Old Times Open My Heart

,,Nejez tak rychle Dinno.“Se smíchem od své kamarádky odsunu její porci jídla. Já jsem nebyla ani v půlce a ona už mělo skoro dojezeno. ,,Dinna je otesánek, viď?“Mrkne na brunetku Lisa. Má druhá nejlepší kamarádka. Byli jsme trio už od prvního ročníku na střední škole. Hnědovláska se na nás jen uraženě podívá, ale poté se dá taky do smíchu. ,,Jíte moc pomalu.“Pokrčí rameny a dá se znovu do jídla. Do téhle pizzerie, na rohu King Street jsme chodili pravidelně každé pondělí po škole. Byla to taková naše tradice. Jelikož Lisa ve druháku přešla na jinou školu, nevídali jsme se tak často, byla zaneprázdněná blížící se maturitou, zrovna tak i já s Dinnou, ale Lisa už nějakých pár měsíců věnovala svůj čas i příteli. Podepřu si bradu prsty a zvědavě se na Lisu podívám. ,,Tak co Ed? Co je nového?“ ,,O víkendu jsme se dvakrát pohádali, ale nebylo to nic velkého, jsme zase v pohodě. Jen mi příjde, že se trochu změnil od tý doby co začal chodit s tou partou alkoholiků na hokej.“Povzdychne si a ukousne si kousku pizzy. Lisa neměla ráda Edovi přátele, myslela si o nich, že nedělají nic jiného, než sedí u televize s pivem v ruce nebo venku ničí lidské majetky. Jen nad tím zakroutím hlavou. Dinna nevypadala zrovna v náladě, kdy by chtěla řešit Lisiny trable s klukem. Ona sama žádného dlouhou dobu neměla a šlo na ní poznat že jí to trápí. ,,No ..“Odhrnu si blonďatý pramen vlasů z čela a podívám se na hodinky. ,,Už budu muset jít.“Zvednu se od stolu a obléknu si zimní bundu. Zasunu za sebou židli. ,,Tak se mějte, my se uvidíme zejtra ve škole. Měj se Lis, zase v pondělí.“Zamávám na rusovlásku a vydám se ke dveřím. Jakmile výjdu ven z vyteplené pizzerie do zimy a chladného větru, oklepu se. Zachumlám se do bundy a ruce strčím do kapes.
Jakmile dorazím domů, čeká mě vřelé přivítání. ,,Tady jsi, divila jsem se, kde jsi tak dlouho.“Houkne na mě matka z obýváku. Určitě se zase koukala na ten svůj oblíbený seriál. ,,Byla jsem s holkama. Zašli jsme do pizzérky. Ostatně jako každý den, nového týdne.“Ušklíbnu se na matku a zajdu za roh do svého pokoje. Školní tašku hodím do kouta a s úlevným vydechnutím dosednu na postel. Ohnu se, a zpod ní, vytáhnu bledě modrý zápisník. Můj deník. Nejsem puberťačka, abych si zapisovala do deníku každý den který jsem prožila. Každou blbost a každou lásku svého srdce. Ne. Tohle je jiný deník, do kterého píšu jen ty nejdůležitější věci. Hlavním tématem jsou dimenze. Je tam popsané téměř vše, od uvolňování a vycestování až do samotného přemístění. Pak je tam také popsaný Open My Heart. Můj druhý domov. Jeho vládkyně, a obyvatelé této země. Mí přátelé. Všechno jsou to neuvěřitelně milí lidé. Je to taková rodina. V duchu se pousměju. Poslední zápis jsem dělala před půl rokem. Od té doby se nedělo nic, co bych mohla napsat. V tu chvíli se rozrazí dveře do mého pokoje, za kterými stojí můj o čtyři roky starší bratr Blake. Stále bydlí s námi, rodiče jsou rádi, že ho tu mají, nikam ho nevyhání. ,,Co to máš?“Kývne hlavou k deníku a rozejde se k mě. Automaticky schovám svůj zápisník za záda. ,,Holčičí záležitosti, do toho ti nic není.“Vypláznu na něj jazyk. Věděla jsem, že Blake respektuje moje soukromí, proto věřím, že mi do mých věcí lézt nebude. Pískne a důležitě se na mě podívá. ,,Jdi Blakeu! Musím se ještě na zítra učit.“Vyhazuju ho. Není to pravda, jen ho potřebuju odsud vystrkat, abych se mohla podívat do Openu. Zavřu za ním dveře a uvelebím se na posteli.
Radostně poposkočím, jakmile stojím nohama na zemi v Openu. Zatočím se na místě a vejdu do nádherně upravené zahrady. Sednu si na lavičku, pod rozkvetlou sakurou a nadechnu se čistého vzduchu. Ráj..Skloním se k malému, bílému kotěti a položím si ho na klín. Je tu mír a klid, tak by to mělo zůstat. ES se o svou zemi a její obyvatele dobře starala. Je to dobrá vládkyně. Nikoho jiného si na trůně Openu nedovedu představit. ES je velmi empatická dívka, všem nápomocná. Je to až neuvěřitelné, že v tolik zkaženém světě existuje ještě někdo tak milý a spravedlivý.

Jakmile se na chodbě objeví poslední bojovník, spokojeně se pousměju. Všech šest zvládlo svůj úkol na výbornou. Přímo vedle mě se objeví Elan, který se mi poslušně uvelebí u nohou. Dlaní mu přejedu po sametově jemné srsti a zaujatě sleduji všechny přítomné. Můj pohled se zastaví až u zakrvácené Destiny, která vyčerpaně ležela na podlaze. Tohle je teprve začátek. Ostatní se stejně jako ona vzpamatovávají z nových zážitků, proto jim nechám čas vydýchat se a postavit se na nohy. Vše, co zažili uvnitř tréninkových místností byla jen malá ochutnávka z toho, co už brzy okusí ve válce. Budou muset spoléhat jen sami na sebe a své schopnosti. Čím dřív si to uvědomí, tím lépe. ,, Blahopřeji vám, uspěli jste " Zvolám po chvíli a hbitě vstanu. S uvolněným úsměvem se podívám na skupinku bojovníků. Podle výrazu mé tváře jde vypozorovat, že mě celá situace nijak nepřekvapuje. Výcvikové prostory byly pouhou iluzí, které se s ničivostí skutečné války nemohli ani zdaleka měřit. ,, Čeká nás válka, milí Ellezziané. Se světem jménem Open My Heart ! " obeznámím je s krutou skutečností. Nemělo cenu cokoliv zapírat a držet je v nevědomosti. Měli právo znát svůj nadcházející úděl a připravit se na něj. Ať už vládkyně nepřátelské země stačila svůj lid včas informovat či ne, za žádnou cenu jsem nechtěl přijít do boje nepřipravený. ,, Už jste zaručeně přišli na to, že v dimenzích nejsme sami " pokračuji v monologu nevzrušeně, jako by se jednalo o naprosto běžnou věc, nad kterou není třeba se pozastavovat. Tón mého hlasu se za celou dobu nezměnil, je stále klidný a vyrovnaný. Člověk nemusel být génius aby si uvědomil, že v astrálních světech žili i další lidé, kteří měli nadpřirozené schopnosti a vyznali se v technikách tranzu i uvolňování. Líbilo se mi získávat nová území a dávat tak druhým najevo, kdo je silným soupeřem. Byl jsem už takový. ,, Openu vládne žena, která si nechává přezdívat ES " zachmuřím se, neviděl jsem příliš rád, když dimenzím velely ženy. Avšak i jemné ženské pohlaví umělo překvapit. Nebylo tudíž na místě vládkyni podceňovat. ,, ES je známá svou velkou péčí o zemi a bojovníky. Její lid nemá ve zvyku vzdávat se " Ovšem Ellezziané také ne. Zahrnu je další várkou informací, které se jim budou v budoucnu zaručeně hodit. Bylo dobré je alespoň částečně seznámit s novými protivníky, proti kterým měli již velmi brzy svést nelítostný boj na život a na smrt. Vítězství máme na dosah. ,, Open není válčící země. Zakládají si na míru a ctnosti " rukou si prohrábnu vlasy a přenesu váhu z jedné nohy na druhou. Bylo to tak mnohem pohodlnější. Nezkušenost Opeňanů nám nahrávala. Mladičká vládkyně určitě nikdy nepomyslela na válečný spor, během kterého bude její říše zanikat v krvi umírajících. Rozhlédnu se po Ellezzianech a na několik málo sekund se věnuji svým myšlenkách. Na rozdíl od všech ostatních jsem viděl umírat lidi. A sám je i zbavoval života. Zakroutím nad tím hlavou, nerad jsem vzpomínal na svou minulost. Dost Marcusi, je to za tebou. ,, Pro dnešek máte volno. Odpočiňte si " na tváři se mi objeví lehký úsměv. Určitě potřebovali vstřebat veškeré dojmy a hlavně se umýt. Nebránil jsem jim. V současné chvíli mě již nepotřebovali, proto se pomalým, rozvážným krokem vydám pryč, přímo do zahrady. Překvapeně zamrkám, když v dálce spatřím cosi velmi zajímavého. Malé blonďaté děvčátko právě stálo na stoličce, aby mohlo obrovskému koni před sebou zaplést do hřívy několik barevných stužek. Mohutný hřebec poklidně stál a dovoloval dívence, aby ho zkrášlovala. Z jeho výrazu nebylo těžké odhadnout, že se mu její počínání velice líbí. Došel jsem až ke své sestře a pohladil jí po vlasech. ,, Copak to tu provádíš, Kagome ? " zeptám se přívětivě. Otočila se a věnovala mi jeden ze svých spokojených úsměvů, podle kterých jsem vždy poznal, že je šťastná. Rád jsem jí viděl v takových chvílích. Členové mojí rodiny pro mě byly důležití. ,, Snažím se Revela trochu upravit. Podívej, jak je krásný " Pyšně si prohlédla své dílo a roztomile se zazubila. Upřel jsem zrak na Revelovy bílé rousy, které byly precizně upravené. Černá srst se mu při kontaktu se slunečními paprsky překrásně leskla. Kagome si musela s péčí o něj dát velkou práci a tomu pacholkovi se to samozřejmě náramě líbilo. Ještě aby ne, když měl veškerou Kagominu pozornost a nadstandartní komfort pro sebe. Typické chování koně, co se rád nechá rozmazlovat. ,, Vypadá báječně. Jsi moc šikovná " složím jí kompliment. To už se ale zadívám směrem k vysokému stromu, jehož koruna byla obrovská a přímo nabádala k prozkoumání. Dojdu až k jabloni a pomocí telekineckých rukou se vyšvihnu nahoru. Právě odtud byl nejkrásnější výhled na Ellezzii při západu slunce. Uvelebím se ve větvích a se spokojeným vydechnutím zavřu oči. Tady jsem byl opět sám sebou.

Rychlým, energickým krokem jsem prošla velkou kovovou branou a ostražitě se rozhlédla kolem. V dostihových stájí rodičů mé nejlepší kamarádky bylo už od rána velmi živo. Z dálky ke mně doléhal zvuk klapání podkov a hlasité koňské řžání. Po dvoře chodili ošetřovatelé a vedly překrásné plnokrevníky s jemnými rysy, kteří se zájmem sledovali dění kolem sebe. Člověk by mohl strávit doslova věčnost pohledem na tak ušlechtilá zvířata. ,, Tak tady jsi " ozval se za mnou veselý chlapecký hlas, který jsem velmi dobře znala. Automaticky jsem se otočila. Přímo přede mnou stál Sylar, starší bratr mé nejlepší kamarádky Amandy. Koutky úst mi vyletěli nahoru a vytvořily tak zářivý úsměv. Byla jsem ráda, že vidím právě jeho. ,, Jestli hledáš to hnědovlasé bláznivé cosi, tak je na dráze se Silvanem " oznámil mi žertovně, dobrá nálada mu dnes rozhodně nechyběla. Věděla jsem, že mluví o své sestře. Amanda, které v dimenzích nikdo neřekl jinak než Aphy byla v realitě výbornou dostihovou jezdkyní. Její kariéra vypadala více než slibně. Každý, kdo se alespoň trochu pohyboval ve světě dostihového sportu o stájích Amandiných rodičů a jejich koních už zaručeně slyšel. Pokrčila jsem rameny a ležérně se opřela o branku. Zdálo se, že budu muset vyčkat, až trénink skončí . ,, To přeci nevadí, zatím si můžeme povídat " Pousmála jsem se. Sylar byl pro mě opravdu důležitý, byl to jeden z mých nejlepších kamarádů. Stejně tak jako já a Aphy i on střežil tajemství jiných dimenzí. ,, Chtěl bych ti něco ukázat " promluvil po chvíli a chytl mě za ruku. Překvapeně jsem zamrkala, neměla jsem ponětí kam mě to vede. Zastavil až u ohrady, kde se pásli klisny s hříbaty. Malá neposedná stvoření na dlouhých nohách vesele poskakovala kolem svých matek, které se s klidem věnovali spásání trávy. Sylar se opřel o břevno a ukázal prstem na kaštanové hříbátko uprostřed výběhu. ,, Narodila se o víkendu. Jmenuje se Shirley " Prohlásil hrdě a se zalíbením si mládě prohlédl. Takže on dal koni mé jméno... Malá kobylka zastříhala ušima a popošla až k hrazení. ,, Je kouzelná " vydechla jsem užasle. V tu samou chvíli mě Sylar chytl za ruku. ,, Ne tak jako ty Shirley " Podíval se mi do očí. Zůstala jsem strnule stát, neschopna slova. Kamarádi, nic víc ! Zakřičelo svědomí rázně, aby mi připomnělo, že místo v mém srdci už dávno zabral jiný chlapec. Téměř okamžitě se mi vybavila jeho tvář i úsměv. Marcusi... ,, Nemůžu " odvrátila jsem hlavu, nechtěla jsem se mu dívat do tváře. Ten pohled by příliš bolel. Má odvaha se v tu ránu kamsi vytratila. Proč jsem mu musela způsobovat takovou bolest ? Rvalo mi to srdce. ,, V čem je chyba ? " chtěl vědět. Tón jeho hlasu byl zdrcený. ,, Protože už někoho mám " vydechla jsem, nedokázala jsem mu déle tajit pravdu. Proč jsi si musel vybrat právě mě ? Sylare, prosím... Nenič naše přátelství. Sklonila jsem hlavu a nechala do ní spadat své dlouhé, černé vlasy. Tohle se nemělo stát. Sylar zbledl, uvnitř něj právě probíhal nelítostný boj sebeovládání. A za to všechno jsem byla zodpovědná. ,, Vyřiď prosím Amandě, že je mi líto, že jsem s ní nejela do Qeens " povzdechla jsem si ztrápeně. Ačkoliv jsem svou nejlepší kamarádku při dostizích ráda doprovázela, tentokrát jsem si na ní čas nenašla. Otočila jsem se na patě a zamířila pryč. Potřebovala jsem si urovnat myšlenky. ,, Shirley počkej ! " snažil se mě Sylar zastavit. Pouze jsem se bolestně usmála. ,, Uvidíme se v Openu " potřásla jsem nad svými slovy hlavou a rychle opustila areál dostihových stájí. Jakmile jsem byla v dostatečně dobré vzdálenosti od osudného místa, se zničeným zasténáním jsem kopla do prvního kamínku, který jsem uviděla. Zatoužila jsem po silném objetí, přívětivém hlase i po známé vůni. Odhodlaně jsem se vydala cestou mezi ulicemi, která mě měla zavést k velmi známé vilové čtvrti. Pohltila mě obrovská touha ho znovu spatřit. Došla jsem až k velké rezidenci a zálibně si jí prohlédla. Teprve až teď jsem si všimla postavy, která stála poblíž plotu. Byla to Marcusova matka. ,, Dobré odpoledne paní Archerová " pozdravila jsem a přívětivě se usmála. Mou přítomnost zaregistrovala takřka okamžitě. Oplatila mi milé pousmání ,, Ahoj Shirley, jdeš za Marcusem ? " Zeptala se se zájmem. Odpověděla jsem jí v podobě dychtivého přikývnutí. Přála jsem si, aby byl doma a já s ním mohla opět strávit několik hodin, během kterých neexistovaly žádné starosti. Poslední setkání se mou vinou příliš nevydařilo. Chtěla jsem se mu za své chování omluvit. ,, Pojď dál. Určitě bude ve svém pokoji. Můžeš jít za ním " řekla jeho matka po chvíli. Oči se mi rozzářily, podobně jako malému dítěti, kterému rodiče koupili vytoužený dárek. Poslechla jsem a zamířila do domu. Vystoupala jsem po schodech nahoru do druhého patra a otevřela dveře jeho pokoje. To, co jsem následně spatřila mi doslova vyrazilo dech. Ležel na posteli a spal. Vypadal najednou tak nevinně a bezbranně, div se mi z pohledu na něj nepodlamovala kolena. Opatrně jsem došla až k němu a sedla si na okraj postele. Neměla jsem v plánu ho budit, něco takového bych si ani nedovolila, pouze jsem se chtěla kochat pohledem na jeho spící tělo. S fascinovaným pohledem jsem vzala jeho dlaň do té své, a spokojeně přimhouřila oči. Teď už na ničem jiném nezáleželo...

