tváři se mi objeví pobavený úsměv. Chytnu svou kamarádku za ruku a se slovy ,, Snad by jsi se nebála " na ní povzbudivě mrknu. Letmo se podívám na děti, které s hlasitým smíchem zmizí za rohem. Nestačím udělat nic dalšího, jelikož Des ukáže na osvětlenou budovu cukrárny a vyzve mě, abych jí následoval. Dnešní večer byl pravděpodobně ve znamení sladkostí. Rozhlédnu se, v celém podniku jsme jediní zákazníci. Pro většinu obyvatel města bylo už příliš pozdě na to, aby zbytek dne trávili mezi cukrovinkami. Destiny nikdy nebyla typ člověka, který by se dlouho rozhodoval a zbytečně tak ztrácel čas. Vcelku okamžitě objedná pro nás oba dort s čokoládovou polevou a marcipánem. ,, Víš, že na noc by se nemělo jíst ? " vážně se na Des podívám, přísná tvář mi ale nevydrží příliš dlouho. V její přítomnosti to ani dlouhodobě nebylo možné. ,, Právě proto si myslím, že bychom to dnes měli porušit " dodám a s úsměvem položím na stolek svůj mobilní telefon. Věděl jsem, jak moc absurdní myšlenka je, aby mi Shirley napsala zprávu tak pozdě večer, k tomu všemu o Halloweenu. Ale nechtěl jsem se tak snadno vzdát. To správný vládce nedělá. Zatímco své myšlenky urychleně vyženu z hlavy, otočím se k Destiny čelem, abych jí dal najevo, že jí věnuji veškerou svou pozornost. ,, Moje malá Des a řidičák ? " podivím se, to už se ale přímo před námi objeví objednaný dort. Na nic nečekám a chopím se lžičky, která i s kouskem čokoládové pochutiny skončí v mých ústech. ,, Hlavně na sebe dávej pozor. Kdyby jsi chtěla pomoc, řekni " nabídnu se, řidičský průkaz jsem sám už několik let vlastnil. Předat několik užitečných rad své nejlepší kamarádce bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat.. ,, Počkej... Máš tu kus dortu " vyruším jí ze soustředění a nakloním se k ní, abych jí mohl polevu z tváře odstranit. Jakmile jsem však v příliš těsné blízkosti její tváře, ozve se opět neodbytné nutkání, přesně takové, které na svou existenci upozorňovalo před Central Parkem. V tu ránu se za hlasitého hudebního doprovodu probere k životu telefon ležící na stole. Prudce sebou trhnu a odtáhnu se. Display oznamoval příchozí zprávu, ovšem ne od Shirley. Na obličeji se mi objeví nespokojený úšklebek. Pondělní přednáška zrušena, profesor je mimo město. S povzdechem se podívám zpět na Destiny. ,, Promiň, nedával jsem pozor, co jsi říkala ? " zeptám se s omluvným úsměvem, ačkoliv si nejsem jistý, zda - li na mě skutečně mluvila. Pohlédnu na hodinky čas v přítomnosti Des ubíhal příliš rychle ,, Nechtěla by si odvézt domů ? "

Hned jakmile se dort objeví na stole, společně s Mellem se do něj pustím. ,,Jasně Mello, neměj strach. Víš, že tenkrát, když jsi mě nechal řídit tvoje auto, tak to nebylo tak hrozné."Rozesměju se. Kdyby tenkrát Mello pohotově neotočil volantem, určitě bychom skončili ve stromě. Mellův pokus o odstranění kousku čokolády z mých rtů, ve mě vyvolává neodbytný pocit, ukázat mu, jak to s námi je. Podívám se mu do očí. Nakloním se k němu blíž a pootevřu ústa. V tom momentě pípne Mellovi textovka. Odvrátím se zpět a mezitím co Mello čte svou zprávu, si raději ukrojím kus dortu. Všimnu si jeho výrazu. ,,Děje se něco?"Položím vidličku na talíř, ve znamení, že už mám dost. ,,Nic jsem neříkala."Pokrčím rameny a usměju se. Podívám se na hodiny visící na stěne vedle vchodových dveří. ,,Bydlím u bratra."Pousměju se. Mello moc dobře věděl, o mých rodičích, říkala jsem mu všechno. ,,Ten bydlí kousek od Central Parku."Vysvětlím, aby pochopil, že auto není třeba. ,,Ale můžeš mě doprovodit."Zazubím se. Mávnu na obsluhující a dort zaplatím. Dnes jsem zvala Mella já. ,,Nejste náhodou Destiny Rodriguez?"Ukáže na mě servírka propiskou. Pouze přikývnu a začnu se zvedat k odchodu. ,,Prosím podepsala byste se mi tady?"Ukáže na předloktí a podá mi z kapsy lihovku. ,,Samozřejmě."Věnuji ji unavený úsměv a načmárám jí na ruku své jméno. Pak jí lihovku vrátím a společně s Mellem odejdu z cukrárny pryč. Když se objevím znovu venku, z vyteplené cukrárny rozklepu se. Pane jo, rychle se ochladilo. Rozejdu se společně s Mellem domů. Cesta ubíhá velmi rychle. Bavíme se o všem možném. S ním se nikdy nenudím. Škoda, že ten čas utekl tak rychle. ,,Jak se má Kagome?"Jeho malou sestřičku jsem měla moc ráda, vlastně celou jeho rodinu. Jeho máma s tátou jsou velmi milí lidé, ráda jsem s jeho rodinou trávila čas. Často jsme u sebe s Mellem přespávali, tak jak to nejlepší přátelé dělají. Pustili jsme si filmy, naplnili mísy s jídlem a nebo jsme šli pozdě večer plavat do osvíceného bazénu, kde jsme různě blbli. ,,Pozdravuj jí ode mě."

,, Nic důležitého, jen zrušení přednášky " pokrčím rameny, poslední rok studia na univerzitě nebyl vůbec jednoduchý. Doktorem se nemohl stát každý a pouze ti nejlepší měli šanci na úspěch. ,, Popravdě jsem čekal, že mi napíše někdo jiný " kysele se zašklebím, jako bych právě spořádal celý náklad citrónů. Pouze chápavě kývnu hlavou, když se zmíní o svém pobytu u bratra. Moc dobře jsem věděl, jaký vztah měla Destiny ke svým rodičům, kteří se jí nevěnovali tolik, jak by dívka v období dospívání potřebovala. ,, Půjdu s tebou i na opačný konec světa " zažertuji a podívám se na servírku, která prosí Destiny o autogram. Nijak mě to nevyvede z míry, byl jsem na slávu své kamarádky zvyklý, proto mě nepřekvapovalo, když jí lidé na ulici pravidelně poznávali a otáčeli se za ní. ,, Dáváš i podpis na zadek ? " zeptám se a provokativně do ní šťouchnu prstem. Jakmile výjdeme ven před budovu, prohlédnu si černé šaty, které jsou pro Des momentálně jediným oděvem. Výrazně se ochladilo a mně je ihned jasné, že jí musí být zima. Má kamarádka naneštěstí patřila k lidem, kteří by raději pošli, než aby se museli doprošovat u druhých lidí a prosit o pomoc. Během chvíle si sundám svou černou mikinu a opatrně jí Destiny navleču. Spokojeně se usměji při pohledu na dlouhé rukávy, které ani zdaleka neodpovídali její velikosti. Hlavní nyní bylo, že je při cestě domů chráněna proti vlivům podzimního počasí. Během procházení ulicemi často měníme téma, ale jelikož máme stále nové podněty k hovoru, naše bohatá konverzace neustává. Právě naopak, nabírá na síle. ,, Kagome se má dobře. Těší se, až tě zase uvidí " odpovím pohotově, jakmile přijde řeč na mou mladší sestru. Destiny znala mou rodinu velice dobře, zvlášť Katarinu, která stejně jako my věděla o tajemství jiných dimenzí. Čas, který trávila společně s ostatními v astrálním světě zlepšoval její ne příliš dobrý zdravotní stav. Což mi připomíná, že bych měl do Ellezzie co nejdříve zajít. ,, Můžeš se u nás kdykoliv stavit, pokud budeš chtít " nabídnu jí. Nebylo by to poprvé, co by se Destiny objevila u našeho domu a na několik hodin, či dokonce dní se zdržela. V tvojí přítomnosti jde všechno hned líp, víš to ? Musím se nad svou myšlenkou pousmát, nahlas jí ovšem nevyslovím. Cesta je příliš krátká a naše společné chvíle se blíží ke konci. ,, Měj se hezky Des, kdyby něco, zavolej " s úsměvem napřáhnu ruce, abych jí mohl obejmout. Pobaveně si prohlédnu svou černou mikinu, která Des dosahovala až ke kolenům. ,, Nech si jí, vrátíš mi jí příště " prstem jí laškovně přejedu po špičce nosu a poté se i s rukama v kapsách rozejdu pryč. Dnešní den pro mě tímto skončil.


