Old Times Open My Heart

„Marcusi, měl bych tu pro tebe něco zajímavého.“ ozve se za mnou jeden z doktorů, který dohlížel na průběh mých praxí v nemocnici. Se zájmem vzhlédnu a společně s doktorem nahlédnu do spisů o pacientce, kterou mi podle všeho chtěl nechat na starosti. „Destiny Rodriguez, patnáct let. Uzavřená fractura fibula. Spadla z koně.“ obeznámí mě se stavem dívky a nechá mě, abych si papíry prohlédl. Zběžně je prolistuji, to co mě ale zaujme nejvíce, jsou rentgenové snímky nehezké zlomeniny. Slečna musela být při pádu opravdu šikovná, jen co je pravda. „Šušká si o ní půlka nemocnice. Je prý pěkně drzá.“ varuje mě doktor a zamyšleně si promne bradu. Pousměju se, moc dobře jsem si vzpomínal na dobu, kdy mně samotnému bylo patnáct. Léta plná vzdoru a hledání sebe samotného. Jako teenager bych se nejspíš choval stejně, jako má nová pacientka „Udělám, co bude v mých silách.“ slíbím. „Zkus do ní dostat trochu jídla, jinak neskončí dobře.“ než odejde, dá mi posledních několik rad. Aniž bych na cokoliv čekal, rozejdu se k pokoji slečny Rodriguez a vejdu dovnitř.
Po příchodu do místnosti spatřím na lůžku menší brunetku se zaháknutou nohou v sádře. To, co na první pohled upoutá mou pozornost není zraněná končetina, nýbrž její oči. Muselo se u ní vystřídat už několik doktorů a z jejího výrazu usuzuji, že mě bere jen jako jednoho z dalších. Uvidíme, jestli budu v něčem lepší, než oni. „Ty jsi Destiny, že ano?“ usměju se Nečekám na odpověď ani souhlasné přikývnutí, z jejích spisů už dávno vím, o koho se jedná a co se jí přihodilo. „Jsem Marcus. Slyšel jsem, že jsi spadla z koně.“ začnu s monologem. Jsem si vědom toho, že teď budu mluvit sám, abych jí alespoň něčím zaujal. Vztah pacienta a lékaře byl důležitý a já měl nyní příležitost zkusit si, jestli uspěji. Raději se budu vybavovat s malou holkou, co neumí jezdit, než abych zachraňoval pacienta dusícího se vlastními zvratky, jako před několika hodinami. „Znám to, taky jsem padal v jednom kuse. Můj vlastní kůň si kolikrát dělá, co se mu zlíbí.“ mrknu na ní. Zvedne hlavu a pořádně si mě prohlédne. Nejspíš čekala, že jí budu poučovat o tom, že musí hodně jíst, odpočívat a myslet na své zdraví, stejně jako kolegové přede mnou. Nic z toho se ovšem nestane. „Je to pacholek, ale dost už o něm. Povíš mi, jak se ti to přesně stalo?“ se zájmem popojdu blíž, ale pořád stojím v bezpečné vzdálenosti od ní, aby si nepřipadala mou blízkostí nijak ohrožená. Zatím jsem si vedl dobře. Můj profesor medicíny by na mě byl dozajista pyšný „Kůň se lekl divočáka. Pak už si nic nepamatuju.“ zachmuří se. Nebylo divu, že měla otřes mozku. Mohla skončit daleko hůř.
Tentokrát to pro ni dopadlo dobře. Kousavou poznámku o ježdění bez helmy a pádu z poníka si ale raději nechám pro sebe. „To mě moc mrzí.“ soucitně pokývám hlavou. Nemělo smysl z ní tahat vzpomínky, které neměla. Už takhle toho na ní bylo moc. Rozhodnu se změnit téma. „Prý ti u nás moc nechutná. V čem je problém?“ zeptám se. „Kdo by jedl něco tak odporného?“ odfrkne si, dle všeho si o nemocničním jídle myslela své. Tak slečna je vybíravá? Jo, to já bývám taky pro to bych i měl pochopení. Posadím se na židli kousek od ní. „Jen tak mezi námi, taky mi tu nikdy nechutnalo. Dnes budeš mít k obědu řízek s kaší.“ obeznámím jí. Přesně jak jsem čekal, vrhne po mně vražedný pohled. Být v dimenzích skoro bych se bál, že mě vážně zabije. Koutky úst mi vylétnou nahoru, během práce jsem se občas neubránil myšlenkám na svou zemi. „Cože? To teda jíst nebudu, zapomeňte!“ rozčílí se. Vzteklý pohled jí oplatím úsměvem. Na jejím místě bych asi taky neskákal radostí do vzduchu, ale co se dá dělat. Nebyla v pozici, kdy by si mohla vybírat. Alespoň ne, dokud má nohu zavěšenou nad postelí. „Máš ráda pizzu?“ tázavě nakloním hlavu na stranu. „Jo, stokrát lepší než tyhle blafy.“ odpoví a povzdechne si.
Nakloním se trochu blíž a s tajemným úsměvem přiložím ukazováček před ústa. Připadám si, jako bych mluvil k malému dítěti a lákal ho na sladkosti, ale čert to vem. „Když o tom nikomu nepovíš, přinesu ti trochu pizzy. Dnes vážně nemám hlad.“ Kecy, měl jsem hlad jako každý jiný, ale určitě ne takový jako Destiny, která už delší dobu do sebe nic pořádného nedostala. Tímhle tempem se totiž neuzdraví. „Pizza? Šunková?“ potěšeně vzhlédne a já konečně vidím jiskru v jejích uhrančivých očích. „Pokud si jí přeješ.“ přikývnu a vydám se ke dveřím. „Rodiče nevolali?“ zeptá se, když stahuji kliku dolů. Otočím se. Tentokrát v její tváři rozeznávám očekávání, naději. Pohlédnu na noční stolek vedle její postele, na kterém stojí váza a v ní obrovská kytice růží. Není čerstvá, podle vzhledu okvětních lístků musela být několik dní stará. „Myslím, že ne.“ odpovím tiše. „Řeknu ti, kdyby ano.“ ujistím jí, avšak její bolestná grimasa mluví za vše. Netuším, jaký vztah má se svou rodinou, ale dle všeho si přála jejich přítomnost. Na tomhle místě zažívala jedny z nejnudnějších chvil a její blízcí by jí alespoň mohli psychicky podpořit. „Jo. Jako vždy.“ promluví si spíš pro sebe. Raději to nekomentuji. „Přinesu ti tu pizzu Destiny, zatím se drž.“