Jakmile se mi dech trochu uklidní, vydrápu se na nohy. Bylo těžké držet se na nohou, navíc mě na studené podlaze zábla chodidla. Roztřesenou rukou si zastrčím pramen vlasů za ucho a podívám se na Mella. Vypadal spokojeně, nejspíš byl na nás pyšný. Ať už měli ostatní v místnostech cokoliv, jsou tady. Pohledem sjedu zbytek Ellezzianů, kteří se stejně jako já vzpamatovávali z toho, co tam uvnitř zažili. To už ale promluví Mello. Překvapeně zamrkám. Válka? Páni.. Začnu tápat v paměti, zda jsem už o zemi zvané Open My Heart, někdy slyšela. Ne. Zvláštní jméno, jak to tam asi vypadá? A ti lidé tam? Jsou stejní jako my? V mé hlavě se ozve druhý hlas. Samozřejmě, že jsou stejní jako my! Proboha, o čem přemýšlíš? Že mají tři hlavy a osm párů končetin? Blázne. Zbystřím, když se zmíní o vládkyni. Žena?! To už znamenalo něco jiného. Na Open jsem začínala být zvědavá čím dál více. Přikývnu, abych dala najevo, že jeho slovům rozumím a plně ho vnímám. Jakmile odejde, pomalu se rozejdu po schodech zase dolů, přímo ke svému pokoji. Rukou se přidržuji stěny, abych lépe udržela stabilitu. Když konečně spatřím dveře mého soukromí oddechnu si. V první řadě jsem se potřebovala umýt a převléknout, nechtěla jsem mít na sobě krev mrtvého pavoukovce ani o minutu déle. Vejdu do pokoje a opřu se o zavřené dveře. Zhluboka se nadechnu. V celém pokoji se rozprostírala aromatická vůně, potrpěla jsem si na pohodlí. Rozejdu se do koupelny, která byla součástí všech pokojů v paláci. Podívám se na sebe do zrcadla. No fuj ..Odporné. Teď jsem ale opravdu neodolatelná.Znechuceně se na sebe ušklíbnu. Vlasy jsem měla slepené od krve, tvář umazanou od hlíny a celé oblečení zaneřáděné vnitřnostmi té stvůry. Otočím kohoutkem a pustím sprchu, mezitím co všechno oblečení ze sebe shodím na zem. Šťastně vlezu pod sprchu a nechám na sebe dopadat kapky teplé vody. Jakmile voda příjde do styku s mými vlasy, čistá kapalina podemnou se zbarví do ruda a já sleduju, jak se ze mě krev smývá pryč.
Z koupelny výjdu zase čistá a voňavá. Převléknu se do čistého oblečení a rozvalím se na velké, prostorné posteli. Sprcha mě trochu probrala, už jsem si nepřišla tak vyčerpaná. Zavřu oči a nechám se pohltit myšlenkami. Byla jsem na válku zvědavá, na schopnosti ostatních. Mohl by se tam objevit někdo, kdo má schopnost totožnou s tou mojí? Jak asi Open vypadá? Je to stejná džungle a divočina jako tady? Nebo je to tajemné místo, bez světla a všeho živého? Bylo to vzrušující, války jsem mohla sledovat pouze z obrazovky televize, ale teď budu její součástí. Těšila jsem se, až uvidím své Démony v akci. Ještě nikdy jsem nepotřebovala použít víc jak jednoho. Třeba ani teď to potřebovat nebudeš. Jsou to silní soupeři. Ale tak uvidíme.Kdo ví co nadcházející válka přinese.
Výjdu před palác a rozhlédnu se. Přímo v zahradě si povšimnu Mellova hřebce Revela a u něho malou dívenku. Rozejdu se k nim. ,,Ahoj Kagome.“Mile se usměju. Mellova sestra na tom nebyla zdravotně nejlépe, ale statečně se držela. Proto ji její starší bratr bral do Ellezzie, odpočinout si od reality. Opravdu jí to prospívalo, vypadala spokojeně. Zrak mi spočine na mohutné koruně stromu, ve které se vyvaloval Mello. Rozesměju se a dojdu až ke stromu. Vypadal uvolněně a spokojeně. Ráda jsem ho pozorovala ve chvílích, kdy mu nic nechybělo. ,,Tak tady jsi opičáku. Skáčeš po stromech?“Mrknu na něj. Přímo za mnou se objeví jeden z démonů. Opatrně mě uchopí do obrovité ruky a vysadí na strom. Uvelebím se na větvi vedle Mella.Podívám se do dálky. Vyskytne se mi pohled na západ slunce. ,,To je nádhera..“Fascinovaně sleduji zahalenou Ellezzii posledními paprsky slunce. Teď a tady. Mohla jsem být zase s Mellem. Milovala jsem tyhle okamžiky, kdy jsem ho měla jen pro sebe. Změnil mi život. Od základů.

,, Trocha odpočinku neuškodí " odpovím své kamarádce pohotově, když jí obrovský démon vysadí na jabloň vedle mě. Otevřu jedno oko a speciálně pro ní vykouzlím na tváři ten nejpovzbudivější úsměv, jaký dokážu. Vypadala opět spokojeně, z čehož usoudím, že ani pobyt v tréninkové místnosti jí nevyvedl z míry. Chovala se jako správná Ellezzianka, která bez potíží reaguje na stresově náročné situace. Už od samého začátku jsem věřil v její úspěch a ona mou domněnku utvrdila. Vsadil jsem na správného koně. ,, Co říkáš na náš nový úkol ? " zeptám se, zajímalo mě, jaký názor na celou situaci má. Boj v Openu byl pro všechny velkou výzvou. Ostatní měli již brzy zjistit, že jejich schopnosti neslouží pouze k zábavě, jak si možná někdo z nich zprvu myslel, ale především k záchraně holého života. ,, Válka je taková malá společenská událost " Zadívám se stejným směrem jako Destiny a s blaženým vydechnutím položím ruce na břicho. Vytvořil jsem silnou zemi... ,, Myslím, že se ti bude v Openu líbit. Je opravdu vzrušující bojovat za čest naší země. To je přesně to pravé pro tebe " Pronesu klidným, uvolněným hlasem z kterého je patrné, že mě v momentální chvíli nemůže nic překvapit. Destiny jsem znal natolik dobře, abych věděl, že se svým divokým a nespoutaným charakterem bude pro Opeňany opravdu tvrdým oříškem. Vezmu její ruku do té své a pevně jí stisknu. ,, Snad jsem tě tou tréninkovou místností tolik nevyděsil. " Omluvně se usměju, věděl jsem, že má panickou hrůzu z pavouků. Strach ovšem v člověku probouzel pud sebezáchovy. Ten byl nezbytně nutný pro přežití ve válce. ,, Jsem na tebe pyšný, Destiny " řeknu popravdě. Uměl jsem ocenit dobře odvedenou práci a ona si pochvalu rozhodně zasloužila, stejně jako ostatní Ellezziané. Slunce už zapadlo a vládu pomalu převzala tma. Přímo nad našimi hlavami se vyjímala dvě červená jablka. Natáhnu ruku a ovoce utrhnu. ,, Dáš si ? " Zeptám se a sám se do jednoho z nich zakousnu. Chutnalo mnohem lépe, než klasická jablka v reálném světě. Pozvednu hlavu, na nebi se začaly objevovat první hvězdy. ,, Myslím, že je na čase se vrátit " promluvím do ticha a zamyšleně se podívám na své telekinecké ruce, které se vznášely nade mnou. Obratně je nasměruji k zemi a bez větších potíží seskočím dolů. ,, Tak zase příště, kamarádko. Kdyby jsi mě hledala, zavolej " zamávám jí a na rozloučenou jí věnuji jeden ze svých upřímných úsměvů. Rozhlédnu se, nikde jsem neviděl svou sestru. Pravděpodobně se už dávno teleportovala. Přiložím prsty na spánky a začnu se soustředit. Netrvá dlouho a objevím se ve svém reálném těle. Otevřu oči, to už ale zaregistruji známou osobu, která sedí na mé posteli. Překvapeně zamrkám. ,, Zdáš se mi ? " dotážu se nevěřícně. Čekal bych vedle sebe kohokoliv, ale právě Shirley... ? To udivilo i mě samotného. Avšak ve skrytu duše jsem byl rád, že jí zase vidím. Přišla. Sama. Nezlobí se na mě. S úsměvem zavrtěla hlavou a rukou mi zajela do hnědých vlasů. ,, Musela jsem tě vidět. Omlouvám se, za všechno " sklonila hlavu a provinile hleděla do země. ,, Ne... To ty mi odpusť " Přitáhl jsem si její obličej k sobě a svými rty vyhledal ty její. Nejprve mi polibky poněkud zdráhavě oplácela, poté se ale zcela uvolnila. Jemně mi skousla spodní ret a ruce mi roztouženě obtočila kolem krku. Nenamítal jsem. Hbitě jsem se vyhoupl nad ní tak, aby ležela pode mnou. Se zvonivým smíchem na mě vyzývavě pohlédla. Pohled, který všechno změnil.. Věděl jsem, že nad sebou brzy ztratím kontrolu. Vlna vzrušení se mým tělem valila jako žhavá láva. Nedala se zastavit. Ticho v celé místnosti prolomil až její hlas. ,, Udělej to Marcusi " lehce se pousmála. ,, Nechci na tebe spěchat " opáčil jsem, to, co právě řekla mi vyrazilo dech. Shirley nebyla typ dívky, která by se opačnému pohlaví poddala tak snadno. Jenže.. Vyměnili jsme si zkoumavý pohled do očí ,, Dobrá " souhlasil jsem nakonec. Teď, kdy jindy ? Tak ať to stojí za to !

Zamyslím se. ,,Myslíš válku v Openu?“Podívám se na něj, abych se ujistila, že má na mysli to samé a já tu nemluvila o něčem úplně jiným. ,,Jsem hrozně zvědavá!“Přiznám se. ,,Nikdy jsem v žádné jiné zemi nebyla, ani ve válce a ani nikdy jsem svou schopnost k ničemu pořádnému nevyužila. A.. mám taky trochu trému, přece jen ..“Odmlčím se. ,,Ale věřím, že nás dobře povedeš, jsi úžasný vládce.“Položím mu hlavu na rameno. S ním se čas zpomalil, minuty utíkali pomaleji. On už měl určitě s válkami zkušenosti, to jen pro nás ostatní to bude premiéra. Je to vzrušující. Pozvednu hlavu, když se zmíní o tom, že se mi tam bude líbit. ,,Vážně? Ty už jsi tam někdy byl? Jak to tam vypadá?“Vyzvídám. Při zmínce o tréninkové místnosti se mi vybaví osminohý pavouk, který mě málem sežral zaživa. Pohledem vyhledám svého strážce a ochránce, Démona, a znovu se na něj s vděkem podívám. Co by se mnou bylo, kdybych ho neměla. Zašklebím se. ,,Byla to brnkačka.“Mávnu nad tím rukou a hraju drsňáka.Vážně? Rozbrečela jsi se! Pak se rozesměju. Vím, že mi to Mello neuvěří, moc dobře ví o mé panické hrůze z těch potvor. Vezmu si od něj červené jablko a ochutnám ho. Mmm, tak sladké. Dál ho držím za ruku. Bylo mi s ním dobře. Zklamaně se na něj podívám, když se rozhodne vrátit se do reality. Chtěla jsem s ním trávit času co nejvíc, ale zároveň taky vím, že má i jiné povinnosti, i když bych si ho nejraději ukradla jen pro sebe. Krátce přikývnu a pousměju se. To už stál dole na zemi, opatrně se nakloním a zamávání mu oplatím. ,,Měj se Mello, zase příště.“S něhou v očích ho sleduju do té doby, než úplně nezmizí. Opřu hlavu o větev a povzdychnu si. Pozoruji slunce dokud úplně nezapadne a nezanechá po sobě jen červánky. Ellezzie v tomhle světle vypadala tak romanticky. Nejhezčí místo které existuje. Divoké, volné, bez zábran a pravidel..Pozvednu hlavu a podívám se na zhasínající oblohu. Stmívá se, je na čase jít. Naposledy se podívám na rozlehlou Ellezzii, poté se přemístím.
Líně otevřu oči. ,,Proboha!“Vykřiknu a přitisknu se ke zdi. Aron se nademnou skláněl, nehybně stál. V přítmí pokoje, mě to vyděsilo. ,,Arone..“Přiložím si ruku k srdci, které zrychleně tlouklo. Proto tak nenávidím tmu! Bratr se jen zazubí. ,,Lekla ses?“Když uvidí můj obličej dá se do pobaveného smíchu. ,,Co děláš u mě v pokoji! Vypadni!“Hodím po něm plyšáka. Aron ho chytí a spolu i s mým plyšákem odejde z pokoje. ,,Ne počkej! Vrať mi ho!“Vyskočím z postele a letím za ním. Aron stál v kuchyni opřený o kuchyňskou linku a ládoval se čokoládou. ,,Des, dnes máme důležitý úkol.“Pozvednu obočí. Aronovi důležité úkoly, byli vždycky naprosto bezvýznamné. ,,Dnes, to tady musíme uklidit.“Řekne naprosto nevzrušeně a jen rukou ukáže ke kýblu s vodou. Vytřeštím oči. ,,To je vtip?“Doma tohle po mě nikdo nechtěl. Aron po odstěhování z baráku opravdu zesamostatněl, no on byl samostatný vždycky, ale vážně jsem nevěděla, že až takhle. Proč si nenajme uklizečku? ,,Takže já vyluxuju a ty setřeš, nebo naopak.“Zářivě se na mě usměje. ,,Vyluxuju.“Vítězoslavně se na něj podívám a hrdě se napřímím. Nebudu si máchat ruce ve špinavé vodě s jarem. Ne děkuji. Neujde mi Aronův vražedný pohled, nejspíš ani jemu se do toho nechtělo. Rozchechtám se. Proč mi dával vybrat, když ani jeden z nás nechceme stírat? ,,Tobě dnes někdo příjde?“Vyzvídám. ,,Ne, ale nemůžeme žít v takovém smetišti.“ Rozhlédnu se kolem. Všude se povalovaly papírky od bonbónů, sem tam rozšlápnuté chipsy a poházené oblečení. Kuchyň vypadala katastrofálně. Narvaná myčka, spoustu špinavého nádobí i ve dřezu a na sporáku připálený olej. Musím říct, že když spolu bydlí dva sourozenci, vážně se o úklidu a čistotě mluvit nemůže. Povzdychnu si, Aron měl pravdu. ,,Tak jo.“Souhlasím na konec a čapnu vysavač. De se na to.
Po hodině a půl se vyčerpaně svalím vedle Arona na pohovku. Byt byl jako ze škatulky, všude se to blyštilo a blýskalo. Člověk se i na podlaze viděl. ,,No,“ vezme mě kolem ramen. ,,Myslím, že jsme to zvládli i bez újmy.“ Mluv o sobě, já z toho neusnu.