,, Gratzonová, zase za pět " oznámila mi učitelka a položila přede mě písemnou práci z matematiky, která byla skoro celá poškrtána červenou propisovačkou. Jak to ? ,, Měla by jsi přidat, zkusila jsi doučování ? " zeptala se profesorka a chápavě na mě pohlédla. Mlčky jsem zavrtěla hlavou, něco takového nepřipadalo v úvahu. Veškerý volný čas jsem věnovala Openu a sportovním aktivitám. Svět čísel byl příliš složitý a nepochopitelný. ,, Michelle ti s látkou pomůže, jste přeci kamarádky " věnovala mi milý úsměv a vrátila se zpět ke svému stolu. Probodávala jsem pohledem učitelčina záda a stěží se přemáhala, abych nenadávala nahlas. Mika, má nejlepší kamarádka byla premiantkou třídy a výborné známky dostávala na rozdíl ode mě pravidelně. Je ponižující být opět tou hloupější. Po skončení vyučování jsem i s Mikou po boku vyšla před školní budovu. ,, Chtěla by jsi to vysvětlit ? " dotázala se vesele, jako obvykle měla výbornou náladu. Bylo mi ihned jasné, na co svou otázkou naráží. ,, Ehm... Díky, ale neztrácej se mnou čas. Nějak to zvládnu " s nespokojeným zabrbláním jsem jí odbyla mávnutím ruky. Pozvedla jsem hlavu, přímo před námi stála postava, kterou jsem znala až moc dobře. Blonďatý chlapec s rošťácky rozcuchanými vlasy nespouštěl oči z Miky, která mu radostně zamávala. Ušklíbla jsem se, ale nic dalšího neřekla. ,, Jdeme s Nearem do kavárny, půjdeš taky ? " tázavě na mě pohlédla. Zpanikařila jsem a v obranném gestu natáhla ruce před sebe ,, Né, mám ještě trénink, ale užijte si to " poškrábala jsem se na hlavě a roztržitě se usmála. Proboha to jim tam mám dělat křena ? Ve skutečnosti jsem dnes neměla nic na práci. Má trenérka plavání odjela na závody a tým roztleskávaček, kterému velela Mika zahajoval přípravy na utkání až od zítřejšího odpoledne. ,, Dobře, uvidíme se později. Zatím se měj Tif " s těmito slovy Mika ruku v ruce s Nearem odešla. Vedle mě se v tu ránu objevila má spolužačka. ,, Kdo to byl ? Ten blonďák vedle ní " vyzvídala, z očí jí sálala zvědavost. Nechápavě jsem se na ní podívala, nedávala jsem pozor. Kdesi uvnitř mě právě probíhal nelítostný boj vzteku a osamění ,, Její kluk " odpověděla jsem bez sebemenšího zájmu a poté se vydala pryč. To je přeci absurdní. Nemohu žárlit na svou nejlepší kamarádku ! Pohled mi spočinul na zamilovaném páru na lavičce. Zuřivě jsem zatnula ruce v pěst a zadívala se jinam. Mika byla díky svému roztomilému vzhledu a povaze u chlapců velice populární, což si určitě uvědomovala. Buď upřímná Tifo, jak vypadají tvé vztahy ? Zmučeně jsem zaskučela, podvědomí mělo pravdu. Pro opačné pohlaví jsem byla kamarádka, nikoli partnerka. Jakmile jsem dorazila domů, mlčky jsem se zavřela ve svém pokoji. Nechtěla jsem, aby mě kdokoli vyrušoval. S povzdechem jsem uvolnila své tělo a nechala ho pohltit tranzem. Za necelou půl hodinu jsem se nacházela před Openským palácem. Rozhlédla jsem se, nezdálo se, že by mi někdo další dělal společnost. Alespoň, že Mika s Nearem tu nejsou. Rozběhla jsem se po schodech do třetího patra a zastavila se před pokojem své nejlepší kamarádky, který byl hned vedle mého. Mé tělo pohltila vlna zuřivosti. Jak si Near mohl dovolit mi brát spřízněnou duši, se kterou jsem se znala už od dětství ? ,, Se na to můžu vysrat ! " aniž bych nad svým činem přemýšlela, vší silou jsem práskla rukou do dveří. Vytřeštila jsem oči, končetinou mi projela ostrá bolest. A - Au ! Ustoupila jsem několik kroků vzad a vztekle oddechovala. Do podobných situací jsem se nedostávala moc často a už teď se za své dětinské chování styděla.


Pondělí bylo jedno z mála dní v týdnu, kdy jsem si mohl prodloužit víkend a nemusel se zabývat myšlenkami na univerzitu. Studium zabíralo mnoho času, stejně tak jako náročná práce doma. Se spokojeným zamručením se přetočím na druhý bok, avšak naléhavý zvuk budíku veškeré mé snahy o spánek překazí. Sakra, málem bych zapomněl ! Rozespale od sebe odhrnu přikrývku a loudavým krokem se rozejdu do koupelny. Svému přešlému výrazu v zrcadle a rozcuchaným vlasům nevěnuji pozornost, pouze splním nezbytnou část hygienických potřeb. Následně se převléknu do velkého, zato pohodlného černého trička. Vrátím se do svého pokoje a podívám se z okna, ze kterého je velmi dobrý výhled na nádvoří. Měl bych vyrazit. Nijak mě nevyvádělo z míry fakt, že jsem byl v celém domě opět sám. Matka s otcem už od rána dohlíželi na trénink a Amanda byla ve škole. Na příjezdové cestě právě stál přepravník, ze kterého jeden z ošetřovatelů vyváděl tmavě hnědou klisnu. Zvíře nervózně přešlapovalo a odmítalo poslušnost. Takže tohle je ona, dárek pro Amandu. Rozhodl jsem se prohlédnout si situaci zblízka, proto jsem se cestou k parkovišti u přepravníku zastavil. ,, Sylare, snad nechceš s tímhle ďáblem sám pracovat " pohlédl na mě ošetřovatel vyděšeně. Byl jsem to právě já, kdo sestře nového koně koupil. Vyhraná sázka v Nashua Stakes mi přišla jako výborná příležitost k tomu, abych Amandu odměnil živým dárkem. ,, Ne, je pro Amandu. Zatím se měj, spěchám ! " s pohledem na hodinky jsem nastartoval modré Audi. V centru města na mě čekal můj nejlepší kamarád Ian, mladá celebrita která se stala miláčkem časopisů, reklam a billboardů. Dívky by pro setkání s ním vraždili. Přesto nikdo nevěděl, že já i slavný model střežíme tajemství astrálních světů a oba bojujeme za Open My Heart. ,, Nazdar kámo " zvedl jsem ruku na pozdrav. Inot mi gesto oplatil v podobě kývnutí hlavy. Bez dlouhého váhání jsem si sedl vedle něj na vrchol lavičky a letmo se podíval na vysoké muže v obleku, kteří z nás nespouštěli oči. Inotovi bodyguardi střežili svého svěřence jako oko v hlavě a dávali pozor při jakékoliv situaci na jeho bezpečnost. ,, Máš zapalovač ? " tázavě jsem na Inota pohlédl a sledoval, jak z kapsy vytáhl požadovaný předmět, aby mi ho mohl podat. Spokojeně jsem si zapálil cigaretu a zahájil konverzaci. ,, Ví se o tom už něco víc ? " zeptal jsem se a rukou si prohrábl rozcuchané vlasy, kterým jsem ráno nevěnoval příliš pozornosti. ,, ES o tom nechtěla mluvit " zazněla odpověď. Zachmuřil jsem se. Opravdu hrozil válečný konflikt ? ,,Nevypadá to dobře " Inot si posunul černé sluneční brýle na čelo a mně se tak naskytl výhled na jeho oči, ve kterých se zračila nespokojenost a podráždění. Z jeho výrazu je mi ihned jasné, že situace musí být vážná. ,, Ten chlápek z Ellezzie se nezastaví před nikým a ničím " promlouval s opovržením o vládci nepřátelské strany. Se zamračeným obličejem jsem svého kamaráda dál poslouchal. Inot byl jeden z mála lidí, kteří měli přehled o nejnovějších zprávách o nadcházejících sporech. Vládkyně Openu měla pro Inota opravdovou slabost a proto nebylo divu, že slavnému modelovi svěřila i velmi osobní informace. V tomhle bude něco víc... ,, Nechápu, proč nenechá Open na pokoji. V dimenzích mu přezdívají novodobý Achilleus. Bojoval už před několika lety ve službách jiného vládce, ale toho nakonec zabil taky. Podle mě je to někdo, kdo to nemá v hlavě v pořádku " bezmocně pokrčil rameny a podepřel si hlavu rukou. Nedopalek cigarety jsem hodil na zem a kysele se zašklebil. Jednalo se o někoho s bohatými válečnými zkušenostmi ? Rozhlédl jsem se, modelovi bodyguardi stáli v dostatečně dobré vzdálenosti od nás a neměli šanci rozhovor slyšet. Nebylo bezpečné se bavit o astrálních světech před civilisty. Bylo to dokonce zakázané. Seskočil jsem z lavičky a mimikou Inotovi naznačil, že by nebylo na škodu, kdyby jsme se místo bezúčelného sezení v parku vydali kamkoliv jinam. Co jsou Ellezziané zač ? Jak asi vypadají a jaké ovládají schopnosti ?