Zasadím poslední ránu do boxovacího pytle a udýchaně se předkloním, abych nabral dech. Dnes jsem si dal skutečně do těla. Zuby uvolním pásku na suchý zip a rukavici z ruky stáhnu. Již volnou rukou oddělám i levačku a zpocené rukavice hodím do kouta posilovny. Natáhnu se pro ručník, který byl pohozený na běžícím pásu a otřu si s ním čelo, na kterém se třpytily kapky potu. Následně se rozejdu do sprchy, kde ze sebe shodím tepláky a zavřu se ve sprchovém koutě.
Po sprše se s osuškou kolem pasu vydám do obývacího pokoje, kde se svalím na prosezený gauč. Zalomím hlavu a opřu se zátylkem o horní opěradlo gauče. Natáhnu ruku pro ovladač, který se válí vedle deky a namířím s ním na televizi. Znuděně přepínám mezi programy a hledám něco, co by mě mohlo bavit. Nebo alespoň zajímat. Jenže jako naschvál jsou to buď samé reklamy nebo ženské seriály. Se zavrčením hodím ovladač na stůl před gauč.
Pravá ruka mi však sama od sebe, úplně spontánně sjede do klína. Rozvážu ručník a odkryju své již stojící přirození. Stačilo tak málo, jediný dotyk nebo jen myšlenka na sebeuspokojení. Zavřu oči a vezmu svůj úd do dlaně. Sám už vím, co mi dělá dobře. Pohybuji rukou nahoru a dolů, přičemž slastně vydechnu. Postupně tempo zrychluji a za chvíli rukou kmitám stejně rychle, jako barman se shakem za pultem. Cítím jak jsem blíž a blíž k vyvrcholení. Nakonec nechybí málo a .. Tempo zpomalím, cítím jak mi v přirození párkrát škubne, než se úplně napne a osvobodí mě od části spermatu.
Chvíli ještě spokojeně sedím a užívám si ty slastné chvíle po sebeuspokojení, než se natáhnu pro papírové ubrousky.
Následně se celý otřu a nahý se s ubrousky rozejdu do kuchyně, kde je vyhodím. ,,Dohajzlu, zas tu nic není." Prásknu s dveřmi ledničky tak, že se nedobouchnou a zůstanou otevřené. To abych se šel najíst zas do města.