Oplatila jsem Marcusovi hluboký pohled do očí a ostýchavě se usmála. Opatrně mi ruce obtočil kolem zad a s dychtivým výrazem si mě přitáhl ještě blíže, aby mě mohl políbit. Když jsme pak proplétaly jazyky jako labutě krky, rukou mi zajel pod tričko. Jeho prsty mazlivě zkoumaly každou část mého těla, dlaněmi mě hladil a laskal. Otevíral mě jako zavřenou skříňku, která v sobě ukrývá vzácný poklad. Pomalu mě začal zbavovat oblečení, proto jsem neváhala a přemístila pozornost ke knoflíčkům jeho košile. Za chvíli už jsem se tiskla k jeho odhalené hrudi a ještě intenzivněji vnímala vůni jeho parfému. Jeho blízkost ve mně vyvolávala pocit bezpečí, a přesto jsem stále neměla dost. Chtěla jsem mu zcela patřit, tělem i duší. Rukama mi putoval po stehnech, tříslech a břichu, avšak posvátnému místu, které po dotecích toužilo nejvíce, se záměrně vyhýbal. Měla jsem pocit, že se brzy roztříštím na milion kousků. Slastně jsem vydechla a nechala se jím vést. Rozkoš se mého těla zmocnila natolik, že jsem byla sotva schopna mluvit. Krátce na to jsme vedle sebe leželi úplně nazí. Přesně tak, jak nás Bůh stvořil. ,, Vezmi si mě, už chci být jen tvá " zašeptala jsem mu svůj požadavek do ucha. Souhlasil. Posadila jsem se na něj obkročmo a nechala naše těla spojit v jedno. Držel mě kolem pasu, jemně, ale rozhodně se ve mně pohyboval. Zmocňoval se nejenom mého klína, ale i mé duše. Pokaždé, když pronikl hlouběji, měla jsem chuť smát se a plakat zároveň. Kousla jsem se do rtu abych zabránila výkřiku. Prosím, ať tohle nikdy neskončí ! Marcusovi ruce byly velké a mužné, pevně mě objímaly. Cítila jsem jeho dlaně, které mě svíraly a přitahovaly blíž. Přebytečný stud, kterého jsem se dlouho nemohla zbavit byl v tu ránu pryč. Chtěla jsem, aby mě pozoroval nahou a sama si přála sledovat všechny intimní detaily jeho těla. V hrudi se mi šířila radost a požitkářské uspokojení. Tak je to správně. Rostl ve mně neklid, vnímala jsem zvláštní chvění ve stehnech a stahy v podbřišku. S ním po boku jsem si připadala v ráji. Naše těla brzy pohltila rozkoš a hormony štěstí. ,, Marcipánku... " usmála jsem se a pohlédla svému zbožňovateli do očí. Zastrčil mi pramen černých vlasů za ucho a zkoumavě si mě prohlížel. Jeho pohled byl plný vášně a skryté touhy. Připadala jsem si žádaně, v Marcusově přítomnosti se ve mně probouzela má ženská smyslnost. ,, Copak je, maličká ? " Zeptal se, aniž by ze mě spustil zrak. Se spokojeným vydechnutím jsem se přitiskla k jeho rozpálenému hrudníku a bříšky prstů zkoumala každý sval. ,, Jsem s tebou šťastná " broukla jsem tiše. ,, To já s tebou taky " přisvědčil s kývnutím hlavy. Dalších několik minut jsme vedle sebe leželi a žhavě diskutovali. Jeho smýšlení mě fascinovalo a uvádělo do rozpaků. Vedle něj jsem se konečně cítila sama sebou, samotné se mi tomu nechtělo věřit. Přála bych si, aby věděl o Openu. Vybavila jsem si nás dva v překrásné krajině Open My Heart. Dala bych vše za to, aby mi stál po boku i v jiných dimenzích. ,, Na copak myslíš ? " dotázal se mile, v očích mu pobaveně jiskřilo. ,, Ále, to není důležité " opáčila jsem a zazubila se. Nemohla jsem mu o tom říct. Ještě nepřišla ta správná chvíle. Měla bych se svěřit ES a požádat o svolení. Nebylo na místě, abych vykládala o astrálních světech komukoliv na potkání. Avšak věřila jsem, že vládkyně by mně i mému milovanému dala požehnání, a přijala ho mezi Opeňany. Královna byla vždycky taková. Spravedlivá a dobrosrdečná. Rukou jsem zašmátrala pod postelí, kde ležela kupa poházeného oblečení. Byl čas zvednout se z vyhřátých přikrývek. Marcus se posadil na okraj postele a začal si zapínat knoflíčky u košile . S lehkým úsměvem na tváři jsem ho pozorovala. ,, Tak a teď si zasloužíme pořádnou porci jídla, co ty na to ? " oznámil mi. Rozesmála jsem se. Jídlo ? Typický mužský !

Opřu se o studenou zeď a pozorně Mella sleduji. Na tváři se mi objeví zkřivený úsměv při zmínce o válce. No a je to tady. Konečně dimenze ukáže i válčící stránku. Pozvednu obočí a rozchechtám se. ,,Open My Heart? Co je to za úchylné jméno?“ Ano, něco takového může skutečně vymyslet jen ženská. ,,V tom Openu jsou samé ženy?“Usměju se. To by nebylo tak špatné, to by se mi válka poněkud i líbila. Teda.. Pokud to nebude země plná feminismu. Dál se pobaveně culím. Jo tak ES. To vypadá na nějakou zkratku. ErectoSexo? Ale no tak Ramone. Nebuď zvrhlý. Strčím ruce do mokrých kapes. Já mám tu vodu fakt všude. Open nevypadal nebezpečně, alespoň podle toho co jsem slyšel. Na míru a ctnosti? A co takhle cudnost? Zakroutím nad svými myšlenkami hlavou. Na to, že jsi před chvílí šmatlal na mrtvou chobotnici máš až moc dobrou náladu, kámo. Mello se mezitím vytratil a zbytek ellezzianů se pomalu odebírá také pryč. Vezmu roh trička a vyždímu ho na podlahu. Kapala z něj slaná voda z moře. Nebyl důvod se sprchovat v Ellezzii, nebyl jsem špinavý od bláta ani od čehokoliv jiného, jen mokrý. Zavřu oči a během chvíle se přemístím zpět do reálného světa. I když se celá tréninková událost odehrála v astrálním světě, prostěradlo pode mnou bylo stejně promočené jako já sám. Mokré oblečení ze sebe shodím a ve sprše ze sebe smyji slanou vodu. Hodím si ručník na hlavu a pár promnutím si vlasy vysuším. Nikde nikdo. V celém domě bylo obrovské až nepříjemné ticho. Každý má rád svůj klid, ale tohle je až příliš. ,,Takhle to dál nejde. Vážně se tady zblázním.“S otráveným zamumláním vstanu od stolu a rozejdu se ke dveřím. Kdo by chtěl žít pořád sám? Leda snad Joshua. Nechápavě nad tím zakroutím hlavou. Ten chlap je vážně zvláštní. Výjdu do ulic rušného velkoměsta a rozhlédnu se. Měl jsem v plánu nakoupit zásoby jídla, až se vrátím z Ellezzie. Mávnutím ruky zastavím právě projíždějící taxík. Už abych měl své auto zpátky.Nadiktuji řidiči adresu a jen se spokojeně opřu o opěradlo sedačky. I když vozit si zadek, když řídí někdo jiný, taky není špatné.
Brzy na to vystoupím před nemalým obchodním domem. Byly tam obchody od jídla až po sex shopy. S rukama v kapsách se rozejdu vstříc supermarketu s jídlem. Naberu každou druhou věc, která se mi zdá chutná a s narvaným vozíkem se rozejdu až k pokladně. Výborně, je toho tolik, že na nákup nemusím dalších několik týdnů. Suma za takové množství jídla je překvapivě nízká, tudíž má peněženka neutrpí nijak velký zásah. A i kdyby, co na tom? Peněz je dost, rozfofrovat je můžu vždycky. I když .. Teď přišel na řadu druhý úkol. Obstarat si společnost do domácnosti. Rozhlédnu se. Kolem mě procházelo vskutku velké množství hezkých dam, ale to není to, co bych na zahnání samoty zrovna potřeboval. Mé další kroky vedou přímo k obchodu s názvem Petshop. Vejdu do zverimexu a do nosu mě uhodí nepříliš vábná vůně. Ty vole ty zvířata tak smrděj.Zhluboka se nadechnu a dojdu až dozadu kde se výjimala akvária s mořskými živočichy. Přilepím se na sklo a zaujatě pozoruji každou rybku, která se mihne. Přesunu se k akváriu s exotickými rybami a do očí mě praští jedna svítivě žlutá. Na tváři se mi objeví lehký úsměv. To je má vyvolená. Nechám si žluťáska vylovit a dát do pytlíku s vodou. Dobrá, co je potřeba k rybě? Co jedí? Dokoupím ještě další nezbytnosti jako například středně velké akvárium, pár dekorací dovnitř, aby se ryba cítila jako doma, filtr a v neposlední řadě také krmení. Prodavačka mi ochotně vyjmenovala co všechno ryba potřebuje. Mohla mě to už rovnou napsat na papír. Hlava mi z toho šla kolem. Je to jen ryba probůh. Když mám konečně vše co potřebuji, chvatným krokem ze zverimexu odejdu.
Jakmile jsem zase doma nákup s jídlem rychle naházím do ledničky a začnu se věnovat svému novému společníkovi pro příštích několik .. Týdnů? Uvidíme jak dlouho vydrží. Během půl hodiny je akvárium kompletně hotové, žlutou rybku do něj vypustím a pyšně si prohlížím své dílo. ,,Budu ti říkat Fred.“Zazubím se. ,,Odteď tu budeš se mnou kámo.“Rozzářeně si svého spolubydlícího prohlížím. Stačí jediný živý tvor v místnosti a hned se necítím tak sám. Je to skvělý pocit. Já a Fred. Fred a já.

Nadcházející dny utíkali až příliš rychle a válka s Open My Heart se nezadržitelně blížila. Bojovníci z mé země byly konečně řádně připravení, ale i tak jsem věděl, že skutečné zkušenosti získají až uprostřed bojiště. Nečekal jsem od prvního střetu nic velkého. Příchod nezkušených bojovníků na bitevní pole se dal přirovnat spíše k pochodu po přehlídkovém mole. Velmi detailně si v myšlenkách vybavím své první válečné tažení. I přes nulové zkušenosti jsem se vrhal do každého nebezpečí a dokazoval si tak svou sílu a neohroženost. Nepatrně pozvednu hlavu a pohledem zabloudím k dvojici pávů, kteří se prochází po zahradě. Pyšně vystavovali své peří a snažili se přilákat pozornost nedaleko stojící pávice. První kohoutek zvedl hlavu a spustil pronikavé volání, které se rozlehlo všude kolem. Čas na válku. S lehkým úsměvem na tváři se energickým krokem vydám před palác, kde už čekali ostatní Ellezziané. ,, Připraveni ? " zeptám se, zatímco si je ostražitě prohlížím. Chlapci vypadali silně a připraveně. Naopak dívkám z očí sálala zvědavost a očekávání všeho nového. ,, Prvním krokem je přemístění. Není na tom nic těžkého " oznámím jim s naprostým klidem ,, Chytněte se za ruce " Přikážu a natáhnu se k dlaním Riky a Destiny, abych je mohl uchopit do těch svých. První teleportaci bylo lepší z hlediska bezpečnosti provádět hromadně. Myšlenka nahánění Ellezzianů po celém Openu se mi příliš nezamlouvala. Jakmile ostatní ruku v ruce utvoří kolečko, zavřu oči. ,, Soustřeďte se. Naprosto se uvolněte " doporučím jim povzbudivým tónem. V doufání, že skupinka dělá přesně oč žádám, se začnu soustředit na cíl naší cesty. Díky bohatým zkušenostem nemusím čekat nijak dlouho. Brzy celé mé tělo pohltí brnění a pocit naprostého klidu. ,, Všichni v celku ? " dotážu se zběžně, jakmile se po kompletní teleportaci objevíme na území Openu. Ostražitě si přeměřím louku, na které stojíme a nadechnu se sladké vůně rostoucích květin, kterých všude rostlo požehnaně mnoho. Open byl skutečným opakem Ellezzie. Zatímco má země byla divoká a nespoutaná, prostředí Openu hrálo v dokonalé upravenosti všemi barvami. Přenesu váhu z jedné nohy na druhou a nechám své svěřence, aby se porozhlédli kolem a vstřebaly veškeré dojmy. Během války nebude na okounění čas. ,, Přímo před námi je palác " prstem ukážu na gigantické stavení, majestátně se tyčící v dálce. Uvnitř něj se pravděpodobně nacházeli obyvatelé Openu a čekali na příchod neznámých návštěvníků - Nás. ,, Připravte se, již brzy pohlédnete do tváře svých nepřátel " zvolám sebevědomě, zároveň dostatečně hlasitě, aby mě slyšeli i ti, jejíž pozornost se zatoulala k prozkoumávání neznámého terénu. Chápal jsem jejich zvědavost, sám jsem před mnoha lety nereagoval jinak. Sladké vrhání se do neznáma. Na několik málo sekund si vybavím tvář Shirley. Co nejdůkladněji si představím naše společné chvilky, její dlouhé havraní vlasy i upřímné zelené oči, kterými mě pozorovala. Byla by na mě pyšná. Nepochybně. Nad svou myšlenkou se musím pousmát. Kéž by Shirley znala pravdu. Co by kdy by.

Destiny – Ellezzie→ Open aneb seznámení s budoucími nepřáteli

(16.11. Po)

Dva týdny utekly jako voda a čas vrátit se zpět do své rodné země je tady. V Paříži se mi skutečně zalíbilo, novináři tu nebyli tak dotěrní a nechávali mi poměrně volnost. Celých čtrnáct dní jsem tu byla obsluhována a obskakována jako královna. Francouzi byli neskutečně milí a vstřícní a vyhověli každému požadavku, který jsem vyslovila. Můj hotel byl v centru Paříže s výhledem na Eiffelovu věž. Večer tu vše vypadá tak romanticky. Skoro se mi domů ani nechce..Sjedu výtahem až dolů na recepci. Vše je zařízeno, teď už se jen slušně rozloučit, poděkovat a hurá na letiště. ,, Merci pour tout.“S úsměvem si potřesu rukou s ředitelem hotelu a všemi kteří mi byli za celé dva týdny nápomocni. ,, Nous avons été honorés. Au revoir.“ Nasednu do bílé limuzíny, ve které už na mě čeká Jim. ,,Tak, zpátky domů. Těšíš se?“Koutkem oka na mne pohlédne a zapálí si cigaretu. Pohlédnu z okna na mizející Eiffelovku. ,,Vlastně ani ne.“Zamumlám. Odjet odtud? Celých čtrnáct dní jsem se cítila jako v pohádce. Připadám si, jako bych odjížděla z lázní. Jsem maximálně uvolněná a odpočatá. Brzy zastavíme před letištěm a i s kufry vejdeme dovnitř. Venku na nás čekalo soukromé letadlo. S povzdychem se usadím na sedadlo a oknem sleduji mizící Francii. Let bude dlouhý, alespoň se prospím. Nasadím do uší sluchátka a zavřu oči.