,, Riko, prober se ! " zatřásla se mnou má nejlepší kamarádka Luka a se smíchem si prohlížela můj rozespalý výraz. Zvedla jsem hlavu a zamžourala do prostoru před sebou. Usnula jsem při vyučování ? Ostatní spolužáci už dávno odešli, v obvykle hlučné třídě nyní vládlo naprosté ticho. Se zívnutím jsem zamířila ke dveřím a pomalu pokračovala k šatním skříňkám. ,, A teď vybal, co jsi dělala v neděli " Luka do mě provokativně šťouchla a dožadovala se nových informací. Nestávalo se mi příliš často abych usnula uprostřed vyučování. Vlastně se mi něco takového stalo poprvé. Jak bych mohla spát, když pořád myslím na něj ? ! Nechtěla jsem Luce o Joshuovi říkat. Konec konců, proč by o tom měl vůbec někdo vědět ? ,, O nic nejde " zaculila jsem se a vykráčela ze školní budovy, před kterou stálo zaparkované elegantní černé Maserati. Pozvedla jsem obočí. Co tu dělalo tátovo auto ? ,, Koukni, máš tu odvoz. Ty se ale máš " poznamenala Luka se svým typickým chichotáním. Ublíženě jsem na ní pohlédla, mnohem raději bych luxusní vozidlo vyměnila za prožvaněnou cestu autobusem. Nedalo se nic dělat. Nechala jsem svou kamarádku odejít a sama nastoupila do auta, kde mě přivítala otcova usměvavá tvář. Uvelebila jsem se na zadních sedačkách a tašku přes rameno položila vedle sebe. ,, Ahoj tati " pozdravila jsem a znuděně si podepřela hlavu rukou. Ačkoliv se z mého apatického výrazu nedalo mnoho vyčíst, ve skrytu duše jsem byla ráda, že ho opět vidím. ,, Jak se máš holčičko ? Jak se má máma ? " vyzvídal vesele. Jeho optimismus z něj sálal na kilometry daleko. Zastrčila jsem ruce do kapes a zasněně sledovala ubíhající krajinu z tmavého okénka. Myšlenky se mi tradičně rozutekli k Joshuovi. ,, Máme se dobře " odpovím prostě. Jenže bez tebe.. Povzdechnu si, moji rodiče se rozvedli před dvěma lety a od té doby jsem žila s matkou. Otce jsem vídala pravidelně každý víkend, ale i tak jsem jeho přítomnost doma postrádala. Nyní bydlel ve velkém domě s přítelkyní ve vilové čtvrti na konci města. Nedokázala jsem se s krutou skutečností smířit. Jeho novou ženu jsem nenáviděla. Proč rozbila naší rodinu a sebrala mámě manžela ? Maserati brzy zastavilo před menším domkem, ve kterém jsem s mámou bydlela. ,, Uvidíme se o víkendu, ano ? Nicki se už na tebe moc těší " oznámil mi táta s úsměvem. Po tváři mi přeběhl stín pochybností. Kousla jsem se do rtu, jen stěží jsem se přemáhala abych neprotestovala nahlas. Ale já na ní rozhodně ne ! Nejsem sebevrah. ,, Raději bych jela s tebou na výlet, tati " zachmuřila jsem se a vystoupila z auta. ,, Reino, přemýšlej o tom. Chci, aby jste spolu vycházeli " dodal s povzdechem. Pokrčila jsem rameny a naklonila hlavu na stranu. Nechtěla jsem situaci zbytečně komplikovat. ,, Uvidíme. Tak ahoj " pokusila jsem se o úsměv a zmizela za dveřmi domu, kde jsem naštěstí byla sama. Máma je ještě v práci, alespoň se podívám do Ellezzie. Plácla jsem sebou na postel a začala se soustředit. Netrvá dlouho a objevím se v překrásně zelené zemi. Podobné prostředí by člověk hledal leda v pohádkách. Pomalu vystoupám po schodech paláce do společenské místnosti, která byla zároveň největším sálem v celém zámku. Cestou si důkladně prohlížím barokní nábytek a stropy poseté malbami. To už ale uslyším zvuk kroků a známý hlas, který patřil našemu vládci. Automaticky předvedu dokonalou úklonu, nehledě na to, že mi vlasy přepadají přes hlavu a skoro se dotýkají naleštěné dřevěné podlahy. ,, Můj pane " pronesu dostatečně hlasitě, jak se na správné vyjadřování Ellezzijské bojovnice sluší a patří. Za vládcem kráčela roztomilá dívenka, se sněhově bílým králíčkem v náruči. Mellova sestra Kagome. Napřímila jsem se a pozorně sledovala každý vládcův krok. Koutkem oka zaregistruji v místnosti Joshuu, který stál mezi ostatními. Tentokrát se ale myšlenkou na něj nijak dlouho nezabývám, pouze poslouchám Mellův proslov, jelikož měl na první pohled velmi dobré rétorické schopnosti. ,, Vážení, naše země bude čelit obrovské výzvě " zvolal Mello rozhodně, přičemž dosedl na obrovský trůn z pravého zlata. U jeho noh ležel jeho zvířecí společník, majestátní bílý tygr Elan. Se Sellenou, která stála vedle mě, jsme si vyměnily překvapené pohledy. Obrovská výzva ? O co se asi jedná ?

,, Vole, je to tam!"Zahuláká mi do ucha jeden ze spoluhráčů v mém týmu, hnědovlasý Derek. Jako každé pondělí, jsem chodil s klukama si zahrát fotbal. Vyhráli jsme 3:2, v posledním minutách to bylo napínavé, ale vyrovnali jsme. Hodím si kolek krku ručník a odeberu se s ostatními do šaten. ,,To bylo těsně hoši."Poznamenám a sundám si propocený dres. ,,Ale natrhli jsme jim koule to je hlavní!"Rozesměju se, kluci byli rádi, že jsme je porazili, minule padl vlastňák a proto vyhráli. Chtěli jsme očistit své jméno. ,,Tak já mizim, ve středu."Mávnu rukou na rozloučení a odejdu z budovy ven na parkoviště. Když byla zima hráli jsme uvnitř, jinak jsme byli venku. Nasednu do auta, tašku s věcma hodim na sedadlo vedle sebe a rozjedu se domů. Doma je ticho, Destiny bude nejspíš v agentuře, myslím že ráno říkala, že příjde až k večeru. Povzdechnu si při pohledu na Destininy rozházené boty v předsíni. Nejspíš si zase nemohla vybrat. Nakonec nad tím jen pokrčím rameny a rozejdu se k sobě do pokoje, já to uklízet nebudu. Plácnu sebou na postel, je čas navštívit Open. Za celý víkend jsem tam byl jen jednou a to pouze dvacet minut. I když co bych tam dělal, nic se tam neděje a mezi kytičkama pobíhat a zpívat se mi nechce. Uvolňování netrvá dlouho, ani samotný tranz. Za malou chvíli se objevím před branami paláce. S rukama v kapsách vyrazím k pokoji. Po cestě mě překvapí zábavná podívaná. Věčně usměvavá Tifa, teď rozčíleně mlátí do dveří a nadává. Pobaveně se na ní podívám. Takhle jsem ji ještě neviděl, co jí naštvalo? Voda v bazénu nebyla dostatečně chlórovaná? Rozejdu se k ní. ,, Ale, ale. Copak? Takhle tě neznám, stalo se něco?" Usměju se. Bylo mi jasné, že odpověď bude typu, ne to nic není, všechno v pohodě. Ale proč to nezkusit? S ženskými problémy ji sice neporadím, ale pokud je to něco s čím mohu pomoci, rád to udělám.

Nenávidim pondělky .. Zanadávám v duchu, mezitím co sedím na zadní sedačce taxíku. Své auto mám v opravně, tudíž jsem byl odkázán každý den dojíždět na univerzitu v tomhle žlutém voze. Vystoupím, zaplatím řidiči a líným krokem se došourám dovnitř. Rukou si prohrábnu hnědé vlasy, skoro do ruda zbarvené a rozhlédnu se. První hodina je matika, jelikož tu jsem teprve třetí měsíc, ještě se ve škole tolik neorientuji. ,,Ramone?“Otočím se. Za mnou stála malá, trošku oplácaná blondýnka. Ušklíbnu se. Byla to druhačka a uháněla mě od prvního dne, co jsem na univerzitu nastoupil. Becky. ,,Co chceš?“Pozvednu obočí, nechtěl jsem se tu s ní nijak dlouho vykecávat. Ale bohužel ani můj tón ji neodradil. ,,Co děláš dnes po škole? Víš, koukala jsem na váš rozvrh a máte jen do půl třetí, tak jsem přemýšlela že ..“ ,,Je mi líto, už něco mám.“ Nenechám ji ani dopovědět a s kyselým šklebem se vydám po chodbě do učebny. Ani se nemusím ohlížet, naprosto je mi jasné, že Rebecca tam stále stojí a tupě mi zírá do zad. Už tě začínám mít plné zuby.Vezmu za kliku dveří a vejdu dovnitř. ,,Pan Dickens, opět pozdě, posaďte se.“
Když po škole nastupuji zpět do žlutého vozidla, neodnáším si z hodin ani jeden zápis. Hlavu mám plnou včerejší hádky u matky. Každou neděli jsem jezdil k matce, jí trochu rozveselit a dělat ji společnost. Avšak včera se ukázalo, že společnost už jí nějakou chvíli dělá, jakejsi postarší chlápek ve stříbrným fáru. Včera tam byl a zrovna jsme si nepadli do noty. Matka vyhodila radši mě, nežli jeho. Jen nad tím zavrtím hlavou a nadiktuji řidiči adresu svého bydliště. Nemělo cenu se zabývat nad něčím takovým, mám svůj život zrovna tak jako ona. Doma bylo jako vždy ticho, už mnohokrát jsem přemýšlel, že si pořídím alespoň rybičky. Mám rád svůj klid i soukromí, ale samota kolikrát dokáže lízt pěkně na mozek. Sundám si bundu a hodím ji na gauč. Můj byt vypadal zrovna tak, jak to většinou u chlapa co žije sám vypadá. S uklízením jsem se nikdy neobtěžoval, jen když to bylo nezbytně nutné, nebo jsem se až moc nudil. Nahlédnu do ledničky, kde se výjimalo opravdu malé množství jídla. Už bych mohl zajít na nákup ..S povzdychem ji zase zavřu, až se vrátím z Ellezzie, vypleněnou ledničku zase naplním. Dojdu do pokoje a zavřu za sebou. Nevím co je to za zvyk, je to holý fakt, i když žiju sám, mám potřebu se zavírat. Plácnu sebou na postel a se spokojeným povzdychnutím zavřu oči. Uvolňování netrvá dlouho a samotný vycestování taky ne. Brzy se objevím přímo v trůním sále. Rozhlédnu se kolem sebe. Přicházím právě včas, kdy Mello dosedá na trůn. V ten moment se objeví i Destiny, která se posadí na gauč, zrovna na místo, kam jsem se chystal já. Přehodí nohu přes nohu a zaujatě Mella pozoruje. Sednu si vedle ní a pohled stočím k vládci. Jeho první slova znějí zajímavě. Rozvalím se na gauči a čekám co z něho vypadne dál.