Letadlo přistane o několik hodin později v New Yorku. Sejdu po schůdkách dolů a rozhlédnu se kolem. Na tváři se mi objeví úsměv. I když je Paříž okouzlující, já mám New York, svůj milovaný New York. Dole už na mě čekal Aron a pyšně se opíral o svou černou Hondu. Svou nadřazenost rozesílal daleko kolem sebe. Machírek můj. Chyběl mi.
,,Jak bylo na dovolené sestřičko?“Ušklíbne se a pevně mě obejme. ,,Skvěle! Cítím se jako znovuzrozená.“Svěřím se a nasednu k němu do auta. ,,Vůbec se mi nestýskalo, byl tu klid.“Uchechtne se a vyjede po dráze pryč z letiště. ,,To ti tak věřím. Odškrtával jsi kalendář a počítal dny, když už konečně přijedu.“Obeznámím ho s fakty a spokojeně se na sedačce rozvalím. ,,Přivaž se.“Rozkáže a sešlápne plyn k zemi. Ozve se skřípění pneumatik a zahučení motoru. Tlak mě přimáčkne k sedadlu. ,,Blázne! Zpomal!“Rozkřičím se. ,,Klid. Jedu akorát.“ Vytřeštím oči. Akorát? Jsme snad v závodu Formule 1? Magor. Někde se vysypeme..
Doma jsme během chvilky. Vezmu za kliku a kufry položím u dveří. ,,Mám hlad, jdem se nacpat.“ ,,Máš přísný jídelníček a dietu, nebo ne snad?“Škodolibě se na mě podívá. Aron byl obrovský jedlík. Dokázala by spořádat tuny jídla a pořád by neměl dost. Jídelníček a dieta by pro něj bylo nepředstavitelné. Jen se zamračím. Ačkoli jsem měla stanovenou dietu vždy několik dní před focením, kdy mé jídlo na den obsahovalo pouze jablko nebo banán, ráda jsem to doma porušovala. Z Paříže jsem opravdu vyhladovělá. Zamračím se, když spatřím na pohovce cosi růžového. Dívčí podprsenka? Ale ta není moje. Vezmu jí do ruky a zvednu do vzduchu. ,,Arone, ty jsi tu někoho měl?“Neunikne mi jak zrudne a zuřivě mi podprsenku vytrhne. ,,Arone! Doufám že u tebe!“ Zavrčím. Doufám že můj pokoj zůstal nedotčený. ,,Samozřejmě!“Uraženě na mě pohlédne a odejde do kuchyně. ,,No radši se ptám ..“Zamumlám a i s kufry zamířím do pokoje. Je nejvyšší čas odcestovat do Ellezzie. Dnes je den D. Dnes je válka. Jsem nesmírně zvědavá, jak to v té druhé zemi vypadá. A jak vypadají její obyvatelé. Tři nohy dvě hlavy? Tykadla a ulity? Kdo ví. Dnes se to dozvím. Ulehnu na postel a začnu s uvolňováním. Trochu jsem vyšla ze cviku tak mi to trvá déle, ale jakmile se mi to povede, objevím se v Ellezzii před palácem, kde stojí i ostatní. Připraveni se přemístit a bojovat. Nedočkavě přešlápnu z nohy na nohu. To už k nám ale míří Mello. Zářivě se na něj usměju. Pořád stejně sladkej.. Pevně Mellovu ruku stisknu a za druhou vezmu Ramona, ten se na mě jen rošťácky zazubí, jako kdyby mi naznačoval, že už se brzy dočkám. Zavřu oči a vnímám Mellův hlas. Poslechnu jeho slova a zhluboka se nadechnu. Uvolnit své tělo nebylo pro někoho jako já nic jednoduchého, ale přeci jen se to povede. Brzy si připadám jak kdyby se vše kolem mě začalo točit a náhle to ustalo. Opatrně otevřu oči. Mellova slova už dál nevnímám, jen se fascinovaně rozhlížím po neznámé krajině. Všude byla zelená posekaná tráva. Květiny a stromy. Vypadalo to tu skutečně upraveně. Na nebi ani mráček. Okolo byli záhony s kytkami všech barev. Celým Openem se rozhléhal zpěv ptáků a šumění lesů. ,,No páni ..“Vydechnu. Open byl naprostý opak Ellezzie. Vedle mě se objeví Ramon s rukama v kapsách. ,,Přeslazený co?“Ušklíbne se a nakloní hlavu na stranu. Typický holčičí svět, co čekat. V hlavě mi probíhala spousta myšlenek a otázek. Jak vypadá vládkyně? Je stejně kytkatá jako její země? Mají místo nohou kořeny od stromů? Des .. Máš moc velkou představivost. ,,Je to tu zvláštní. Vůbec to tu nevypadá nepřátelsky.“ Rozhlížím se. Až teď mě probudí Mellova slova. Vzhlédnu a zůstanu stát jako přikovaná. Openský palác? Vypadá stejně upraveně jako celá krajina. Přimhouřenýma očima si palác měřím.

Na vládcovu otázku o naší připravenosti horlivě přikývnu a automaticky, aniž bych o svém činu přemýšlela, chytnu za ruku první osobu, které stojím nejblíže. Překvapeně zamrkám, jelikož si uvědomím, že velká dlaň velikosti medvědí pracky patří Joshuovi. Na tvářích se mi okamžitě objeví ruměnce. Nepatrně skloním hlavu, nechtěla jsem, aby někdo můj obličej plný rozpaků spatřil. Nestávalo se mi příliš často, abych se držela za ruku s objektem svého zájmu, ačkoliv mi bylo už předem jasné, že pro něj to absolutně nic neznamená. Avšak vysvětlujte to mé představivosti, která v dálce slyšela svatební zvony. Prober se holka, jsi na tom dost špatně. Nad svou myšlenkou se pouze kysele zašklebím a urychleně jí vyženu z hlavy. Zavřu oči a začnu se soustředit, stejně jako ostatní. Čekala nás válka s Openem a jakékoliv rozptylování nebylo na místě. Zklamat Mella bylo to poslední, po čem jsem toužila. ,, Zdá se mi to ? " zeptám se s úžasem, jakmile po teleportaci ucítím pod nohama pevnou zem. Fascinovaně se rozhlížím kolem dokola a pohledem zkoumám každičký detail neznámé země. Na nebi poletovali ptáci a všude kolem nás byl rozprostřen nádherně vonící květinový koberec. Paprsky slunce mě hřály do zad a lehký vánek mi cuchal vlasy. Open byl na první pohled veselý a plný barev. Vybaví se mi časy mého dětství, kdy jsem si ve své hlavě vytvářela fascinující světy, podobající se Openu. Přesně takové, ve kterých by si každá dívka připadala jako opravdová princezna. A právě teď jsem měla pocit, že se můj dávný dětský sen splnil. Se zvonivým smíchem rozpřáhnu ruce a několikrát se zatočím na místě. Čas jako by se náhle zastavil. Kleknu na zem a opatrně utrhnu květinu světle modré barvy, kterou si následně zastrčím za ucho. Otočím se směrem k Mellovi. ,, Je to tu překrásné " vydechnu. Rázem mi bylo jasné, proč chce Mello Open My Heart vybojovat a rozšířit tak naše území. Kdo by nechtěl něco takového ? ,, Nemám slov " zamumlám si spíše pro sebe a stočím pohled k monstróznímu paláci. Teď už jen stačí porazit Opeňany. Koutkem oka pohlédnu na Tylera, který se opět tvářil, jako by ho něco bolelo. Nevzpomínala jsem si, že bych ho někdy viděla se usmívat. Komunikoval jen velmi málo a většinou se nacházel ve svém vlastním světě. Ellezziané byli zvláštní. Vedli spíše samotářský život plný tajemství. Jsou tací i Opeňané ? Dnes jsme konečně měli příležitost spojit své síly. Nepatrně pozvednu hlavu, když nás vládce nabádá, abychom se vydali na cestu. Energicky se rozejdu vpřed, svůj krok však udržuji v takovém rytmu, abych Mellovi neubírala jeho osobní prostor, či ho nepředbíhala. Za pochodu zvědavě sleduji okolí a snažím se zapamatovat si vše, co bych mohla ve válce využít. Správná Ellezzianka se musela učit rychle. Opeňané narozdíl od nás znali terén své země a uměli se v něm bez potíží pohybovat. To byl bod pro ně, ale ne pro nás... V ten samý okamžik mi na rameno zaklepe Sellena. ,, Riko, podívej se ! " zvolá vzrušeně a prstem ukáže kamsi do dálky. A opravdu. Skupinka lidí stojící opodál na nás upírala oči, důkladně si nás měřila pohledem. Tak tohle jsou oni. Opeňané.

(16.11. Po)

Do Openu jsem dorazila velmi brzy. Chtěla jsem se po náročném dni ve škole zase odreagovat, ale hlavním důvodem mého příchodu do dimenze byla válka. Alespoň dle řeči ES dnes měla být. S jakousi zemí jménem Ellezzie. A lidmi. Když ti lidé chtěji válčit a útočit jaké jsou asi povahy? Doufám že to nejsou ve skutečnosti masoví vrahové a ostatní psychopati. Nezbývalo nám než čekat, kdy se Ellezziané ukážou, přesný čas útoku nevěděl nikdo z nás. Znuděně hladím bílé kotě po měkkém kožichu a sleduju ostatní. ,,No tak! Kdy příjdou? To čekání je úmorné!“Ztrápeně vzdychnu. Položím kotě na zem a rozvalím se na gauči. Němě zírám do stropu a namotávám blonďatý pramen na prst. Jsem velmi aktivní člověk a nic nedělání mi nedělá dobře. Co asi dělá Blake? Určitě lítá někde s tím jeho pošahaným kámošem a balej holky..Zakroutím nad tím hlavou. Blake je poměrně velký sukničkář. Jeho tapeta na mobilu, na počítači a kdo ví kde ještě obsahuje polosvlečenou ženu. Člověk by řekl, že z něčeho takového vyroste, ale ti muži .. Nejspíš nikdy. Přednedávnem si objednal přes internet velký plakát nahé ženy, rozhodl se ho zarámovat a už je jen na něm kam v pokoji si to pověsí. Nad postel? Sama pro sebe se uchechtnu. To mi bylo podobné. Když jsem zrovna neměla co na práci dobírala jsem si svého bratra. V mých myšlenkách tomu nebylo jinak. Jako každé pondělí i dnes jsem měla sraz s holkama v naší oblíbené pizzerii na rohu King Street. Lisa jako obvykle řešila problémy s Edem, za ty dva týdny se stihli rozejít a dát zase dohromady no chápete to? Dinna ta randí s nějakým týpkem z diskotéky, ale z jejího vyprávění cítím, že z toho nic moc nebude. Ten kluk jí tahá za nos a využívá jí. Měla bych jí od něj odradit, aby se pak zbytečně netrápila. Mé myšlenky přeruší až příchod někoho do místnosti. Líně pozvednu hlavu, až pak zjistím o koho se jedná. Aron. Jako obvykle na tváři oslnivý úsměv, černé vlasy rozcuchané trčící do stran. Vypadal roztomile. ,,Jsem tady. Jel jsem pro sestru na letiště..“Vysvětlí důvod zpoždění. Nespouštím z něj oči. Vyzařovalo z něj sebevědomí. O jeho sestře jsem často četla v novinách i na internetu. Sem tam se tam objevil i Aron, jakožto její bratr. Nebo když je paparazzi spolu chytli někde venku. Vzápětí uslyším něčí křik. To už jsou tady? Hbitě vyskočím z postele a nalepím se k oknu. V dálce se formovali čísi postavy a velmi rychle se přibližovaly. ,,Jsou tady! Honem dolů. Chci je vidět.“ Rychlostí blesku seběhnu schody dolů a běžím přímo před palác, kde stojí už skupinka Opeňanů a zvědavě si Ellezziany měří pohledem a vzájemně je komentují. Nebyli tak daleko abych si je nemohla prohlédnout. Úplně vpředu šel vysoký hnědovlasý muž, dle toho že jde vpředu a ostatní jdou poslušně za ním a dle stylu chůze usuzuji, že se jedná o vládce. Šel velmi sebevědomým krokem a díval se přímo k nám. Za ním poklusávala malá dívka s květinou za uchem. Zamračím se. Proč trhají naše kytky? Její výraz mluvil za vše. Nejspíš se jí v Openu líbilo. Vedle ní šla vyšší dívka s rudými vlasy a plnými ženskými tvary. Ta vypadá na starší. Kousek opodál šel vysoký muž, mohutné postavy a s výrazem ve tváři, který naháněl hrůzu. Raději od něj pohled rychle odvrátím a stočím ho blonďatému členovi Ellezzianů. Ten neměl výraz žádný, prázdný. Jen tak se šoural, sotva s ostatními držel tempo, vypadal jakoby se právě probral. A kousek od něj šla dvojice. Vysoký rudovlasý muž, hubenější postavy. Ruce v kapsách, hlava vzpřímená a v ní zvědavý výraz. Vedle něj kráčela tmavovlasá brunetka, poměrně hubeňoučká a na vysokých podpatkách. Musí se ti vážně dobře jít v té trávě co? Co takhle je sundat? Moment .. Ta dívka je mi velmi povědomá. Její chůze, postava i tvář.. To je .. Proboha to je Aronova sestra. Ta modelka z novin. Otočím se abych zjistila, kde Aron stojí. Byl kousek ode mě. ,,Ehm .. Arone, nevím .. nevím jak to ..Ale támhle jde tvá sestra, nebo je jí alespoň velmi podobná.“Zatahám ho za rukáv a rozpačitě se usměju. Věděl to? Nevěděl? Tak či tak, teď to ví.