Vztek mé tělo pohltil natolik, že nemám šanci zaregistrovat přítomnost nově příchozí osoby. Teprve až Aronův hlas mě odtrhne od přísunu negativních myšlenek. Zvednu hlavu a prudce se otočím. ,, A - Arone... " překvapeně na něj upřu pohled, mého oslnivého výstupu být svědkem nemusel. Skousnu si ret, jen velmi těžko jsem se smiřovala s neúspěchem ve škole, ale i ve vztazích. Neblázni, přeci se mu nebudeš svěřovat. Lehce nedůvěřivě se na Arona podívám a nakloním hlavu na stranu ,, Myslím, že dnes nemám svůj den " bezmocně pokrčím rameny a odhrnu si z obličeje pramínek světle hnědých vlasů. Vysvětlovat pravý důvod mé špatné nálady by bylo poněkud trapné, zvlášť před člověkem, jako byl on. Jak se zdá, má odpověď mu viditelně nestačí. Vytáhnu z kapsy u mikiny malý zmuchlaný papír a s pokřiveným úsměvem ho rozevřu ,, Tohle je můj problém " s ruměncem na tváři mu svou písemnou práci podám. Ty huso, jak můžeš soustavu nerovnic počítat pomocí diskriminantu ? Zašklebím se, bylo ponižující před Aronem přiznat, jak moc jsem hloupá, zvlášť když on musel být velmi chytrý a já ho pouze zdržovala. ,, Vím, je to trapný, ani mi to neříkej. Mika měla opět za jedna " zamumlám si spíše pro sebe, aniž bych mu dala prostor k odpovědi. V ten samým moment si uvědomím, jak má slova musela vyznít. ,, Já na Miku nežárlím, to ne " s roztržitým smíchem varovně natáhnu ruce před sebe. Zároveň mi dojde, že vtipného tu nebylo zhola nic. Ztiším se a rozpačitě přešlápnu z jedné nohy na druhou. S takovými výsledky tě za rok od maturity vyhodí, jen co se ukážeš ve dveřích. ,, Až se to dozví rodiče, přerazí mě " zachmuřím se, před otcem i matkou jsem své známky nemohla tajit dlouho. Spoléhali na mě a já jejich důvěru akorát tak zrazovala. V tom případě se musíš snažit trochu víc ! Ostražitě se rozhlédnu kolem, jako bych doufala, že se na chodbě objeví ještě někdo. Čekala mě lekce tréninku s Inotem, který měl na starost rozvíjení mé schopnosti. Patřila jsem k nejmladším členům Openu a se svým nadpřirozeným darem jsem se ještě stále učila zacházet. Inot byl vysoký, hnědovlasý a skutečně pohledný. Obdivovala jsem jeho trpělivost, kterou se mnou měl, zvlášť v den, kdy jsem svou schopnost poprvé objevila. Podařilo se mi pomocí nadzvukové vlny vysklít všechna okna v paláci. Tehdy mi ES vděčná nebyla... Nad svými myšlenkami se musím pousmát.

Vezmu si od ní zmačkaný papírek a podívám se na něj. Matika. Rovnice a .. za pět. Panebože co je na tom těžkého? Písemku jí vrátím. ,,Matika asi nebude tvá silná stránka, co?" Mě matika nikdy potíže nedělala, no, nebyl jsem nikdy na ni odborník, ale vyloženě jsem ani nepropadal. Takový lepší průměr.
Pozvednu obočí, při zmínce o Mice. Mika vypadala na chytrou dívku, to mi nemuseli dokazovat žádné výsledky ze školy. ,,Možná bych ti s tím mohl pomoct."Pokrčím rameny a podrbu se na hlavě. ,,Ale nejsem zas až tak dobrý vysvětlovatel, tak se nesmíš zlobit."Pousměju se a strčím ruce do kapes. Doučit jsem ji mohl teoreticky kdykoliv, to není problém. Ale zrovna dnes se mi v matice šťourat nechtělo. Zvlášť, když k večeru musím jet k otci do práce na zaučování. Můj táta zdědil firmu po dědovi a já, jakožto vlastní syn ji zdědím po něm. Takhle to půjde generace po generaci. Taková rodinná firma. Táta mi už několikrát kladl na srdce, že nesmím dopustit krach, je to jeho životní dílo a spolu se svým otcem do toho vložil všechno. Nesmírně si cením toho, že později převezmu žezlo, nad nejúspěšnější firmou na výrobu sportovních a závodních aut.
,,Rodiče?"Zarazím se. Pak mi dojde, že Tifa nejspíš s rodiči stále bydlí, když se zajímá o jejich názor. Já jsem se od rodičů odstěhoval v sedmnácti. Né, že by mi tam cokoliv vadilo, stejně skoro pořád nebyli doma, ale chtěl jsem mít své soukromí, bydlet sám ve svém vlastním domě a vědět, že je to pouze mé teritorium. A co se týče známek..Moji rodiče na tohle nikdy nedbali a u sestry jakbysmet, ale naštěstí je dost chytrá na to, aby věděla, že něco do té palice plné modelingu a slávy nacpat musí. Naštěstí tak strašné známky nemá. Kvůli její slávě, chodí na soukromou školu, kterou jí platí rodiče a kde se vyskytují pouze zámožní studenti na úrovni. Na normální by ji asi ušlapali.
,,Nemusíš jim to přece říkat, ne?"Oslnivě se na ni usměju. Rozhlédnu se po chodbě. Stále jsme tu stáli jen my dva. ,,No, hele. Jestli budeš mít zájem o náhradní matiku s dokonalým Aronem,.."zazubím se. ,,dej mi vědět." Podám ji zmuchlaný papírek s telefoním číslem. ,,Domluvíme se."

Ušklíbnu se, když se tolik diví nad zmínkou o mých rodičích. ,, A co jsi čekal ? " rozesměju se. ,,Je mi teprve sedmnáct. " Ač jsem si to nerada přiznávala, stále jsem nebyla plnoletá a na rozdíl od Arona si nemohla dělat, co uznám za vhodné. V očích rodičů jsem pořád byla dítětem. ,, Máš pravdu, v počtech jsem opravdu blbá. " pokrčím rameny, o svém nedostatku jsem velmi dobře věděla. Jeho nápad o zamlčení známek nebyl špatný, avšak poněkud nereálný. ,, Tajím jim to celou dobu. " zvednu hlavu a podívám se na jeho oslnivý úsměv. Rozhodně věděl, jak na lidi zapůsobit. Tímhle se člověk nechlubí, a už vůbec ne zapíráním rodičům. Takhle mě leda vydědí. Rychle neodbytnou myšlenku zaženu, to už mi ale Aron podává kus papíru se svým číslem. Překvapeně zamrkám. Skutečně byl ochotný někomu tak natvrdlému vysvětlovat matematiku ? Spokojeně se uculím a papírek přitisknu k sobě. Ačkoliv Aron působil jako typický frajírek, jeho gesto bylo ve všech ohledech šlechetné. ,, Děkuju. Určitě se ozvu. " slíbím s krátkým kývnutím hlavy. V tu ránu se začne o pozornost hlásit neodbytné svědomí. Jako obvykle se mi snažilo připomenout, jak se věci skutečně mají. Neblázni, kde chceš na to sehnat čas ? Už tak sotva stíháš. S kyselým šklebem se otočím zpět k Aronovi. ,, Čeká mě výcvik s Inotem, budu muset jít. Zavolám ti. " věnuji mu pohled ve kterém se zračil veškerý vděk. Poté se otočím a po schodech gigantický palác Openu opustím. V momentě, kdy se objevím na nádvoří ke mně dolehne Mičin hlas. ,, Tifo, tady jsi. Hledala jsem tě " chvatně ke mně přispěchá. Pozvednu obočí a důkladně si jí prohlédnu. Near s ní není ? Aniž bych stačila cokoliv dalšího říct, jako obvykle začne brebentit. ,, Dnes budeme mít trénink dohromady, Inot nás nechá spolu bojovat " zajásá s roztouženým výrazem, jako by se snad nemohla dočkat až po sobě budeme nelítostně metat schopnostmi. Inot byl jeden z nejzkušenějších a zároveň nejstarších obyvatelů Openu. Chtěla jsem se před ním ukázat v co nejlepším světle a dokázat, že se učím rychle. ,, Rozhodně ti to neulehčím, kamarádko " provokativně do Miky šťouchnu. Neměla jsem důvod se na ní zlobit. Nebuď tak sobecká Tifo. Přej jí to. Se smíchem svou kamarádku chytím kolem ramen a rozejdu se směrem k lesu, v jehož srdci se nacházelo malebné jezírko, do kterého jsme se s Mikou často chodili koupat. Po necelé půl hodině cesty jsme konečně dorazily ke svému cíli. Přímo před námi se rozprostírala vodní plocha s lesknoucí se hladinou. ,, Pojď ! " s těmito slovy ze sebe shodím veškeré oblečení. Mika mě dokonale napodobí. Za chvíli jsme obě pouze v rouše Evině dováděli ve vlnách a se smíchem po sobě cákali vodu. Ani Near mi jí nesebere. Tohle přátelství nikdo nezlomí. V tu samou chvíli uslyším v křoví zašustění. Prudce se otočím, to už ale na břehu sedí obrovská kočkovitá šelma černého zbarvení. ,, Inote ! " zavrčím, nezdálo se, že by se alespoň ze zdvořilosti hodlal otočit. ,, Nerad vás ruším lesní žínky, ale trénink nepočká " oznámí nám telepaticky. S Mikou si vyměníme udivený pohled ,, Fajn, ale teď se otoč "

Rozespale dojdu do kuchyně, odkud se line velmi lákavá vůně. Posadím se na barovou židli a podepřu si hlavu rukou. Zívnu. Zamžourám ke kuchyňské lince, kde se rýsovala Aronova postava. ,,Co to děláš?“Zajímám se a promnu si oči. ,,Palačinky k snídani ti nevoní, dámo?“Pozvedne obočí. ,,Já zapomněl, že tady princezna je zvyklá na nóbl snídaně od služebných.“Dobírá si mě. ,,Hahaha. Vtipné Arone.“Zamračím se a seskočím ze židle. Bosky dojdu až k němu a začnu se mu motat v kuchyni. Naschvál mi zády blokuje přístup k pánvičce s voňavým pokrmem. Postavím se na špičky, snažíc mu nahlédnout přes rameno.,,Arone!“Uraženě se na něj podívám. Se smíchem se uhne a vezme mě kolem ramen. ,,Chystáš se dneska někam?“Vyzvídám. ,,Jdu na fotbal. Ty do agentury, mám pravdu?“ Přikývnu. Opřu se o stůl a sleduju jak palačinky potírá džemem.,,Příjdu až večer.“Povzdychnu si. V agentuře jsem trávila víc času, než jsem chtěla. Ale přece jen někdy není na škodu, odsud vypadnout a vůbec- je to má práce.
,,Skvěle, dneska to už můžeme zabalit.“Pochválí mě Eric a položí foťák na stůl. S úlevným povzdychem se zvednu ze země, kde probíhala většina mích póz. ,,Fotky vypadají skvěle, zítra se upraví a poté použijí do časopisu. Jen ti chci připomenout, že ve čtvrtek se tu objeví ti pánové z Evropy, kvůli focení v Paříži."Překvapeně se na něj podívám. Už ve čtvrtek?! Měla jsem za to, že tu budou až příští týden.Mlčky odejdu do převlékárny a pohlédnu na hodinky. Domů se vrátím dřív, než jsem si myslela.
Když vejdu do dveří, Aron je už očividně doma. Položím tašky s nakoupeným oblečením na zem a rozejdu se do kuchyně. Vezmu flašku s pitím a nakouknu k Aronovi do pokoje. Ležel na posteli se zavřenými oči. Nejspíš spí..Opatrně zase zavřu a vrátím se k sobě na pokoj. Posadím se na postel do tureckého sedu a napiju se. Natáhnu se pro mobil z nočního stolku.Nikdo nevolal ani nepsal ? Ani Mello .. Zklamaně si povzdechnu. Celý víkend jsem ho neviděla .. Zavrtím nad tím hlavou. Co ho jednou vyhnat z hlavy a myslet na něco jiného, dokážeš to?Nad svou myšlenkou se jen ušklíbnu, každopádně moje podvědomí má pravdu. Kam se hnu, když na něj budu jen myslet? Nikam. Chytnu se za hlavu a se zakvílením zabořím obličej do polštáře. Je to jako stát ve slepé uličce.. Není úniku.Přetočím se na záda a tupě zírám do stropu. Zamračím se. Půjdu raději do Ellezzie, nebo se ukoušu nudou.
Automaticky, téměř jako vždy se objevím vedle fontány naproti paláci. Sednu si jí na okraj a zamyšleně hrábnu rukou do vody. Myšlenky na něj jsem nemohla vyhnat z hlavy, ani tady mi nedali pokoj. Zaujatě sleduji jak se z fontány hrne nová a nová mračna vody. Zamračím se na svůj odraz na hladině. Káčo, takhle chceš žít celý život? Vzchop se a koukej s tím něco dělat.S otráveným povzdychem se rozejdu do paláce, přímo k trůnímu sálu. Zřejmě přicházím včas. Letmo se podívám na Ramona, očividně jsem mu zasedla jeho vyhlédnuté místo. V duchu se jen škodolibě pousměju, ale pak se plně věnuji Mellovýmu proslovu.