Spánek - Doba, kdy je tělu dovoleno odpočívat a nabrat znovu ztracené síly. Přesně tak bych popsala běžný proces nezbytně nutný pro přežití. Ale dnes ne. Dnešek byl jiný. Otevřela jsem oči a prudce se posadila. Žaludek se mi nebezpečně převracel a hrozilo, že jeho obsah co nevidět skončí na posteli. Odhrnula jsem od sebe peřinu a s rukou před ústy běžela na záchod, kde jsem nadcházejících několik minut strávila zvracením. Právě takové bylo ráno před válkou




,, Shirley, počkej. Zapomněla jsi si dýku " ozval se za mnou Sylarův naléhavý hlas. Otočila jsem se a lehce se pousmála. Do začátku války nezbývalo mnoho času a jako královnina pravá ruka jsem musela být obzvláště ostražitá. ,, Díky, Sylare " Vděčně kývnu hlavou a opatrně uchopím ozdobnou rukojeť zbraně, přičemž lehce přejíždím prsty po nabroušené čepeli. Nepřátelské vojsko se mohlo kdykoliv objevit a já se za žádnou cenu nechtěla nechat překvapit nepřipravená. Jistota je jistota. Ačkoliv má schopnost byla přizpůsobena k obraně před schopnostmi druhých, nedokázala chránit mé fyzické tělo. Právě proto pro mě bylo nutné umět zacházet se zbraněmi, nehledě na to, že patřili do rukou spíše mužům, než - li ženám. Vedle mě se objeví má nejlepší kamarádka Amanda. ,, Připravená ? " zeptá se mě vesele, se svým typickým úsměvem. Přenesu váhu z jedné nohy na druhou a odhrnu si z čela pramínek vlasů, který mi bránil ve výhledu. Obě se rozesmějeme. ,, To si piš. Nakopu tomu vládci zadek " přátelsky Aphy vezmu kolem ramen a rozejdu se s ní ke společenské místnosti. Když vejdeme, rozhlédnu se kolem. Na pohovce ležela Mona, Mika seděla na parapetu okna a poblíž ní se o zeď opíral Near. O chvíli později dorazí i Aron a s výrazem neviněte omlouvá svou nepřítomnost. ,, Neare, kde je královna ? " Zajímám se a tázavě nakloním hlavu na stranu. Blonďák vzhlédne a přeměří si mě svýma pomněnkově modrýma očima. Poté promluví svým hlubokým, tajemným hlasem. ,, Je s Tifou na modlitbách " odpoví prostě a zastrčí ruce do kapes. Chápavě přikývnu. Nebylo moudré vládkyni rušit právě ve chvílích, kdy chtěla své starosti svěřit do rukou Božích. Překvapeně zamrkám, když se mi Aphy se smíchem opře o rameno. Byla jsem na její vřelé reakce zvyklá, byly jsme nejlepší kamarádky už od dětství. ,, Máme vlastní názor. Parta křupanů nám Open nesebere " zvolám hlasitě a podívám se z okna, stejným směrem, jako Mika. Zarazím se. V dálce se rýsovaly siluety postav. Tohle rozhodně nebyli Opeňani ! Sevřu ruce v pěst. ,, Jsou tady. Neare, pojďme informovat královnu " zatímco ostatní vyběhnou ze dveří jako splašení koně, podívám se na blonďáka, jehož výraz ve tváři se za celou dobu nezměnil. V místnosti se objeví ES s ustaraným výrazem ve tváři. Věděla jsem, jak moc jí válka trápila. Jenže teď už nebylo cesty zpět. ,, Pojďme, má paní. Je čas " Promluvím tiše a zaujmu místo po její pravici tak, aby stála mezi mnou a Nearem. Mlčky se rozejdeme před palác, kde už postávají naši bojovníci a opodál... Ellezziané. Konečně poprvé tváří v tvář našim nepřátelům. Kéž bych mohla vrátit čas. Jako prvního si všimnu vládce, který nám stál nejblíže. V tu ránu se mi rozbuší srdce neuvěřitelnou rychlostí. V obličeji bílá jako stěna zírám do tváře chlapci, kterého jsem milovala. To přeci nemůže být pravda. On je vládcem Ellezzie ? Ne, ne... Jako první se vzpamatoval Marcus. ,, Královno ? Je mi ctí, že vás poznávám " přistoupil až k ES a zdvořile kývl hlavou. Poslouchala jsem na půl ucha . Emoce se ve mně hromadily jako na skládce, a já nevěděla , jak s tolika pocity nakládat. ,, Potěšení na mé straně. Je i v zájmu vaší ctnosti získat mou zemi ? " dotázala se ostražitě. Na několik málo sekund jsem přemístila pozornost k menší dívce s květinou za uchem. Právě přikládala dlaně k zemi, která se následně zachvěla. Vedle ní se objevilo kamenné stvoření, obrovských rozměrů. Tohle nevypadalo dobře. Nebezpečí stálo až příliš blízko královny, která byla nejdůležitější postavou ve hře. Musela jsem jí chránit. Pomalu dojdu až ke golemovi a zblízka si ho prohlédnu. Nezdálo se, že by hodlal útočit, ale nemohla jsem si dovolit riskovat. ,, Nechci být hrubá, ale tu věc odvolej " Pronesu směrem k dívce, která si mě nechápavě prohlíží. Otevře pusu, jako by mi chtěla odpovědět, nakonec jí ale zavře. ,, Dobře, je mi líto " zamumlám a začnu se soustředit. Jako mávnutím kouzelného proutku obří golem zmizí. Na tváři se mi objeví úsměv. Zato Ellezzianka, které jsem právě zablokovala schopnost ani zdaleka nechápe, co se stalo. ,, Timi ! " Rozkřičí se, ve snaze svého společníka najít. Ta příšera má jméno ? Nechápavě nad jejím chováním zakroutím hlavou. S kamenným výrazem, podobající se tomu Nearovu se vrátím zpátky k ES. Nechtěla jsem dát najevo, jak moc jsem nervózní.

(16.11. Po)

Sestra odjela na čtrnáct dní do Francie a já měl celý byt pro sebe. Musím přiznat, že prvních pár dní jsem měl klid a užíval jsem si samoty. Stavili se kámoši, zahráli jsme si hry, zašli na fotbal a do hospody.. Po dlouhé době se u mě stavila i dívka. Ale po čase mi začala sestra chybět. Naše hádky, provokování i sledování filmů po nocích. Dost často jsem si ale přes skype povídal s Tifou. Ani ne po několika dnech co jsem ji dal své číslo se ozvala. Jednou jsme se i v Openu sešli, kde jsem ji pár věcí ohledně matiky vysvětlil, ale vzhledem k blížící se válce nebyl na další doučování moc čas. Dokázali jsme prokecat třeba celou noc, povídat si o všem a o ničem.
Podrbu se na hlavě a namíchám do svého koktejlu dalších pár steroidových přípravků. Pořádně s flaškou zatřepu a dojdu s ní až do pokoje. Destiny se zavřela u sebe, ani jsem za ní nešel, nejspíš vybalovala nebo ležela s notebokem a bavila se s kámoškami. Dnes měla být válka a už teď jsem šel pozdě. Měl jsem být v Openu co nejdříve, abychom dokázali čelit nepřátelům hned jakmile se objeví. No co, snad si poraděj ne?Ulehnu na postel a začnu s tranzem. V Openu jsem brzy. Vyběhnu schody do hlavní místnosti, kde už většina z Opeňanů čekala na příchod nepřátel. Šla na nich vidět nervozita a zvědavost. Krátce se za své zpoždění omluvím a opřu se o rám dveří. Neujde mi Monin pohled. Vypadala jako by si mě prohlížela. Pozvednu obočí a lehce se na ni usměju, dál jí nevěnuji pozornost. Byl jsem příliš soustředěn příchodem nepřátel. V tom momentě se Mona zvedne a přiskočí k oknu. ,,Jsou tady? Už? Vážně?“Běžím za ní po schodech dolů. Tak teď, je uvidím. Vyběhnu před palác a upřu zrak na skupinku přibližujích se nepřátel. Zaujatě si jednoho po druhém prohlížím, když v tom mě Mona zatahá za rukáv. ,,Cože?!“Podívám se tam kam ukazuje a s přimhouřenými oči si brunetku prohlédnu. To snad ne ..Brada mi spadne až na zem, nejsem schopný slova. Vážně to byla má sestra. Sestra kterou jsem viděl krátce po narození, ta s kterou jsem trávil většinu svého času a držel v náručí, když byla úplně malinká. A teď, stála proti mně, na druhém břehu řeky. Pomalu se rozejdu k ní. V té chvíli mě ani nenapadne, že není příliš moudré jít naproti svým nepřátelům. Destinin pohled se na chvíli střetne s tím mím. Zůstane strhnule stát, jakoby nechtěla věřit tomu co vidí a jen se stále přesvědčovala, zda-li jsem to já. Dojdu až k ní a hrubě ji chytnu za loket. ,,Co tady sakra děláš?!“Zuřivě jí hledím do očí. Nedokázal jsem pochopit tu náhodu, že zrovna má sestra patří do Ellezzie a ví o dimenzích. Mohl to být kdokoli, ne ona. ,,Jak víš o dimenzích? Proč jsi v Ellezzii?!“Chytnu ji za ramena a zatřesu s ní. ,,Proč jsi mi nic neřekla Destiny! Jsem tvůj bratr! Jak dlouho tu jsi?!“ Rozzuřeně jí pohlédnu do očí. Nemohu ji dovolit, aby byla v Ellezzii. Je to příliš nebezpečné. Může se jí ve válkách cokoliv stát. Jako její starší bratr za ní přece zodpovídám. Nemůžu to takhle nechat. Rozhlédnu se. Kousek od nás stál vysoký hnědovlasý muž. Byl mi povědomý. ,,Toho chlapa přece znám ..“Přeměřím si ho pohledem. Byl na fotkách s Destiny. Její kamarád. Proč si nemohu vzpomenout na jméno.. On je vládce Ellezzie? To se mi snad zdá .. Destinin přítel a vládce Ellezzie? Tak už je mi tak nějak jasné, jak se o dimenzích dozvěděla. Ten prevít ji tam zatáhnul. Pustím Destiny a zabořím obličej do dlaní. Musel jsem se začít ovládat. ,,Panebože, to je snad zlý sen.“Rozhlédnu se kolem sebe. ,,Tohle je tvá partička?“Odměřeně si prohlédnu bandu Ellezzianů. Škodolibě se uchechtnu. ,,Tak myslím, že tímhle skončila.“ Podívám se na ní. ,,Destiny nepřeju si, abys dál chodila do dimenzí a byla v Ellezzii. Pochop, není to bezpečné. Máš svůj život tam v realitě, nestojím o to být proti tobě.“ V tom momentě uslyším křik. Otočím se, abych zjistil odkud zvuk pochází. Všimnu si Shirley a obrovského stvoření stojící vedle malé Ellezzianky, které během několika vteřin zmizelo. Ze zamyšleným výrazem se otočím zpět k Destiny. Ellezziani měli své schopnosti, to znamená že i má sestra. Byl jsem zvědavý, jakou mocí byla má sestra obdařená. ,,Jaká je tvá schopnost Destiny? Čistě ze zvědavosti.“Sestra na mě jen krátce pohlédne a pak uraženě odvrátí pohled pryč. ,, K čemu ti taková informace bude, když stejně nechceš, abych dál v dimenzích pobývala.“ Cítím jak ve mně roste vztek. Malá, drzá …!

Proč v životě stačí tak málo, aby veškeré vaše dosavadní myšlenky v jediném okamžiku provedli obrat o celých 180° ? Přesně tutéž otázku jsem si položil ve chvíli, když jsem hleděl do obličeje milované dívce, která patřila na stranu Opeňanů.



,, Ano, i když to asi neslyšíte ráda " odpovím ES na otázku a speciálně pro ní na tváři vykouzlím jeden ze svých úsměvů. Pohledem zabloudím ke Shirley a nenápadně sleduji její reakce. Promluvit si můžeme později. Pohyby těla i výraz její tváře mi však prozradí, že se necítí ve své kůži. Aby také ne, když před několika málo minutami vyšla najevo krutá pravda. Jak se zdá, Rice se v Openu líbí a neváhá vyzkoušet svou schopnost. Se zájmem sleduji, jak přikládá ruce k zemi a vyvolává svého golema. Ellezzianka vypadá vedle obrovského stvoření skutečně drobně, což neujde pohledům ostatních. A ani Shirley, která v monstru vidí potenciální hrozbu pro královnu. Co chce dělat ? ,, Nechci být hrubá, ale tu věc odvolej " houkne směrem k Rice, aniž by spustila z golema oči. Svým postojem dává okolí jasně najevo, že svá slova myslí vážně. To vypadá zajímavě... Rozhodnu se nezasahovat, pouze celé situaci zaujatě přihlížím. V ten samý moment golem zmizí a mě po tváři přelétne spokojený úsměv. ,, Bravo, moc hezký výkon " složím Shirley poklonu, když se vrátí k ES. Riku, která s křikem hledá svého společníka umlčím zvednutím ruky. Tohle byl teprve začátek, avšak každá zkušenost, ač tvrdá, se jí bude později hodit. Teprve teď zaregistruji Destiny a černovlasého chlapce - Jejího bratra. ,, No tak Destiny, ukaž mu to " Pronesu klidně, jako by se jednalo o naprosto běžnou věc, která mě nemůže vyvést z míry. Nemám v plánu komentovat jejich potyčku o příslušnosti v dimenzích, ale určitě by nebylo na škodu, kdyby předvedla, jaké nadání v ní skutečně dřímá. ,, Odejdi, Marcusi, nepřidělávej nám problémy " ozve se za mnou hlas Shirley. Mluvila tiše, proto ostatní nemají šanci nás slyšet. Otočím se a pohlédnu jí do zelených očí. Líbila se mi ráznost v jejím hlase. Musela být své zemi opravdu věrná. Přeměřím si jí pohledem a pobaveně se usměju. Chovala se jako správná Opeňanka. ,, A když to neudělám ? " Odpověď se dostaví od úplně jiné osoby, která nás celou dobu pozoruje. Napřímím se a kriticky si dotyčného prohlédnu. Ten člověk mi byl povědomý. ,, Shirley, jdi od toho chlapa dál, je nebezpečný " promluví na ní se starostmi v hlase. Tohle bylo naprosto absurdní, co si ten kluk myslí, že dělá ? Nad jeho slovy pouze zakroutím hlavou. ,, Nějaký problém ? " zvolám dostatečně hlasitě, neměl jsem ve zvyku si nechat něco takového líbit. Na to jsem byl možná až příliš sebestředný. ,, Dost, nechte toho " vedle nás se objeví drobná, hnědovlasá dívka. Tebe já přeci znám. Pozvedne hlavu a důkladně si mě prohlédne. Notnou chvíli se nic neděje, teprve až poté promluví. ,, Srdce ti bije, orgány fungují. Ale na jak dlouho ? " Aniž stačím cokoliv říct, stoupne si přede mne Shirley. Její gesta mluví jasně - Snažila se mě před hnědovláskou chránit . ,, Ani na to nemysli " varuje rázně svou kamarádku. ,, Dělám si legraci, Shir. Nemusíš mi proto blokovat schopnost " pousměje se a založí ruce na prsa. Její slova mi pouze potvrdí mou domněnku o Shirleyně schopnosti. Tak takhle to je. Oplatím dívce úsměv a pokývám hlavou. ,, Amanda Ransfordová, že ? Shirley mi o tobě hodně vyprávěla " přisvědčím. Shirley častokrát mluvila o lidech, na kterých jí záleželo, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že jak ona, tak i její nejlepší kamarádka jsou bojovnicemi Openu . Což znamená, že o mně ví... Pokud se Shirley někomu svěřovala, pak určitě Aphy. ,, Marcus Archer, její přítel. Jsem ráda, že tě poznávám " Kluk vedle ní se tvářil, jako by právě snědl celý náklad citrónů. Souhlasně přikývnu a opatrně obtočím Shirley ruce kolem boků. ,, Správně... Vy dvě se mě bát nemusíte, to vám slibuji "