Posadím se na velký pozlacený trůn a samolibě se rozhlédnu kolem, po svých bojovnících. Zdálo se, že jsme konečně byly všichni. ,, Vážení, naše země bude čelit obrovské výzvě ! " zvolám dostatečně hlasitě, aby mě slyšeli i ti, co stojí na konci místnosti. U mých nohou se jako obvykle uvelebí Elan, zatímco Kagome zaujme druhý, menší trůn po mé pravé ruce. Pousměji se, když spatřím její nadmíru spokojený výraz. Má mladší sestra milovala návštěvy jiných dimenzí, ve kterých se rapidně zlepšoval její zdravotní stav. ,, Než vás seznámím s naším posláním, čeká vás úkol, který prověří vaši odvahu a schopnosti " můj pohled se zastaví u každého z nich. Válka s Openem se nezadržitelně blížila a já za každou cenu chtěl odejít jako vítěz. Tvé vojsko je silné Marcusi, není se čeho bát. Kývnutím hlavy pokynu Rice, aby přistoupila blíže. Když tak učiní, podám jí papírek s číslem. ,, Tohle je číslo tvé tréninkové místnosti, kde budeš dnes bojovat " obeznámím jí s holým faktem. Tónem svého hlasu dávám jasně najevo, že neposlušnost ani odmítání skutečně nejsou na místě. Pomalu vstanu, přičemž mé pohyby jsou plné skryté elegance, která by neměla chybět žádnému správnému vládci. Během chvíle vtisknu do rukou každému Ellezzianovi papírek s číslem tréninkové místnosti, stejně tak, jako tomu bylo před několika mála minutami u Riky. ,, Následujte mne " vybídnu je a rozvážným krokem se rozejdu vpřed. V doufání, že mě všichni následují, zastavím až v pátém patře paláce. Všude kolem bylo plno dveří, na první pohled nebyly ničím vyjímečné. Ve skutečnosti byly vchodem do výcvikových prostorů. ,, Neřeknu vám, co uvnitř najdete. To zjistíte sami. Úkolem je najít východ. Hodně štěstí " řeknu stručně, nebylo třeba se zdržovat vysvětlováním. Předpokládal jsem, že jsou dostatečně samostatní, aby si pomohli sami. A pokud ne, pak mají možnost se vše právě teď naučit. Ve válce jim nikdo za zadkem stát nebude... Opřu se o zeď a čekám, až se pustí do práce. Kdyby přeci jen některý z nich protestoval a odmítl účast , včas bych zasáhl. Pokud nejsou tak hloupí, pak zaručeně vědí, že něco takového by si neměli k vládci vůbec dovolit.

→ Seznam tréninkových místností ←

Destiny - Je libo temný hřbitov ?

Tvá místnost má číslo 5 . Hřbitov se nachází v opuštěné části lesa, který zabírá většinu prostoru. Dostat se z něj je jako cesta bludištěm. Poblíž není žádná civilizace. Hřbitov je plný nejrůznějších náhrobků, od malé až po velké, novější i rozpadlé. Uprostřed je altánek, který slouží jako útočiště s dobrým výhledem na okolí. Prostředí je chladné, stromy jsou různých druhů, pokryté pavučinami. Dávej pozor kam šlapeš, hřbitov je starý a rušit mrtvé se rozhodně vyplácí.

Tyler - Noční město a bouře v přímém přenosu

Tohle bude trochu tvrdší oříšek. V téhle místnosti číslo 8 přírodní živly nejsou příliš příznivé. Zima a déšť je asi největším problémem, který snižuje šanci na nalezení správné cesty k východu. Hromy a blesky jsou jen malou ochutnávkou.

Ramon - Výlet u moře a válení se na pláži ?

Místnost s číslem 11 má rozhodně co nabídnout. Pláž a rozbouřené moře u kterého každou chvíli hrozí velké vlny, schopné spolknout každého v dosahu. Prostředí se může pyšnit nepříznivými teplotními podmínkami a blížící se bouří... Skály podél pláže zabraňují bezpečnému vzdálení se. Je důležité dostat se pryč dříve, než příjde smrtící vlna.

Joshua - Ve víru popela a hořící lávy

Jedna z nejobtížnějších místností vůbec má číslo 15 . Sopky, které se právě probudily k životu nenabízí příliš mnoho času k útěku. Ten, kdo si vylosoval tuto místnost musí mít opravdu rychlé reakce, aby zvládl uhýbat před padajícími tělesy, žhavou lávou a přitom se dostat co nejrychleji pryč. Vzduch totiž brzy nezůstane tak čistý a hrozí udušení.

Sellena - Propast plná překvapení

Jedna z mála prostor, kde je alespoň dočasné světlo je místnost s číslem 2 . Obrovská propast, ve které hrozí nebezpečí zřícení. Kameny se každou chvíli mohou uvolnit a zatarasit tak cestu k východu. Jediná chyba může znamenat jistou smrt.

Rika - Noční toulky močálem

Na první pohled poklidná místnost s číslem 6 není tak nevinná, jak se na první pohled zdá. Močál obývají různé druhy živočichů a noční predátoři. Cesta k východu, který je u vodopádu znamená projít celou bažinu plnou nebezpečí.

Víkend proběhl poměrně klidně přes den jsem dělal tu svou ,práci“ a přes noc jsem pobýval v barech a kasínách. Zahrál jsem si i poker s pár týpkama a jednu chvíli to vypadalo, že to dopadne fakt bledě. Nakonec jsem vyhrál slušnou částku, nehledě na to, že majitelům peněz se to zrovna dvakrát nezamlouvalo. Venku se strhla lehká rvačka, ale nic co by mě dokázalo vyvést z míry. Snadno jsem je dostal k zemi a ukázal, že prachy který jsem vyhrál ve hře jsou teď moje. Někdy po druhé hodině ranní, jsem se poněkud připitej dostal až domů. A ráno když jsem se probudil, zjistil jsem, že mám u sebe víc peněz, než když jsem z kasína odcházel. A kde jsem k tomu přišel? Sám nevím. To byla sobota.
Neděle byla poněkud více zajímavější a jestli to lze taky takhle říci, tak taky divnější. Ráno nebylo zvláštní ničím. Ranní posilování, snídaně, pak chvíle lenošení. To až pak, když mi zapípala smska na mobilu. Měl jsem se sejít s nějakou Brook Willsnovou v Beverly Gardens Parku. Fakt jsem něměl ponětí o koho jde, ale jelikož neděle nevypadala ničím zajímavě, řekl jsem si, že se aspoň zabavím. A jo. Čekala tam. Poměrně vysoká, štíhlá možná až vyhublá promelírovaná blondýnka. Žádný kozy, ale obličej měla celkem pěknej. Řekl jsem si, ty vole já ji vodněkaď znám. Nakonec z ní vypadlo, že pobývala ve stejném děcáku jako já. Vyhledala si mě. Nechápu to. Ale to není podstatné. Nejdřív jsem jí nechal mluvit. Žvanila, žvanila, ani jsem nevnímal. Až pak. A to jsem jí vojel na pánských toaletách. Dala mi číso, prej ať se vozvu. To číslo už dávno nemám, ale užil jsem si. Pěkný víkend.
Od rána jen ležím v posteli a přepínám filmy. Nic nedávají. Box je až v osm večer, do tý doby je spoustu času. Znuděně založím ruce za hlavu a s otráveným výrazem sleduju obrazovku. Možná, by bylo lepší ten čas využít v Ellezzii. Udělám tak. Přemístím se přímo do útrob ellezzijského paláce. S rukama v kapsách se vydám směrem ke svému pokoji. Přes trůnní sál, by to mělo být kratší. Dojdu tam a zastavím se. Je tady až nějak moc lidí. Něco se děje? Mello začne mluvit. Když se zmíní o výzvě, jen pozvednu obočí. Že by konečně něco zajímavého? Odvaha a schopnosti.. Přemýšlím co to asi bude. Vrátí nás do pravěku ulovit mamuta? Sami? Holýma rukama? Zaujatě sleduju jak podává Rice nějaký kus papíru. Co si to Mello vymyslel? O co se tu jedná? Mlčky si od něj vezmu papírek a následuji ho až do pátého patra. Pořádně si prohlédnu obyčejné dveře s mým číslem 15. Vezmu za kliku a vejdu. Rozhlédnu se. Nikde nic, jen tma. ,,Jsem tu špatně?"Zamumlám a otočím se zpět, ve snaze uchopit kliku a vrátit se zpět. Jenže dveře zmizeli. Sakra .. No co. Pokrčím rameny a vydám se vpřed. Mezitím co tak jdu, začínám vidět. Na chvíli mě oslepí jakási záře. Když znovu otevřu oči, nevěřím tomu co vidím. Stojím přes řeku naproti obrovské sopce, nad kterou se stahují černá mračna. Kolem ní se majestátně tyčí ostré skály. Zašklebím se. To vypadá zajímavě.
Ale mým úkolem je najít východ, takže de se. Strčím ruce do kapes a líně se vydám vstříc úkolu. V momentě se podemnou země otřese a ze sopky se začnou ulamovat kusy balvanů řítící se dolů. Pak se ozve šílená rána a ze sopky výjde tmavý dým. Zamračím se. Zemětřesení? Rána se ozve znovu a ze sopky vyletí masa žhavého magma. ,,Doprdele!“ Zařvu, když pár metrů vedle mě přistane rozžhavené tělěso sopky. Zem popraská a mě to odhodí několik metrů do vzduchu. Dopadnu na záda, zůstanu ležet a snažím se nadechnout. To už ale přímo na mě, míří další ‘meteorit‘. Natáhnu ruce před sebe a díky své schopnosti meteorit rozdrtím na prach. Rozkašlu se, zvednu se ze země a dám se do běhu. Musím východ najít dřív než to tu zničí horká láva. Mezitím co se tak rozhlížím, spatřím dveře nedaleko sopky, ale na druhé straně přes řeku. To znamená, že je čas si zaplavat. Neváhám, plavu dobře. Víc než dobře. Skočím do ledové vody, i přes odpor proudu se mi podaří přeplavat na druhou stranu. Ale značně mě to vysílilo. Rozběhnu se k místu, kde jsem viděl dveře. Ale to už se ze svahu sopky řítila žhavá láva. Pohltila vše, co se jí připletlo do cesty. Jen tak tak si všimnu, že na mě míří další z rozžhavených těles. Rychle kolem sebe zřídím tlakový štít. Těleso po nárazu do štítu se rozpadne na malé kousíčky, které se začnou snášet k zemi. To už ale na nic nečekám a vezmu za kliku dveří. Opráším se a rozhlédnu se kolem. Úkol splněn.

S roztřesenýma rukama jsem si přetáhl přes hlavu kapuci a s nepřítomným výrazem se zadíval směrem k vládci, který právě podával Rice papírek s číslem tréninkové místnosti. Ačkoliv Mello nadcházející úkol shrnul velice stručně, z jeho monologu jsem nebyl schopný si cokoliv zapamatovat. I kdybych se o to snad pokusil, křičící svědomí si mou pozornost už tradičně vybojovalo pro sebe. Přestává ti působit dávka. Tak s tím doprdele něco dělej ! Značně roztržitě se rozhlédnu po místnosti, abych se přesvědčil, že naléhavý hlas v mé hlavě nikdo jiný neslyšel. Naštěstí si každý hleděl svého. Nad přívalem nežádoucích myšlenek pouze rozhodně zatřesu hlavou. Nechtěl jsem právě teď stavit svůj chtíč před vládcovo rozkázání. Pomalým krokem, jako poslední se vydám za ostatními. Zastavím až před výcvikovými prostory. Jak se zdá, čekala nás zkouška skrytá za dveřmi každé z místnosti. Letmo pohlédnu na papírek s číslem, který mi Mello před několika málo minutami věnoval. Poslední dobré rady slyším pouze vzdáleně. Krátce kývnu hlavou a opatrně nahlédnu do dveří se sudým číslem osm. V tu ránu mi na hlavě přistane várka studených kapek. Co to sakra... Rozběhnu se dál, aniž bych se pokoušel vracet se zpět. Bylo více než jasné, že lomcovat s klikou nebude mít žádný účinek. Konečně jsem byl sám. Několikrát se ostražitě rozhlédnu, abych se o svém soukromí ujistil. Nakonec z kapsy vylovím boží dar spásy - Injekční stříkačku. Ruce se mi stále chvějí, tomu ale nevěnuji pozornost. Opřu se o zeď jednoho z obchodů a vyhrnu si rukáv černé mikiny. Oči pozorně skenují každou část ruky, která by se mohla stát potencionálním místem vpichu. Heroin, má záchrana i prokletí. Kdesi uvnitř mě se ozve poslední kus hrdosti, snažící se o protest. Prosím, máš přeci na výběr. Avšak křik svědomí pohlcené abstinenčními příznaky slabý hlásek pohotově umlčí. Jakmile mé tělo dostane to co chce, stříkačka mi vypadne z dlaní. Klesnu na kolena a upřu zrak k rozbouřenému počasí na nebi. Do obličeje mě šlehají kapky deště, zvuk hromů je nyní velmi vzdálený. Lehnu si na mokrou zem a zavřu oči. Přál jsem si usnout a už se neprobudit. Smrt je klidná, snadná. Život je těžší. Tak proč nepřichází konec ? Pousměji se, když ke mě dolehne příjemná melodie, znějící jako ukolébavka. Přesně takovou mi zpívávala matka v dobách, kdy jsem byl malý. Kde jsou ty časy ? Zkřížím ruce na hrudi, to už se ale ozve výstřel. Prudce sebou škubnu, ač otupělé smysly společně s pudem sebezáchovy stále ještě fungovali. V konečcích prstů ucítím elektrické výboje, připravené k útoku. Srdce mi buší jako splašené, tohle určitě nebyla halucinace. S námahou se postavím na nohy, které odmítali poslušnost. Působící droga mě zbavovala racionálního myšlení, avšak instinkty mé tělo nabádali k útěku. Zmučeně zaskučím a chytnu se za hlavu. Déšť přidává na intenzitě a na nebi se střídavě objevují blesky. V momentě, kdy jeden dopadne přímo přede mě si uvědomím, jak moc se nacházím blízko smrti. Běž ! Tentokrát neváhám. Ač mě nohy stále neposlouchají tak jak by měli, rozběhnu se k budově kostela. Netrvá dlouho a přichází další ohlušující rána, podobající se výbuchu. Zmateně pohlédnu na zem, ve které se objevila puklina. Vytřeštím oči, to už se ale městečko bortí a dům po domě v prasklině mizí. Idiote, zmiz ! Vběhnu do kostela, na jejímž konci se vyjímají dveře. Východ. Střídavě přichází další rány a výstřely. Odpusť mi Bože, tady v kostele... Ať už na mě útočil kdokoliv, přímo za sebe vyšlu obrovský elektrický výboj. Ze stěn náhle spadají veškeré obrazy, sklo s náboženskými motivy se rozpadne na tisíce malých kousíčků. S hrůzou v očích stáhnu kliku dveří, které měli mé trápení ukončit. Dopadnu na studenou dlažbu paláce a hlasitě oddechuji. Vedle mě se vzpamatovávali další Ellezziané, ty ale sotva vnímám. Z blonďatých vlasů mi odkapávala voda , v oblečení se lesknou střepy. S apatickým výrazem sevřu ruce v pěst. Už nikdy víc !

Vezmu si od Mella papírek a zvědavě na něj pohlédnu. Mám číslo 11, dvě jedničky, to není špatné. Strčím lístek do kapsy a jdu za ostatními, po schodech nahoru. Zastavíme se před několika dveřmi. Každému byli předurčeny jiné. Pohledem vyhledám na dveřích své číslo a vejdu dovnitř. Nejdřív nevidím nic, pak se tma rozestoupí a místo ní se začne kolem mě tvarovat krajina. Přešlápnu z nohy na nohu a rozhlédnu se. Podívám se pod sebe. Pláž, palmy a moře? Mello mě poslal na dovolenou. Pousměju se. Možná by bylo lepší, kdyby tu nebyla tma a svítilo slunce. Pozvednu hlavu k nebi. Černé mraky byly každou chvíli blíž a blíž. Moře ovládali divoké vlny, které se s hlasitým šuměním rozbíjeli o skály a zalévali celé pobřeží. Zamračím se. Až mraky pohltí svit měsíce neuvidím na krok.
Uslyším zahřmění, otočím se po směru zvuku. To není dobré.. Na obloze se objeví pár záblesků, které střídají hromy. Vlny každou chvílí sílí a k pobřeží se blíží v mnohem větší velikosti. Jestli si nepospíším, vlny mne smetou do moře a už mne nepustí nad hladinu.. Plavat v rozbouřeném moři je doslova sebevražda. Fajn, je načase zmizet, nebo budu brzy plavat břichem nahoru jako mrtvá ryba. Ale kudy? Tohle je opravdu zapeklitá situace. Kdybych je alespoň uměl řešit. Přes ty ostré skály se nedostanu, moře taky nepřeplavu. A kdo ví jak je tenhle ostrov velký. Kde mám najít východ? Zamyslím se. Třeba je východ ukrytý v jedné z palem. To je přece kravina! Mysli Ramone, uteč! Poslechnu své vědomí a dám se do běhu, podél pobřeží.
Běžím sotva pár minut a zakopnu o něco měkkého,letím vzduchem a přistanu obličejem v písku. ,,Co to sakra!“Zavrčím a opráším si kalhoty. Písek mám i ve vlasech. Nespokojeně zamrlám. Sehnu se k tomu něčemu, co zapříčinilo můj pád na mokrou zem. Ve tmě rozpoznám obrysy něčeho velkého. Opatrně se té věci dotknu. Je to měkké a slizké. ,,Fuj!“Zašklebím se. Vypadá to jako něco, co vyplavilo moře. Něco mrtvého. Kde to má ploutve nebo ocas? Blesk ozáří oblohu a já na pár minut mohu vidět to, co leží předemnou. Uskočím dozadu. ,,Ty vole!“ V písku leží obrovská, mrtvá chobotnice. Pár chapadel má nepřirozené poskládaných pod sebou, ty další volně rozhozené kolem ní. Velká hlava je podivně zdeformovaná. Tenhle obrovský hlavonožec, nejspíše do něčeho narazil, když ho vlna vyhodila na břeh. Znechucením zkřivím obličej, raději budu pokračovat v cestě. Rychle se začnu od mrtvého živočicha vzdalovat. Musím rychle najít cestu z tohohle ostrova, než to tady všechno spolkne bouřící moře. Dám se znovu do běhu, tentokrát si dávám větší pozor kam pokládám své nohy. Po mokrém písku se neběží příliš pohodlně. Lepí se mi to na podrážku, připadám si těžší a těžší. Nikde nic ..Jen moře, pláž a palmy.
Vlny jsou čím dál silnější a voda pomalu, ale jistě ostrov zaplavuje. Brzy tam, kde byla ještě suchá zem, je po kotníky zaplavena vodou. Běží se mi ještě hůře. Východ! Východ doprdele! Nemám už moc času! Zoufale očima těkám sem a tam, snažíce se najít nějaký náznak toho, jak odsud vypadnout. Zastavím se, abych nabral dech. V té chvíli uslyším, vzdálený šum. Opatrně se otočím. To co uvidím, mi naprosto vyrazí dech. Moře pomalu sbíralo a živilo obrovskou přívalovou vlnu. Každou chvílí byla větší a větší, mířící na pobřeží. Tohle je konec.. Srdce mi bušilo jako splašené. V životě nestihnu najít východ dřív, než to tu vlna celé pohltí! Zarazím se. Ne, v lidské podobě určitě ne! Ale co takhle nohy koně? Během vteřiny se změním na obrovského, opancéřovaného koně s nebezpečnými hroty. Odrazím se zadníma nohama a plnou parou vyrazím vpřed. Vlna byla blíž a blíž, několik desítek metrů veliká. Už je skoro u mě! Řítím se podél pobřeží, pevná kopyta dopadající do vody, vystřikují kapky vysoko do vzduchu. Za chvíli jsem celý promáčený. Konečně nedaleko mezi dvěma vysokými palmami, uvidím mohutné dveře. To už je, ale obrovská masa vody nademnou. Ještě to můžeš stihnout! Přidej! Pud sebezáchovy a adrenalin v krvi udělají svoje. Nohy mám jako v ohni, cítím jak se každý sval napíná a zase povoluje. Už tam skoro jsem! Do dveří vpadnu těsně ve chvíli, kdy obrovská vlna dopadne na malý ostrov. Dopadnu na zem, už znovu v lidské podobě a snažím se nabrat dech. Dokázal jsem to. Otřu si čelo od potu. Z vlasů odkapávají kapky vody, zrovna tak z oblečení. Ale na tom nesejde. Přežil jsem.