Mello nám dá čas na rozkoukání a pak se svižným tempem rozejdeme k paláci. Mello jde vpředu, s Ramonem jdeme kousek za ním. Mezitím co kráčím za naším vládcem, dál se rozhlížím a seznamuji s novou krajinou. Přece jen, není to naposledy co se s Openem setkávám. ,,Podívej,“šťouchne do mě Ramon a prstem ukáže k paláci, ke skupince lidí. ,, Prohlíží si nás jako bychom byli z jiného světa.“ Ramon se kyšele zašklebí a opovržlivě cukne hlavou. Pozorně se na Opeňany podívám. Neměli čtyři nohy, dvě hlavy ani tykadla. Byli to úplně obyčejní lidé, které potkávám denně v realitě. Na jednu stranu mě mrzí, že mě nijak nepřekvapili nebo nefascinovali, na druhou, jsem ráda, že nemusíme bojovat s obludami.
Až teď si všimnu muže, který vyšel z řady a rychle se přibližoval. To je .. Ježiši .. Aron.Zůstanu stát jako opařená. Nedokázala jsem se pohnout nebo vydat jakoukoliv hlásku.. On je .. Je Opeňan?Mezitím co on jde ke mně já začnu couvat. Dám si ruku před pusu a nevěřícně hledím svému bratrovi do očí. ,,To nemůže být pravda..“Přiložím si ruku k srdci, které bilo jako splašené. Na pár vteřin pohlédnu k nebi a zvednu hlavu, abych se pořádně nadechla a nabrala do plic vzduch, který se tam za dobu co jsem zadržovala dech nedostal. To už je Aron u mě a drží mě za ruku. Jeho slova téměř neslyším, jen omámeně hledím do těch známých očí, které se na mě dívali každičký den. Nedokázala jsem uvěřit, že oba po celou dobu jsme pravidelně navštěvovali dimenze. Měli své světy a stejné tajemství. Proč on? Proč Aron? Stejně jako já, nevěří tomu, že stojíme proti sobě v jiné zemi. A nikdo z nás nic netušil. Zavrtím hlavou, abych vymazala tuhle noční můru. Ale stále tu je. Ztrápeně na Arona pohlédnu. Zasahovalo mě, že má druhá polovina teď stojí proti mně. Nechci bojovat proti své krvi. Nechápavě se na něho podívám. On sám mi o ničem neřekl, proč mě kárá za něco, co jsme udělali oba. Mezitím co mě chytá za ramena, si čím dál více připadám jako trestané štěně, které neuposlechlo.
Podívám se směrem, kterým se dívá on. ,,Marcus..“Zamumlám. Aron nás vídal často, když byl Mello u nás, nebo jsem se chystala já k němu. Často nás zachytili i novináři, když jsme byli spolu venku. Mlčky Arona pozoruji. Vypadal zmateně, ale i přesto jeho slova mě rozčílí. Přestat chodit do dimenzí? Vzdát se Ellezzie? ,,Arone, to nemůžeš. Tohle je moje rozhodnutí, já se rozhodla pro dimenze i Ellezzii.“Zavrtím nad tím hlavou. Nerozumím, proč se chová tak rozezleně, ale přece mi nebude zakazovat něco, co mě dokáže vyléčit, když se cítím mizerně. ,, K čemu ti taková informace bude, když stejně nechceš, abych dál v dimenzích pobývala.“Uraženě odpovím, na jeho otázku ohledně mé schopnosti. Nemůžu popřít, že já sama jsem byla neuvěřitelně zvědavá na schopnost kterou získal on, ale musela jsem se ovládat. Navíc jsem si nedokázala představit Aronovu reakci, kdyby viděl Démona. Přece jen, o mém příteli z podsvětí se nedalo říct ‚Ach ten je roztomilý!‘ Ne.. Copak asi dělá můj temný rytíř? Chtěla jsem se podívat do míst, kde moji Démoni pobývali za dobu, co jsem je nepotřebovala. Z mých myšlenek mě vyruší až Ričin křik. Se zamračením se otočím. Golem který ještě před nemalou chvílí stál vedle ní, z ničeho nic zmizel. U Riky stála černovlasá dívka. To nejspíš ona zapříčinila golemovo zmizení. V tom momentě uslyším i Mellův hlas jak ke mně promlouvá a nabádá mě, abych Aronovi svou schopnost předvedla. Zavrtím hlavou. ,,Teď není vhodná doba, ukážu mu to někdy příště..“Lehce se pousměju.
Všimnu si dívky stojící proti Mellovi. Oslovil ji královno? Tohle je vládkyně Openu?Dojdu až k nim a postavím se vedle Mella. Kritickým okem si vládkyni změřím. Na první pohled se zdála být mírná, ale jsem zvyklá nevěřit prvním dojmům. Brzy se objeví i hnědovlasá dívka, mluvící o Mellových orgánech. Už už se chystám něco hnědovlásce odpovědět, když se před Mella postaví ta černovláska co nechala zmizet Rice golema. Tak moment, o co tu jde? Nechápavě hledím z jednoho na druhého. Byla jsem naprosto mimo, neměla jsem nejmenší ponětí, co tu ti dva hrají za hru. Oni se znají? Hnědovlásčina slova mi vyrazí dech. Mello a .. Přítel? Jak .. Co .. Poodstoupím o krok dozadu. Způsob jakým Mello drží černovlásku za boky, naznačoval, že mezi nimi se nejedná jen o přátelství. Naprosto mě to vykolejí. Mello má přítelkyni? Odkdy? Jak? Proč .. Cítím se jako zasáhnutá šípem. Jak mi to mohl tajit? Jak mi něco takového mohl neříct? Je zadaný! Proboha jak dlouho? Uvnitř mě probíhá až příliš pocitů najednou. Lítost, vztek, smutek i zoufalství. Cítila jsem se zraněná. Odmítnutá. Zatnu ruce v pěst. Nechtěla jsem na sobě nechat znát jakkékoliv emoce. Pevně semknu rty a zlostně na černovlásku pohlédnu. Její obličej se mi zaryl hluboko do paměti. Mello je můj. Nějaká Opeňanka mi ho nesebere.I přes nával vzteku jsem věděla, že vztah mezi nimi může kdykoliv skončit. Ještě jsou šance. Tímhle nic nekončí. Tímhle teprve všechno začíná.

Jakmile mě Aphy s úsměvem ujistí, že nemá v plánu útočit, spadne mi ze srdce obrovský balvan. Úlevně vydechnu a s něhou v očích přejedu prsty po Marcusově ruce, kterou mi obtáčí kolem boků. Nemohla jsem své city k němu změnit, ačkoliv byl samotný vládce Ellezzie. S ním jsem si připadala v bezpečí. Byl jako štít, chránící mě před všemi nástrahami. Opřu se mu o hruď a vychutnávám si jeho blízkost. ,, Marcipánku " promluvím k němu tiše. Nezáleželo na tom, kolik lidí náš vztah odsoudí. Opeňanka a Ellezzian. Kdo to kdy viděl ? Věděla jsem ale jediné - Náš vztah neohrozí ani jiné dimenze. ,, Prosím, odejdi... Pro dobro všech " otočím se k němu čelem a pohlédnu mu do očí. ,, Nemohu proti tobě bojovat " povzdechnu si, rozhodně se mi nelíbilo, že má v plánu získat Open. Měla jsem nějakou šanci mu to rozmluvit ? Pozvednu hlavu, když se nad námi ozve zvučné volání letícího dravce, které bych poznala na míle daleko. Pohotově si vyhrnu rukáv mikiny, aby mi překrýval hřbet ruky a pravačku natáhnu před sebe. O chvíli později mi na ruce přistane drobná poštolka. Pousměju se a opatrně přejedu prstem po ptáčkově červenavě zbarvené hrudi. Když dravec přenáší váhu z jedné nohy na druhou aby udržel rovnováhu, jeho drápy pronikají skrz látku a tvoří mi tak na kůži škrábance, těm ale nevěnuji pozornost. Marcus, který mě po celou dobu s úsměvem sleduje mi zastrčí pramen vlasů za ucho. ,, Dobrá, pro dnešek to stačilo " odpoví se sebejistým úsměvem. Jako by už dávno věděl, že nezkušení bojovníci své síly v dnešní válce nepředvedou. Kolem nás se rozléhala příjemná melodie doprovázená zpěvem Tify, kterou nezastavila ani vidina nepřátel. Zavřu oči a zaposlouchám se do tónů písničky. Cítila jsem se zvláštně, ale šťastně. Teprve až teď zaregistruji poblíž nás hnědovlasou dívku. Znala jsem jí, vídávala jsem jí v časopisech. Netvářila se příliš nadšeně a mně v tu ránu dojde, že ten, koho probodává pohledem jsem já. Skousnu si ret a ustoupím o několik kroků dozadu. Naprosto jsem jí chápala. Určitě se jí nelíbilo, že se Opeňanka pohybuje v tak těsné blízkosti Mella. Nechtěla jsem si svým chováním proti sobě ostatní poštvat. ,, Brzy se opět setkáme " zvolá Marcus a rozhlédne se kolem. Sebevědomí mu rozhodně nechybělo. ,, Aeternum vale " ozve se za námi Nearův hlas. Překvapí mě to. Co se stalo, že se rozhodl promluvit ? Jeho latinským slovům nerozumím, ale Mello podle všeho rozuměl až příliš dobře. Věnuje Nearovi úšklebek a ostře si ho přeměří pohledem. Avšak blonďákův výraz se za celou dobu nezmění. Musel být v přetvářce opravdu dobrý, málo kdo uměl sehrát tak přesvědčivé emoce. Atmosféra ve vzduchu houstne a já přemítám nad tím, jestli si Mello svůj odchod nerozmyslí. ,, Ty budeš Near, viď ? " zeptá se. Tón jeho hlasu je vysoký, autoritativní. Všichni ostatní mlčí a pouze sledují napjatou situaci. Neodvážím se promluvit. ,, Slyšel jsem o tobě. Dimenzní senzibil. Předpovíš mi budoucnost ? " dotáže se. Nearova reakce je poněkud překvapivá. Skoro se zdá, jako by jeho proslov nevnímal. Přiloží prsty na spánky a pronese několik nesrozumitelných slov. Věděla jsem o jeho schopnosti i o tom, že komunikuje s dušemi zemřelých. Chtěl snad použít svou schopnost ? Teď ? Near upřel na Mella pomněnkově modré oči, plné chladu. ,, Svou budoucnost nechceš vědět " Jeho hlas naháněl hrůzu.

Jakmile jsem Aronovi pověděla o jeho sestře, dlouho se nerozmýšlel a vydal se za ní. Chvíli jejich dohadování pozoruji, ale pak se vydám k ES, kde už byl Ellezzijský vládce. Postavím se vedle Shirley, byla nějaká bledá. Starostlivě na ní pohlédnu. Co se stalo? Ale v ten moment ucítím na sobě něčí pohled. Ostražitě se rozhlédnu, abych se podívala jestli něčí zrak nemíří na mě. Až po chvíli zaregistruji toho rudovlasého muže. Sledoval mě. Nechápala jsem proč. Mám na hlavě něco? Mám něco na obličeji? Nebo jsem pro něj byla pouhou atrakcí, že zkoumá Opeňanku? Zamračím se na něj a otočím se k němu zády. Culík s dlouhými blond vlasy, si přehodím dopředu . To už mi tu něco nehrálo. Vládce Ellezzie držel Shirley za pas a Shirley se k němu bez výčitků tiskla. Pozvednu obočí. Oni spolu něco mají?Nechápavě nad tím zakroutím hlavou. O jejich vztahu zřejmě nikdo nevěděl. Ani Ellezziani.Pomyslím si, když uvidím kyselý obličej Aronovi sestry. To už se ale ozve Near. Šípková Růženka se nám probudila?Near nikdy nebyl příliš komunikativní. Většinu času trávil zahloubaný ve svých myšlenkách nebo s Mikou. Vládce o Nearových schopnostech nejspíš věděl, jinak by ho senzibilem nenazýval jen tak. Nearova vševědoucí schopnost byla fascinující, proto se ani v nejmenším nedivím, že toho Ellezziana zajímá jeho budoucnost. Near, ale nevypadá, že by mu cokoliv sdělil. I tak, při jeho slovech člověka zamrazí v zádech. Kdo ví co měl Near na mysli, ale jeho slova povzbudivě nezněla.
Netrvá dlouho a Ellezziani zmizí stejně rychle jako se objevili. Úlevně si oddychnu, jakmile je louka zase prázdná a nikde ani známka možného nebezpečí. Z ellezzianů mám smíšené pocity. Jsou zvláštní. Někteří hrůzu nahánějící. Vzpomenu si na mohutného muže s děsivým pohledem. Co je to vůbec zač? Nějaký mafián? Otočím se k Shirley. ,,Tak, Mrknu na ní a zářivě se usměju. ,,Takže ty a vládce Ellezzie? Nečekané. Ale musím říct, že vám to spolu sluší.“V hlavě se mi zjeví obraz Shirley s ellezzianem. ,,Sice je to ellezzian a nepřítel..“Zamyšleně se podívám do dálky. ,,Nemyslím si, že pro váš vztah bude jiná dimenzní strana překážkou. Možná bys mu mohla i vymluvit dobytí Openu. Myslím si, že budeš jediná kdo by toho byl schopný.“Povzbudivě se na ní usměju. Otočím se na Arona, který seděl na lavičce a hleděl do nebe. Nevypadal, že vnímá. ,,Pak se ještě uvidíme.“Mávnu k Shirley a rozejdu se za Aronem. Nejspíš byl stále šokovaný z toho co se dneska stalo. Opatrně si sednu vedle něj a zkoumavě na něj pohlédnu. ,,Jsi ok?“Položím mu ruku na rameno, abych ho upozornila na svou přítomnost. Aron překvapeně zamrká a podívá se na mě. ,,Jo, myslím že jo.“Jeho hlas zněl přešle. Takového jsem ho neviděla ráda. Byl známý svým vtípky a machrovinkami. Tohle se mu nepodobalo. ,,Musí to být těžké..“Soucitně na něj pohlédnu. Představa, že by najednou proti mně stál Blake jakožto Ellezzian byla hrozná. Bylo mi jasné, jak se asi cítí. ,,Nikdy v životě bych si nepomyslel, že zrovna jí tady potkám.“Promluví zničeho nic do ticha. ,,Vždycky jsem si myslel, že na tohle nevěří, ostatně já kdysi také ne, jsem příliš velký skeptik, ale měl jsem za to, že je příliš zaneprázdněná realitou na to, aby navštěvovala dimenze.“Dlouze si povzdychne. ,,No tak Arone, určitě to bude dobrý. Věř mi, nějak se to vyřeší. Doma si o tom promluvíte a bude hned všechno růžovější. Jen tomu dej čas. Určitě ani ona nebude chtít stát proti tobě.“Snažím se ho povzbudit. Konečně se na jeho tváři objeví úsměv. Jemně mě zatahá za pramen vlasů a vděčně se na mě podívá. ,, Já vím. Díky Mono.“ Mávnu nad tím rukou. Nemá mi za co děkovat, jemu vrásky na čele nesluší. Zazubím se. ,,Jsem ráda, že se zase usmíváš.“ Šťouchnu do něj. Ale v hloubi duše vím, že ten úsměv byl jen proto, abych se tím dál nezabývala. Věděla jsem, že i přes ten úsměv se tím dál bude uvnitř sebe užírat. O to to bylo horší.

Sesunula jsem se na zem podél zdi a dala se do pláče. Ruce se mi třásly, obličej byl mrtvolně bílý. Proud slz se nezadržitelně valil po tvářích. Čas, jako by se náhle zastavil. Je to sen ? Hlavou mi problesklo jedno jediné slovo. Pozitivní.