Značně nedůvěřivě si prohlédnu dveře s číslem šest a letmo se otočím směrem k vládci, který sedí opřený o zeď. S lehkým úsměvem své bojovníky pozoruje, tváří se přitom naprosto uvolněně, jako by ho nic na světě nedokázalo vyvést z míry. Pokusím se nezklamat. Rozhodně stáhnu kliku dolů a zvědavě se rozhlédnu po místnosti. Všude byla tma, jediným zdrojem světla byl měsíc v úplňku na obloze. Energicky vykročím vpřed po malé pěšince. Kolem je podezřelé ticho, slyšet je pouze křupání kamínků, které se třou o mé páskované střevíčky. Během chůze ztrácím pojem o čase, nejsem schopná odhadnout, jak dlouho už po úzké cestě kráčím. Poté ale uslyším podivné zapraskání. Zůstanu nehybně stát, nebylo moudré na sebe upoutávat pozornost. Ať už to bylo cokoliv, neměla bych dělat prudké pohyby. Přímo nad hlavou mi s pronikavým chrčením proletí volavka. Spadne mi kámen ze srdce, létající živočich nepředstavoval nebezpečí. Teprve až teď si uvědomím, že právě volavky žijí ve vodním prostředí. Znamená to, že... ? Odhrnu od sebe větev stromu, která mi bránila ve výhledu před sebe. Naskytne se mi pohled na močál, ve kterém se procházeli další vodní ptáci. Jakmile zaregistrují mou přítomnost, dají se bázlivě na útěk. Zamračím se a udělám několik váhavých kroků vpřed, to už ale ucítím mokro v botech. Sevřu ruce v pěst, nebylo by na škodu dívat se, kam šlapu. Bez přítomnosti zvířat na mě doléhal pocit stísněnosti. Hrobové ticho mi na náladě rozhodně nepřidávalo. Lusknu prsty a v tu ránu se vedle mě objeví obrovské stvoření, celé z kamene. Majestátní golem travního typu, který byl mou schopností mě s tichým zamručením opatrně uchopí do dlaní. Vítězoslavně se usměju, se svým společníkem jsem se opět cítila bezpečně. ,, Musíme najít východ, Timi. Pomůžeš mi ? " promluvím něžně ke golemovi, který jak se zdá, můj rozkaz pochopil. Aniž bych věděla kam, rozejde se močálem vpřed. Zatímco golem odvádí většinu práce, dopřávám si na jeho dlani odpočinek. Spokojeně přivřu oči a plně se vžiji do houpavých pohybů. Z relaxace mě vyruší až hrozivé zavrčení. Víčka se mi ihned rozevřou. Na skále, na kterou dopadal svit úplňku stála kočkovitá šelma. Vyceněné zuby, přiložené uši k hlavě a stáhnutý ocas byl jasným signálem k útoku. Nestačím zareagovat, jelikož zvíře skočí na golema, kterému vypadnu z dlaní. Volným pádem letím do bažiny. S kašláním se snažím z prudkého nárazu vzpamatovat. Nehledě na to, že jsem právě měla vlasy i oblečení celé od bahna, mi šlo o život. ,, Timi ! " rozkřičím se, poblíž mě se ozýval řev bojující dvojice. Prosím, nechci umřít. Zaškemrám v duchu, to už mě ale uchopí do dlaní Timiho kamenná ruka a vysadí na skálu, na které před několika minutami stál levhart. Vcelku okamžitě pochopím, co musím udělat. Golem predátora zabaví a já tak získám čas k útěku. Měla jsem šanci na záchranu a bylo pouze na mne, zda - li jí využiju. Neváhám ani vteřinu a rozběhnu se pryč. Cesta podél skály je úzká a plná nástrah, proto našlapuji velmi opatrně. Pak ale uslyším šum vody. Přímo přede mnou se vyjímal vodopád a pod ním... Dveře ! Východ, spása. Skousnu si ret, nezbývala jiná možnost, než skočit dolů. Je to příliš vysoko, ten pád mě může zabít. Zakroutím nad svou myšlenkou hlavou, správná Ellezzijská bojovnice by určitě o své odvaze nepochybovala. Naposledy se nadechnu a skočím do hlučícího vodního živlu. Náraz je tvrdý, vodní vír mi brání ve vyplavání nad hladinu. S námahou se mi nakonec podaří doplavat až ke dveřím, které udýchaně otevřu. Zavřou se za mnou ihned, jakmile se po čtyřech doplazím na podlahu. Vlasy mám zplihlé, plné bláta, kolem mě se tvoří kaluže. Vykašlu poslední zbytek vody a znaveně položím hlavu na zem. Ať už mě viděl samotný vládce nebo kdokoliv jiný, věděla jsem jediné : Svůj úkol jsem tímto splnila.