Tušila jsem, že něco není v pořádku. Mé tělo se mi už několik dní snažilo naznačit změnu, která měla rapidně ovlivnit můj život. Tak proč jsem nechtěla znát pravdu ? Co způsobilo, že jsem se nechala unést myšlenkami na válku a nestarala se o sebe samotnou ? Věděla jsem jediné a to, že je pozdě na výčitky. Musela jsem přiznat krutou pravdu. Čekáš s ním dítě... ,, Sakra už ! " s nešťastným zakvílením se snažím udržet na uzdě potok slz, avšak marně. Ještě nikdy jsem se necítila tak bezmocně a zranitelně. Toužila jsem po obětí a chlácholivých slovech, které mě budou ujišťovat, že je vše v pořádku. Ale jak bych mohla právě teď vyžadovat něco takového ? Na to nemáš právo. Tohle bylo špatné. Kéž by to byla jen halucinace ! Přímo před očima se mi vybaví přísná tvář mého otce. Jeho slova se mi zařezávala hluboko do duše. Ve svých představách mě viděl jako úspěšnou kariéristku, která bez obtíží stoupá k vysněnému cíli. To byl ovšem jeho sen. Ne můj. Pokud zjistí, že jsem těhotná, nikdy mi to neodpustí. Sevřu ruce v pěst a vrávoravě se postavím na nohy. Ať už byla situace sebehorší, potřebovala jsem si o svém problému s někým promluvit. Musím se té věci zbavit dřív, než bude pozdě. Překvapeně zamrkám. Má vlastní myšlenka mě šokovala. Co jsem to právě řekla ? Zbavit se něčeho, co je mé a Mella ? Jak bych mohla dopustit něco takového ? ,, Nevím co si o tom myslíš ty, ale budu za tebe bojovat ! " usuším si mokré tváře a rozhodně se zadívám směrem ke dveřím. Svědomí, které se něžným hlasem snaží mé rozhodnutí rozmluvit okázale ignoruji. Byla jsem pevně rozhodnutá, že ať se stane cokoliv, musím tuto novinu Marcusovi sdělit. Měl na to právo. Když jsem o několik hodin později stála před velkou rezidencí, žaludek se mi svíral strachy. Tohle bylo mnohem horší než válka a já nevěděla, jestli tentokrát odejdu jako vítěz. Ve dveřích se objeví postava Marcusovy matky. Jako vždy měla na tváři svůj typický, usměvavý výraz. Jakmile mě ovšem spatří, obličej se jí stáhne do ustarané , skoro až vyděšené grimasy. ,, Shirley, je všechno v pořádku ? " zeptá se mě starostlivě. Na několik málo sekund nad jejími slovy zapochybuji. Opravdu jsem vypadala tak zoufale ? Oči jsem měla stále zarudlé od pláče a mého netečného pohledu by se kdekdo lekl. To poslední o co jsem stála bylo, abych děsila matku svého milovaného. ,, A - Ano, paní Archerová. Je doma Marcus ? " zeptám se, přičemž se snažím, aby tón mého hlasu zněl absolutně přesvědčivě. Hlavně žádnou paniku, na tu budu mít spoustu času později. Nechtěla jsem Marcusovu rodinu zbytečně děsit dřív, než to bude nevyhnutelné ,, Jistě. Pojď dál " Pousměje se a odstoupí několik kroků dál, aby mi uvolnila místo ve dveřích. Váhavě vykročím vpřed a rozejdu se po schodech nahoru až k pokoji, který mi byl tolik známý. Několikrát se zhluboka nadechnu, lehce zaťukám a poté skoro neslyšně stáhnu kliku dolů. Srdce mi buší jako splašené, je až zázrakem, že mi svým tlukotem neprorazí hrudní koš. Marcus seděl u stolu, na kterém bylo rozházeno několik otevřených knih z lékařského prostředí. Došlo mi, že se právě učí. ,, Shirley ? Co tu děláš ? " překvapeně zamrká, můj příchod zaručeně neočekával. Pomalu dojde až ke mně a zblízka si mě prohlíží. Nejsem schopna ze sebe vydat ani hlásku, pouze ucítím, jak se mi do očí derou slzy. To samozřejmě Marcusovi neujde. Vezme můj obličej do dlaní a lehkým tlakem mě přiměje, abych mu hleděla zhluboka do očí. Teprve teď mám šanci zaregistrovat, že má brýle, které používal na čtení. Neskutečně mu to slušelo. ,, Proč má královna pláče ? " Dotáže se, aniž by ze mě spustil pohled. Dám nyní slzám volný vstup a rozvzlykám se naplno. Opřu se o jeho vypracovanou hruď a zabořím mu hlavu do černé košile. Pevně mě obejme a rukama mi chlácholivě přejíždí po zádech. V jeho silných pažích si připadám opět bezpečně a můj pláč pozvolna ustává. ,, A teď mi pověz, co se stalo " zářivě se na mě usměje. Jeho úsměv na mě působí jako opium. Vymaním sem z jeho sevření a s povzdechem se posadím na postel. ,, Já... Jsem těhotná " s rukama položenýma v klíně zírám na podlahu. Vyřčená slova jsou těžká jako obrovský balvan. Neodvážím se vzhlédnout a zjistit jeho reakci. Bála jsem se, že už neuvidím ten překrásný úsměv, přesně jako před chvílí. Pocity se ve mně hromadí jako na skládce a já nevím, zda - li takový nátlak ustojím. V celé místnosti je ticho, jediným zdrojem zvuku je mé bijící srdce. Avšak odpovědi se mi stále nedostává. Myslela jsem si to. Marcus se v tu ránu posadí vedle mě a já velmi detailně vnímám, jak svou ruku obtáčí kolem mého boku. Zbystřím, smysly mi opět pracují na plné obrátky. Nezdálo se mi to, jeho něžné doteky byly až příliš skutečné, než aby to byl pouhý sen. ,, Je to pravda ? " pošeptá mi, načež si začne na prst namotávat pramínek mých vlasů. Omámeně přikývnu. Perioda se zpozdila o více než týden a výsledky testu mluvili jasně. ,, Postarám se o tebe. Nenechám tě v tom " . Jeho slova byly pro mé uši rajskou hudbou. Určitě se nejednalo o blud, na to jsem ho slyšela až příliš zřetelně. S úlevným vydechnutím se k němu přitisknu a vychutnávám si jeho blízkost. Chvíle, kdy jsem ho mohla mít bez výčitek zcela pro sebe. Jen on a já. Miluju tě... Už navždy.

Aron – Open → Doučování Tify

(21.11. So)

Ačkoliv byla právě sobota, den, který bych měla strávit odpočinkem, bylo tomu přesně naopak. Čekalo mě doučování s Aronem, který se měl pokusit zlepšit mé ne příliš dobré matematické schopnosti. Podvědomě jsem tušila, že jeho snaha bude nejspíše marná, ale nechtěla jsem se vzdávat předčasně. Nikdo mi sice nemohl zaručit, že se ze mě stane počtářský génius, každopádně doučování byla jedna z výborných možností, jak strávit s Aronem více času. Propovídané noci po Skypu způsobili, že mi byl černovlasý frajírek každým dnem blíž a blíž. Líbilo se mi, když odhodil svou masku sebestřednosti. V takových chvílích se z něj stával výborný společník, v jehož přítomnosti jsem se cítila nadmíru dobře. Rozhlédnu se po svém pokoji, který zel prázdnotou. Rodiče odjeli na nákup a já měla skvělou příležitost k návštěvě Openu. Pohodlně se uvelebím na posteli a začnu se soustředit. Jelikož jsem byla doma sama, nemusela jsem se obávat nečekané návštěvy jiného člena rodiny. Zavřu oči a mezitím co vnímám ticho v celé místnosti, mého těla se pomalu zmocní tranz. Hřejivý pocit plný klidu mě nabádá ke spánku, na ten ale právě teď není vhodná doba. Za necelých třicet minut se mi podaří bez potíží vycestovat. Své ležící tělo už velmi dobře znám, proto se nijak nezabývám tím, jak dnes vypadám. Přiložím ruce na spánky a co nejdetailněji si vybavím krajinu Openu. Prostředí se kolem mě začne měnit a já se v tu ránu objevím ve své milované zemi. Nadechnu se čerstvého vzduchu a energicky vykročím do zahrady, kde jsem se měla s Aronem sejít. Nejspíše jsem opět přišla brzy, jelikož Aronovu havraní kštici jsem nikde neviděla. Posadím se na lavičku a na hruď si položím sněhově bílé koťátko. Zamyšleně přejíždím zvířátku po heboučké srsti a s úsměvem poslouchám, jak spokojeně přede. V lůně přírody čas ubíhá mnohem rychleji, proto netrvá dlouho a uslyším za sebou Aronoův veselý hlas. Smysly mi najednou začnou pracovat na plné obrátky. Vyskočím na nohy a věnuji mu zářivý úsměv. Byla jsem ráda, že ho vidím. ,, Ahoj, mám se skvěle " zaculím se a opatrně ho chytnu kolem boků. Skousnu si ret, cítím se lehce nervózně. Nebyla jsem zvyklá projevovat opačnému pohlaví tak vřelé city. Přátelství s chlapcem pro mě nebylo obvyklé. Aron byl mnohem starší a zkušenější, čehož jsem si byla dobře vědoma. Nechtěla jsem se před ním znemožnit. ,, Děkuju " zamumlám, když mi zalichotí. Tváře mi nedobrovolně zrůžoví a já se raději podívám opačným směrem, aby si mých rozpaků nevšiml. Poté se s ním pomalu vydám do paláce, přičemž přemýšlím, jak navázat hovor. Aron se podle všeho ve svém pokoji cítil jako doma. Rozvalí se na pohovce a s blaženým výrazem otevírá plechovku s vychlazeným pivem. Posadím se vedle něj a s úsměvem ho pozoruji. ,, Pokroky ? " zopakuji omámeně, přičemž se kysele zašklebím. Skoro to vypadá, jako bych právě spořádala celý náklad citrónů. Jak jsem mu měla sakra přiznat, že žádné pokroky se od minula neuskutečnily ? Bylo to ještě horší ! Nevinně se uculím ,, Je to lepší, mnohem. Písemka sice za pět, ale... " odmlčím se. Celá situace byla trapná víc než dost. Opravdu jsem byla tak počtářsky natvrdlá, nebo mě pouze rozrušovala Aronova přítomnost ? Zesměšnit se umíš přímo báječně, ma chérie. Povzdechnu si a vzdorovitě se zadívám před sebe. Rozhodnu se Arona ušetřit povídaček o tom, že učitelka zadává příliš těžké příklady a neumí látku vysvětlit. Místo fňukání jsem tu byla proto, abych se něčemu přiučila. Natáhnu se ke stolu pro čistě bílé papíry a propisovací tužku. Poté zabloudím pohledem zpět k Aronovi ,, Prosím, pane učiteli " laškovně na něj mrknu ,, Pivo určitě chvíli počká " dodám, abych mu naznačila, že bych si přála mít jeho pozornost zcela pro sebe. Avšak člověk nemusel být génius aby poznal, že mému černovlasému společníkovi i ostatním obyvatelům Openu už delší dobu leží v hlavě něco jiného. Spory s Ellezzií. Přisunu se ještě blíže a s vydechnutím položím Aronovi hlavu na rameno. ,, Je mi s tebou dobře, Aro " brouknu tiše a přivřu oči. Otevřu je až ve chvíli, když se ozve prásknutí dveří . Překvapeně zamrkám, když spatřím Inota. Kde se tady vzal ? ,, Nazdárek pískle " pozdraví mě veselým rýpnutím. Vypláznu na něj jazyk a poposednu si trochu dál, od Arona. Nechtěla jsem mu zabírat jeho osobní prostor, navíc v přítomnosti Inota by to nebylo moudré. ,, Už jste slyšeli o plese ? " zeptá se po chvíli. Vzhlédnu, neměla jsem tušení, o čem to mluví. Věnuji mu tázavý pohled a čekám, až se rozmluví. Byla jsem velmi zvědavá. ,, ES dnes ráno poslala do Ellezzie sovu. Zve nepářátele na večírek " . Reaguji téměř okamžitě ,, Cože ? " Nemohla jsem uvěřit tomu, že se v Openu chystá společenská akce. Ples znamenal nejenom zábavu, ale i tanec a hudbu. A právě hudba byla mou schopností. Kde jinde bych se měla cítit ve svém živlu, než při takové události ? Vládkyně byla bezpochyby velice moudrá. Zaručeně musela vědět, že pozvání nepřátelské země nám umožní si protivníky pořádně zblízka prohlédnout a něco o nich zjistit. ,, Ale pšt, je to tajemství " rozesměje se Inot a bez jakéhokoliv svolení vyrve Aronovi plechovku piva z rukou. Při pohledu na ty dva v sobě jen ztěží dusím smích. ,, Sorry vole, mám žízeň " omluvně se usměje, i když je na první pohled jasné, že hnědovláskův úsměv má Arona pouze vyprovokovat. Hbitě vstanu a ustoupím o pár kroků dál. Plést se mezi dva rozdivočené mladíky nebyl nejlepší nápad, zvlášť když měl Inot viditelně tak dobrou náladu. ,, Co mi kradeš žačku ? Pískle už učím já " Inot se v tu ránu objeví vedle mě a uchopí mě kolem pasu. Věděla jsem, že tohle divadélko je pouze neškodná klukovská hra, proto se rozhodnu jim legrácky oplácet. Lehce do něj šťouchnu a snažím se vymanit z jeho sevření. Teprve teď si uvědomím, že jeho stisk je skutečně silný a do značné míry se mi i líbí. V podobné situaci jsem často vídávala Neara, který pevně svíral Miku. Neblázni, jenom si hraje. Nad svými hloupými myšlenkami pouze nespokojeně zabručím. Inot byl skutečně pohledný, stejně tak i Aron. V přítomnosti dvou slibně vypadajících chlapců jsem si začínala připadat hloupě. Vražedná kombinace. ,, Ehm... Asi půjdu " odkašlu si, abych na sebe upozornila, i když ti dva mě pravděpodobně nevnímají. Inot se rychlostí blesku přemění do své kočičí podoby a jediným elegantním skokem se vrhne po Aronovi. Zakroutím nad tím hlavou a dojdu až ke dveřím. Bavte se hoši.

Zvednu hlavu od piva. ,, Za pět?“Podivím se. ,,Děláš si srandu?“Kroutím nad tím hlavou. Co bylo špatně? Snažil jsem se být co nejlepším učitelem. Neříkám, že mé učitelské schopnosti jsou na bůhvíjaké úrovni a mé vysvětlování na vysoké stupnici ale i tak. Kdyby čtyři mínus, ale pět?! ,,Tak fajn, podíváme se na to znova. Jsi si jistá že mě vnímáš?“Zaťukám ji na hlavu. ,,Nerad věci opakuju dvakrát.“Rošťácky se na ní usměju .,,Tak se do toho dáme.“ Už už se chystám Tifu poučovat o rovnicích, když mi položí hlavu na rameno. Lehce se pousměju a obtočím ji ruku kolem zad.Je roztomilá tím jak je mladá. Ruce pryč, je to přece ještě malá holka!Ozve se moje svědomí. Než ji stihnu cokoliv odpovědět, vtrhne do mého pokoje Inot. Zamračím se a zkřížím ruce na prsou. Ten si vždycky uměl vybrat chvíli .. “Připadá ti moudré takhle vrazit do pokoje, kde žije zlý a hladový tygr?“Ušklíbnu se.
Měl jsem za to, že přišel, aby mě mohl zase rušit ze spánku, jako to dělal, když jsem se natáh na postel a relaxoval. Vždycky se rozlítly dveře a vnich stál on. Modelové umějí skutečně kazit hezké chvilky. To samé platí i pro mou sestru. Ale splet sem se. ,,O jakým plese to zas mluvíš?“ Zafuním a dám si nohy na stůl. Dělal jsem to běžně tak i doma. A to že mám nohy na stole i s teniskami nějak neřeším. Je to přece můj pokoj ne? Ale to už Inot ve vysvětlování pokračuje. Přes tvář mi přelétne stín. ,,ES zve Ellezziany do Openu?“Zamumlám. Nezdálo se mi to příliš jako dobrý nápad. Byli to nepřátelé, neviděl jsem jediný důvod, proč by měli být ještě zváni na hostinu, kde budou mít jidlo zadarmo! Chtějí sebrat naši zemi a my si je ještě budeme vykrmovat? Nepodělim se s nima ani o kousek masa!Představím si sám sebe, jak propašovávám ze sálu talíře s jídlem do svého pokoje. ,,Jestli pod tím ES vidí to, že na tom plese se všichni usmíříme a budeme kamarádi, tak je to hloupý nápad.“ Šklebím se. Ten ples se mi ani v nejmenším nelíbí. Co když to tu celé zničí nebo někoho nečekaně napadnou? To chce ES něco takového riskovat? Vážně doufá, že když Ellezziany pozve na ples, tak bude vše v pořádku? Mezitím co přemýšlím, pivo, které celou dobu držím v ruce, je mi bez optání odcizeno. ,,Hej!“ Okřiknu Inota. Jak se opovažuje mi krást pivo? ,,Tak si jdi natočit vodu z kohoutku nebo se jdi napít do potoka, ale mé drahocenné pivo nech být!“ Nemyslel jsem to vážně, s Inotem jsme byli nejlepší kamarádi, samozřejmě, že bych ho nenechal zemřít žízní, ale on moc dobře věděl, že kradením piva mě akorát provokuje. To už si Inot našel ale jiný předmět jeho zájmu. Tifu. A značně si jí přisvojuje. Pozvednu obočí. ,,Tak to bacha kamaráde. Tohle mrně neumí počty, tak jakýpak tvoje učení. Na co jí bude umět se schopností, když ani nespočítá nepřátele?“Trochu si z Tify utahuju. Spokojeně založím ruce za hlavu a sleduju jak ti dva rošťaří. ,,Ale kam bys chodila?“Zavrtím hlavou, když si všimnu že se má k odchodu. “Můžeš tu přece..“Nestačím větu doříct, jelikož na mě letí obří černá kočka. Židle se se mnou převrátí na zem, nohy mi sklouznou ze stolu, ale než se rozplácnu na podlaze stihnu se přeměnit do své tygří podoby. Hbitě vyskočím na postel, přikrčím se a hravě skočím Inotovi na záda. Spokojeně si zamručím pod fousy a začnu mu žužlat ucho. V žužlání mě přeruší až zívnutí, upozorňující mé tělo, že vykonávám něco až příliš namáhavého. Ano měl bych si jít znovu lehnout. Olíznu se a pohlédnu na Inotovo oslintané ucho. Následovně z něj líně slezu a zamířím si to zpátky k posteli.
Už zpátky v lidské podobě se spokojeně uvelebím na měkké a prostorné matraci. ,,Neměl bych se tolik namáhat.“Zamumlám a přetočím se na bok, čímž dávám Inotovi jasné znamení, že teď už se mnou nic velkého nebude.

,, Postarám se o tebe. Nenechám tě v tom " políbím Shirley do vlasů a pevně jí sevřu ve svém náručí. Zatímco jí k sobě tisknu stále pevněji, hlavou mi probíhají vzpomínky na mé vlastní dětství. Vyrůstal jsem bez otce, kterého jsem nikdy nepoznal. V momentě, kdy se dozvěděl o tom, že má matka čeká dítě, zbaběle utekl a už se více neobjevil. Nejspíše ho vyděsila vidina zodpovědnosti. Jak on, tak i matka byli mladí a ne příliš zámožní, aby si mohli dovolit tak brzy založit rodinu. Zrodil jsem se z lásky dvou lidí, která brzy skončila, aniž bych s tím mohl cokoliv udělat. Neměl bych tu správně vůbec být. Nechtěl jsem se zachovat jako on. Pro jeho čin nebyla omluva. ,, Budu s tebou, ať se rozhodneš jakkoliv " věnuji své vyvolené povzbudivý úsměv a dál jí rukou vískám překrásné havraní vlasy. Za tohle jsme byly zodpovědní oba, bez vyjímky. Byl jsem připraven nést následky. Bolestivé dospívání, během kterého jsem postrádal přítomnost otce pro mě byla tvrdou zkouškou. Jako náctiletý jsem měl potíže se svým chováním, které matku nemálo trápily. Vyzkoušel jsem si mnohé. Alkohol, drogy, napadání slabších. Marně jsem hledal smysl života a stále ho nenacházel. To až jiné dimenze mi otevřely oči. Můj předešlý život mi najednou připadal vzdálený. Jako bych byl dnes někým jiným. Moudřejším a konečně dospělým. ,, Uvědomuješ si, že budeme rodiče ? " Shirley na mě upře své zelené oči, ve kterých se zračí obavy ,, Otec mě zabije " povzdechne si a s apatickým výrazem se zadívá opačným směrem. Shirleyn přísný otec představoval nemalý problém. Svou dceru viděl jako úspěšnou studentku a později kariéristku. Určitě nepředpokládal, že se Shirley jednoho objeví ve dveřích a oznámí mu, že je těhotná. Pro mě samotného to bylo velké překvapení. ,, Neboj se. Tatínka si nějak udobříme " Laškovně do ní šťouchnu, abych zmírnil její napětí. Už teď mi bylo jasné, že si z úst jejího otce vyslechnu spoustu neslušných slov mířených na mou osobu. Ne, že bych si neuměl v takové situaci poradit, ale nebylo moudré dráždit hada bosou nohou. Přitáhnu si Shirley blíž k sobě a svými ústy vyhledám ty její, abych jí mohl políbit. Když se od sebe odtrhneme, položím jí otázku ,, Chtěla by jsi se podívat do Ellezzie ? " překvapeně zamrká ,, C - Cože ? Do tvé země ? " Rozesměju se, chytnu jí za ruku a stáhnu se sebou do peřin. Dávám jí tak najevo, že svá slova myslím opravdu vážně. Bylo by to poprvé, co mě příslušník Openu uvidí během uvolňování, tranzu a následného vycestování z těla. Souhlasně přikývnu ,, Je to i tvá země. Odteď jsi královna " obeznámím jí s novým faktem. ,, Ne, Marcusi. Já sloužím Openu " Odpoví pohotově. Líbila se mi jistota a přesvědčení v jejím hlase. Ačkoliv věděla, že jsem samotný vládce, neváhala mi odporovat. Byla tělem i duší opravdovou Opeňankou. ES mohla být na své bojovníky a jejich věrnost k zemi právem pyšná. ,, Já vím. Jsem na tebe hrdý, Shirley. Jsi správná Opeňanka " složím jí kompliment, který myslím čistě upřímně. Samozřejmě bych měl svou vyvolenou rád po boku i v jiných dimenzích, ale nemohu ovlivnit její rozhodnutí, přestože by byla se svou tvrdohlavou a neústupnou povahou výbornou Ellezziankou. Uznávala pouze to, co považovala za správné a názory ostatních razantně odmítala. Neústupnost a disciplína byla pro přežití v mé zemi nezbytná. ,, Tak co, můžeme ? " Odpověď se mi dostaví v podobě souhlasného kývnutí . Za necelou půl hodinu už stojíme ruku v ruce uprostřed lesa. Neujde mi Shirleyn překvapený výraz ,, Tohle je tvá země ? " fascinovaně se rozhlíží kolem a zkoumá každičký detail neznámé krajiny. Pousměju se a rozejdu se směrem k obrovskému paláci, který byl zároveň největší pýchou celé Ellezzie. ,, Ano, tohle všechno jsem stvořil " přisvědčím a pohledem zabloudím k Eleanovi, který se svým pomalým, přesto rozvážným krokem blíží k nám. Pravděpodobně zavětřil příchod svého vládce a jako obvykle ho přišel přivítat. Několikrát zašvihá ocasem a s hlasitým vrněním se mi otře o nohy. Choval se pořád jako malé kotě, i když jeho výška tomu ani zdaleka neodpovídala. Pokývám hlavou směrem ke Shirley. ,, Neublíží ti. Pohlaď si ho " vybídnu jí a se samolibým úsměvem pozoruji, jak dlaněmi šelmě přejíždí po kožichu. Její nadšení pouze utvrdí mou domněnku, že se jí v Ellezzii líbí. ,, Pojďme " pevněji stisknu její ruku a zamířím do největšího sálu v celém paláci, ve kterém se vyjímal pozlacený trůn. Černovlásčinu touhu v očích zaregistruji okamžitě. ,, Mohu si to vyzkoušet ? Na trůně smí sedět pouze ES " zamumlá tiše, skoro neslyšně, přičemž si nervózně začne hrát s konečky svých havraních vlasů. Místností se rozezní můj smích. Mírným tlakem na ramena jí přiměji, aby se na trůn usadila a násladně před ní pokleknu, abych alespoň na chvíli navodil pocit dominantní - podřízený. Nakonec uchopím její dlaň do té své a krátce jí políbím na hřbet ruky. ,, Ach Marcusi... " Pronese omámeně, na což reaguji spokojeným pousmáním. V ten samý moment se na parapet okna snese malá sova. Poštovní pták ? Čípak ? Pomalu, abych sovičku nevyplašil, dojdu až k ní a vezmu si psaníčko, které má zavěšené u nohy. ,, To je přeci sova naší vládkyně " ozve se za mnou hlas Shirley. Její slova mě překvapví. Z jakého důvodu mi ES píše ? Aniž bych dopis přečetl, položím ho zpět na parapet a obtočím ruce Shirley kolem pasu. Nedám jí prostor k otázkám, proč jsem si vzkaz neprohlédl. Podívám se jí do očí, poté se nakloním k jejímu uchu a zašeptám ,, Přeji si, aby to byl chlapec "

(5.12. So)

,,Podej mi tu taštičku!“Ukážu prstem na stůl vedle Blakea. ,,Nechápu na co potřebuješ tolik věcí. Jedeš tam jen na týden ne?“Blake jen nechápavě zakroutí hlavou a hodí po mě kosmetickou tašku. Pro sebe se usměju. To si myslí, že když on si bere na týden troje trenky a čtvery ponožky, že já to budu dělat taky? Zavrtím nad tím hlavou, do kufru naskládám poslední věci a poté ho bez potíži zapnu. Dvakrát do roka vždycky jezdím na týden na návštěvu k prarodičům do Německa. Jelikož moje matka je až příliš zaneprázdněná prací, musím jezdit udržovat vztahy do Evropy já. Blake se z toho vždycky dokázal vykecat a táta s máminým otcem příliš dobře nevychází. Né, že by se mi tam nechtělo, to vůbec ne, babičku s dědou mám ráda, ale jde spíš o to, že mě má babička víc jako němku než američanku a pokaždé, když přijedu snaží se mi vnucovat jejich zvyky a mluví se mnou jen německy. A to umějí anglicky velmi dobře! A co je ještě divnější? Za tu dobu co matka bydlí v Americe spolu s mým tátou, babička s dědou za nimi přijeli jen třikrát! Nevím, co se jim na Americe nelíbí, jsou příliš konzervativní a zahledění do své vlastní země. Byli hodně zklamaní, když se matka rozhodla odstěhovat pryč z Evropy a troufám si říct, že doteď jí to tak úplně nezapomněli.
Vezmu tašku za poutka a dojdu s ní až ke dveřím. ,,Jedu, ať stihnu letadlo. Tak se mějte.“Houknu směrem k obýváku, odkud se mi také ozve odpověď.
Na letiště dorazím se zpožděním, jen tak tak mě stihnou odbavit a poslat na letadlo. To bylo fakt o fous..Nevím co bych dělala, kdybych to nestihla. S funěním najdu své číslo a plácnu sebou na sedadlo. Bohužel sedadlo nemám celé pro sebe. Vedle sedí obtloustlá, postarší dáma se silným parfémem. Nakrčím nos a raději se podívám jinam, jelikož její zkoumavé a zvědavé pohledy mi jsou více než nepříjemné. Samozřejmě bych jí nejraději řekla – Co tak čumíš? Ale jsme lidi a měli bychom si zachovat určitou dávku slušnosti. Na dámu se pouze křečovitě usměju, čímž, jak doufám, jí dám alespoň trochu najevo, že by mohla přemístit svůj zrak konečně někam jinam, než na mě. Naštěstí na mě opravdu přestane civět a začne se věnovat výhledu z okénka. Ale nebyl to můj úsměv, který mě zachránil. Letadlo se pomalu začalo rozjíždět a to nejspíš dámu donutilo se dívat na míhající krajinu. Brzy na to vzlétneme a letiště se začne velmi rychle zmenšovat.
Sáhnu po svém příručním batůžku a z vnitřní kapsy vyndám svůj modrý deník. Zálibně si ho prohlédnu. Můj důkaz o dimenzích, mé poznámky, moje všechno. Začnu si ho pomalu prolistovávat od první stránky, která začíná teorií (vlastnoručně napsanou a vymyšlenou), co dimenze je, co se tam nachází a jak se tam dostat. Je tam rozsáhlý návod jak docílit tranzu a následného vycestování až po samotný přesun do Openu. Lze tam najít i nakreslený obrázek ležícího těla na posteli a nad ním se vznášející astrální tělo. Pyšně si své dílo prohlížím. Další stránky obsahují popis Openu a jeho okolí. Kreslit samotný Open a palác jsem si netroufla. Nechtělo se mi hyzdit něco tak krásného a dokonalého. Další stránka a půl je věnovaná mé zkušenosti s nalezení schopnosti. Její popis a fungování. Na dalších stránkách jsou už samostatní obyvatelé Openu až po samotnou vládkyni. U všech je podrobně popsaný vnější i vnitřní vzhled, popis schopnosti jako tomu bylo u mě. Každý Opeňan, jehož schopnost šla nakreslit měl svůj vlastní obrázek. Prolistuju až na prázdné stránky, které čekali na další várku mých poznatků. Teprve teď si všimnu, že žena sedící vedle mě, zaujatě sleduje můj deník i veškeré mé počínání. Lehce se na ní zamračím a otočím deník tak, aby neměla šanci v něm cokoliv spatřit. Tento deník byl a bude sloužit pouze pro mé vlastní potřeby. Nikdo jiný se o něm dozvědět nesmí a byla jsem schopna všeho, abych ho uchránila před cizíma očima. Tohle tajemství náleželo pouze lidem v dimenzích, kteří stejně jako já, měli za úkol tajit její existenci před okolním světem. Tenhle dimenzní manuál jsem zřídila z jednoho prostého důvodu. Jelikož už od mala jsem byla perfekcionalistka a detailistka, která myslela na všechno, nemohla jsem nechat nic náhodě. Kdykoliv se mohlo stát, že mě třeba srazí auto a já ztratím paměť. Zapomenu své jméno, svůj život a svůj domov v Openu. Openu si vážím na tolik, že jsem si nemohla připustit, že bych se do něj už nikdy nevrátila a žila v domnění, že nic takového neexistuje. A třeba jednou své zkušenosti a tenhle deník odkážu svým dětem, kteří v tom budou pokračovat.
Nicméně, teď je na čase zapsat a zaznamenat poslední události a novinky z Openu a tím bylo seznámení s budoucími nepřáteli Ellezziany, které se událo pár týdnů nazpět. Bylo to vcelku zajímavé, jak odhalení vztahu Shirley s vládcem druhé Země, tak i sourozenci na opačné straně.
Nijak moc dlouhé to není, jelikož při seznámení se vlastně nikdo ani neseznámil, takže neznám nepřátelská jména, schopnosti nic. Pouze vzhled. Jediné co můžu do deníku napsat je jméno vládce a jeho Země. Takže Mello má svou první stránku Ellezziana, ke které doufám časem přibudou podrobnější informace včetně schopnosti. Další stránky jsou bohužel prázdné, ale jsem si jistá, že se brzy zaplní. Další zápis v pořadí je blížící se ples, kde doufám, se o nepřátelích dozvím něco víc.
Se spokojeným úsměvem deník zaklapnu a schovám ho do batohu. Koutkem oka zkontroluji ženu vedle na sedadle a pak už se jen opřu, zavřu oči a rozhodnu se celý let raději zaspat.
Probudí mě náhlá změna tlaku, když letadlo začne klesat a připravovat se na přistání. Když se ozve cinknutí, rozepnu si pás, popadnu batoh a rychlými kroky zamířím z letadla pryč.
Najdu své kufry a vyjdu z letiště na rušnou silnici. Jelikož ani jeden z mích prarodičů už nevlastnili řidičák, což je vlastně dobře, jelikož jsem nikdy nebyla pro staré lidi za volantem, musela jsem se dopravit taxíkem.
Trvá to jen 15minut a brzy na to, taxi zastaví před nízkým rodinným domkem s malou zahrádkou. Poklidné místo .. Všimnu si pohybu za oknem. Takže už o mě vědí.
,,Monica? Hallo! Schön dich zu sehen.“Uslyším babiččin veselý hlas mezi dveřma. Za ní vykukovala dědova robustnější postava. ,,Hallo Oma.“ Zamávám jí. Popadnu kufr a jistým krokem se rozejdu dovnitř.