Zaujatě Mella sleduju. Je tak vyrovnaný a klidný, i přes to z něj jde respekt a autorita. Povzdychnu si. Nikdy ho nevyženu z hlavy. Vezmu si od něho papírek a dojdu s ostatními do patra, kde se nacházeli tréninkové místnosti. Kdo ví co mě tam čeká.Naposledy se otočím na Mella, který se opírá o zeď a čeká až se všichni pustíme do tréninku. Vezmu za kliku a vejdu dovnitř. Jakmile se tma rozestoupí, brzy poznám, kde se nacházím. Hrozivé stromy bez listí, jen prázdné pahýly větví, které slepují pavučiny. Noční obloha, bez jediné hvězdy, pouze měsíc mi svítí na cestu. Ale že by to byla kdovíjaká záře, to se taky říct nedá.. Bezvadný ..Nemůžu tu být za bílého dne? Ve tmě si příliš nelibuji. Né, že bych se bála, spíš jsem raději, když mám všechno na očích a nic mě nemůže překvapit. Člověk je ve tmě bezbrannější, než za světla. Všechno má rázem stejnou barvu, jak mám vědět že se za tím stromem něco neschovává? Cosi zamručím a opatrně se vydám vpřed. Zachumlám se do mikiny a ruce strčím do kapes. Je mi zima. Nemůžu říct, že jít na podpatkách v hlíně je procházka růžovým sadem. Jehlovité podpatky se mi zabořují do země, každou chvílí klopýtám a ztrácím rovnováhu. Takhle daleko nedojdu.Nechtělo se mi boty sundávat, kdo ví co je na zemi za špínu. Ne to ne. To zvládnu.
,,No to snad ne.Chytnu se za hlavu, jakmile před sebou uvidím hrob. Nedokážu si představit, že pod zemí, pod tou obří náhrobní deskou, leží někdo mrtví. Zatočí se mi hlava. Viděla jsem až moc hororových filmů na to, abych se v noci za úplňku procházela po hřbitově. Podívám se doleva, doprava i za sebe. Všude kam jen oko dohlédlo se výjímaly hrozivé desky posledního odpočinku. Zůstanu otupěle stát. Každou chvílí čekám, kdy se poklop hrobu začne odsouvat a vykoukne mrtvolná ruka. ,,Tak to ne, já jdu domů.“Zoufale zasténám. Z dálky uslyším zahoukání. Trhnu sebou a prudce se otočím. Srdce mi buší jako splašené. Huso! Bojíš se sovy?! Kousek odemě zahlédnu altánek s lavičkou. Neváhám ani minutu a rozběhnu se k němu. Nedůvěřivě si prohlížím obrovské sochy andělů. Útrpné výrazy a hrozivě roztáhnutá křídla ve mně dobrý pocit nevyvolají. Naopak. Naskakuje mi z nich husí hůže. Všude bylo hrobové ticho. Už ani houkání sovy se neozývá. V ten moment uslyším ohromnou ránu. Vyjeknu a poposkočím dozadu. Jednomu z andělů upadla hlava, dopadla na zem a rozpůlila se vejpůl. Zůstávám šokovaně stát. Jen tak? Z ničeho nic? Zrychlí se mi dech. A dost já končím! Chci výpověď!
Už ani nevnímám, jak dlouho tu jsem. Vím, že bych měla hledat východ, ale je mi až příliš velká zima, na to abych se hnula.Dělej, pohni. Čím dřív začneš hledat, tím dřív odsud vypadneš. Víš co máš hledat. Exit.Svému vědomí přikývnu a uznám za pravdu. ,,Máš pravdu holka.“Výjdu z altánku a nejistým krokem se vydám na cestu. Koukám do všech stran, ale východ nikde. Zastavím se až u jednoho z hrobů. Dám si ruku před pusu a rychle ucouvnu několik kroků dozadu. Poklop desky byl do půlky odsunutý a já vím, že když jsem kolem něj procházela poprvé, bylo vše v naprostém pořádku. ,,Bože jen to ne .. Proboha hlavně ne žadné zombie, mumie ani mrtvoly ..“ Už už se chystám rychle vypadnout, když se za mnou ozve zakřupání. Přepadne mě velmi úzkostlivý pocit. Pevně zavřu oči a zatnu zuby. Má zvědavost mě nutila otočit se, zjistit co to je! Ale moje vědomí mi napovídalo, ať zůstanu stát a nehýbu se. Hluboko uvnitř, jsem se sama otočit ani nechtěla. Netoužím se dívat smrti do očí. Ať už je to kdokoli z nemrtvých, nebo se mi to jen zdálo. Křupnutí se ozve znovu, a to už ale slyším i kroky. Srdce se mi rozbuší neuvěřitelně rychle, mám pocit, že tlukot musí snad slyšet všichni mrtví na hřbitově. Zůstanu stát jako opařená, nohy přikované k zemi. Velmi pomalu se začnu otáčet. Otevřu oči. To co spatřím, mě naprosto vyrazí dech. Mám pocit, že každou chvílí snad omdlím. Přímo ke mně se blížil velký, černý, chlupatý pavouk. Osm nohou, spoustu očí, nebezpečná kusadla. Vyjeknu. Z očí mi vytrysknou slzy a začnou stékat po tváři. Teď jsem si přála zombie, mrtvoly i mumie. Cokoliv, jen ne tohle. Začnu před nestvůrou automaticky couvat. Žaludek stažený strachem, naprosto otupělé myšlení. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to co se ke mně přibližuje. Jak tak couvám, nevšimnu si náhrobního kamene za sebou, klopýtnu o něj a dopadnu na tvrdou zem.
Za sebou uslyším nelidský zvuk. Jakési tvrdé zapištění. Přímo za mnou stáli další tři pavouci. Když jsem se s hrůzou otočila znovu dopředu, už tam nestál jeden, ale další dva. Celkem šest obřích pavouků. Nevnímám, že jsem celá umazaná od hlíny. Tohle bylo horší než smrt. Horší než cokoliv na světě, horší než nejděsivější noční můra. Tohle je skutečnost. ,,Panebože.“ Nechám slzám volný průchod. Opatrně si zuju boty. Teď mi bylo všechno jedno. V jednom jediném okamžiku, se rychle zvednu ze země a dám se na útěk. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Člověk v ohrožení života, dokáže leccos. Nemusím se ohlížet, aniž bych věděla, že stvůry běží za mnou. V tom mi do mysli vnikne myšlenka. Má schopnost! Mám přece schopnost! Na nic nečekám a svou schopnost plně zaktivuji. Zavřu oči a začnu se soustředit. Brzy na to, se přede mnou zjeví obrovské stvoření. Naprosto bez potíží, se mu vejdu do dlaně. Démon. Tajemný, černý a nebezpečný vládce podsvětí. Celým mým tělem projede vlna nesmírného štěstí, jakmile ho uvidím. Démon zvedne velkou těžkou nohu a čtyři z pavouků rozmačká. Další dva chytne do rukou a mrskne s nimi o zem. Takovýhle úder je pro ně smrtící. Byla jsem zachráněna. No..Alespoň jsem si to myslela.
Ozve se opět nepříjemné pištění, ale mnohem hlubší. Zpoza altánku výjde další pavouk. Ale tenhle byl obrovský. Stejně velký jako kůň. Dlouhé hbité nohy. Nezmůžu se na nic. Obří pavoukovec mě naprosto odzbrojil.
Démon na stvůru zle pohlédne a vydá se sebe ohlušující řev. Zacpu si uši. Vidle, které doteď držel v levé ruce, pevně uchopí do pravé. Pavouk se neuvěřitelnou rychlostí rozběhne k nám. Démon se pokusí ho sebrat do ruky, ale marně. Byl rychlejší a obratnější, snadno se uhl. Už je jen kousek ode mě, stačilo jen aby se odrazil a obřími kusadly by mě rozpůlil vejpůl. Démon ale včas zareaguje, rozmáchne se vidlemi a jedním hrotem pavouka přišpendlí k zemi. Když vidle ze země vytáhne, pavouk stále jevil známky života, ale nehýbal se. Démon ho usmrtí jediným šlápnutím nohy. Všechny jeho vnitřnosti se rozstříknou kolem. Mě nevyjímaje. Téměř celou mě to nahodí. Zalapám po dechu, své oblečení mám celé od krve. Když se nikde další pavouk už neobjevuje, vděčně se na Démona podívám. Poté se bezeslova otočím a rychlými kroky začnu hledat východ. Netrvá to dlouho. Dveře najdu na konci hřbitova. Rychle vezmu za kliku a zmizím za nimi.
Dopadnu na zem. Zůstávám ležet. Snažím se uklidnit, rukou si odrhnu vlasy z čela. Setřu si slzy. Od shora až dolů, jsem byla pokryta pavoučí krví. Kdo ví jestli byla vůbec jeho a nevysával ji z ostatních živočichů.. Ale na tom už nesejde. Až teď si všimnu rány na noze, nevypadá hluboce, ale přece jen to štípe. Ani nevím, kde jsem ji utržila, nejspíš když jsem upadla. Skryju obličej v dlaních. Tohle už nikdy nechci zažít.

Po vládcově proslovu se společně s ostatními rozejdu k tréninkovým místnostem. V hlavě se mi přitom honí nespočetné množství neodbytných myšlenek, na které bych ráda znala odpověď. Zkouška odvahy ? Vlastně, proč ne. Otočím se a letmo pohlédnu na blonďatého Tylera, který se svým typickým trpitelským výrazem hledí kamsi do prázdna. Jen nad tím zakroutím hlavou. Pozvednu hlavu směrem ke dveřím s číslem dvě a důkladně si je prohlédnu. Zajímalo by mě, co se za nimi skrývá. Jakmile dostaneme od vládce povel, vstoupím do dveří a opatrně je za sebou zavřu. Následující výjev mi doslova vyrazí dech. Nacházela jsem se v obří propasti, ohraničenou skalami. Úžasné, takže kudy teď ? Pomalu se vydám směrem k velkému oblouku, ke kterému hbitě přikleknu. Fascinovaně hledím na texty vyryté do kamene, které nedávaly smysl. Co to má být ? Hebrejština ? Se zamračením pokračuji v cestě propastí, která mě měla zavést k východu. Nechápala jsem, proč právě na takovém místě testuji svou odvahu. Až na obrovské skály nahánějící hrůzu tu nebylo nic, co by mě ohrožovalo. Byl to snad Mellův záměr ? Poté ale uslyším neznámý zvuk. Zastavím a zaposlouchám se. ,, Je tu někdo ? " zeptám se zběžně, odpovědi se mi ovšem nedostane. Rezignovaně pokrčím rameny, to už si ale všimnu na zemi ošklivé vypasené krysy. Obtáčela holý ocas kolem těla, natahovala čumák do vzduchu a větřila. Vytřeštím oči a s jekotem natáhnu ruce před sebe. ,, Fuj ! Dejte to pryč ! " zavřískám, nenáviděla jsem hlodavce s ocasem. Prašivá krysa na můj hlas pohotově zareaguje a drze se rozejde až ke mně. ,, Kša ! " zvolám s hysterickým podtónem. Rychlostí blesku se rozběhnu po cestě dál. Vždyť je to jen krysa, Selleno. Promlouvá ke mně mírným hlasem svědomí, které ovšem okázale ignoruji. Dlaněmi mezi tím přejíždím po skalách, pro případ, že by se v některé z nich skrýval východ. Nikde nic. Zachmuřím se a nepatrně pozvednu hlavu k místu, odkud se ozývalo krákorání vran. Zůstanu strnule stát. Uprostřed cesty leželo mrtvé tělo, pravděpodobně zvířete. Vrány společně s krysami soupeřily o kusy masa, jejich srst i peří byla zbarvena krví. ,, Pomoc... " kvíknu zlomeným hlasem, jako bych stále nechtěla věřit tomu, co vidím. Halucinace Selleno, to není skutečnost. Zhluboka se nadechnu, potřebovala jsem se uklidnit. To už se ale začne země chvět a ze skály dopadne obrovský balvan. Opřu se o stěnu a rozkašlu se. Rozvířený prach, který se během pádu rozprostřel všude kolem dráždil mé dýchací cesty. Kámen se naneštěstí nedá obejít. Kompletně mi zatarasil cestu. To snad ne ! Teprve teď si uvědomím význam Mellových slov. Zkouška odvahy a schopností. Má schopnost byla jedinou šancí na záchranu. Zavřu oči a začnu se soustředit. Balvan se začne pomalu zvedat ze země. S úlevným vydechnutím ho odhodím kamsi za sebe. To jsem ale neměla dělat. Ozve se šílená rána, která probudí k životu celou propast. Ze skal se začnou valit další kameny. Otevřu pusu úžasem a pomocí telekineze se je snažím od sebe dostat pryč. Ty huso, utíkej ! Pobízí mě pud sebezáchovy. Bylo více než jasné, že mou poslední nadějí byl útěk. Dám se zběsile do běhu, zem se pode mnou třásla. Oči mi slzely a štiplavě bolely z nadměrného množství prachu. Nohy mě přestávají poslouchat. Náhle spatřím před sebou dveře. Objevily se přesně včas. Z posledních sil přidám na rychlosti. V momentě, kdy stáhnu kliku dolů se všechny kameny s obrovským duněním zřítí na zem. Dveře se za mnou zavřou a já dopadnu na studenou podlahu. Špinavá vyčerpaná a k smrti vyděšená. Ale živá.