Jakmile vyjdu z výtahu paneláku, ve kterém jsem bydlel, zamířím si to přímo k hospodě blok ode mě. S rukama v kapsách a obvyklým, chladným pohledem vejdu dovnitř. Celá hospoda smrděla kouřem z cigaret, pivem a potem. Zkrátka takový pajzl. Zasednu za stůl v rohu místnosti, ale tak, abych viděl na právě probíhající zápas v televizi, která visela na stěně. Ani ne za pár vteřin ke mně přiběhne celkem pohledná servírka. Malá rusovláska, která sice neměla mnoho ženských křivek, ale za to velice pěkný obličej.
,,Dobrý den, co to bude?"Široce se na mě usměje.

-----

,,Bože.. Ano, ano, ANO!" Ozýval se pronikavý, zadýchaný křik mou ložnicí. Klečel jsem na posteli na kolenou, na ramenou jsem měl položené ženské nohy a jako zvíře se oddával svým choutkám. Pode mnou ležela rusovlasá dívka, odhadem tak 17 a křečovitě svírala prostěradlo, za které se každým přírazem tahala. Zuřivě do ní vnikám, hlouběji a hlouběji. Kromě vzdechů a stenů se místností ozývá pleskání, jak silně narážím mezi její třísla.
,,Víc! Hlouběji!" Téměř kňučí a není ani sto otevřít oči a podívat se na mě. Místo toho, abych vyhověl žádosti její, se rozhodnu vyhovět svému chtíči. Surově ji otočím na záda a přitisknu k posteli. Na ruku si omotám její dlouhé, zrzavé vlasy a s tím, jak se do ní nasoukám si ji k sobě přitáhnu. Znovu do ní začnu divoce bušit a oddávat se svým instintům. Její křik musí být slyšet i o poschodí níž.
Ta holka šla do postele skoro sama. Oči na mě dělala od samého začátku a skoro by se nechala vojet i na zaměstnaneckých toaletách. Co jsem se tak dozvěděl, je v hospodě na brigádě a mimo to studuje veterinární střední školu. Prvně působila spíš zakřiknutě. A to jsem se spletl.
,,Jo, jo! JO! Proboha!" Sténá a zatíná ruce v pěsti. Jenže ani tahle poloha není přesně to, co jsem chtěl. Proto ji znovu chytím, přinutím se nehýbat a začnu se do ní soukat znovu. Ale do úplně jiného otvoru. Očividně její poprvé, protože se úplně napne, dosavadní vzrušení vyprchá a snaží se mě zastavit. Tlakem na hlavu ji přinutím dál ležet a bolestně začnu přirážet. Tady je mnohem užší. Obepíná můj úd se všech stran. Cítím, jak se můj penis otírá o její stěny. Bolest, kterou ji působím ji nutí se napínat, čímž mě uvnitř sebe skoro drtí. Chvíli mi trvá, než se v ní dokážu plně pohybovat, ale nakonec se hrubě pustím do přirážení. O chvilku později ji už plním semenem a s tím povolím stisk na její hlavu. Vylezu z ní a odstrčím ji od sebe. Až teď si všimnu, že se jí na tváři leskne cosi mokrého. Slzy. Jen se ušklíbnu a natáhnu na sebe spodní prádlo.

2 týdny po plese a Štědrý Den

Poté, co se mi Destiny svěřila se svými city k Ellezzijskému vládci, měl jsem na všechno mnohem rozdílný pohled. Svěřila se mi úplně se vším. Co tu noc viděla a slyšela. Tím pádem jsem i já věděl, že Shirley, naše Shirley bude maminkou. Přál jsem jí to. Skutečně jsem ji to přál, skoro jsem ji chtěl poslat SMS s gratulací, ale nevím, jestli by to bylo správné. Ne po tom, co mi sestra brečela v náručí. Nějakou chvíli Des chodila po bytě jako tělo bez duše. Odřekla pár přehlídek a focení a zůstávala zavřená v teplákách doma. Místo obrovského boxu se zmrzlinou, jak to bývá ve filmech, měla akorát obrovskou porci pizzy. Snažil jsem se ji rozveselit, ale po čase jsem to vzdal. Předně si to musela vyřešit sama se sebou. Místo toho jsem se staral o rodinou firmu a abychom se vyhrabali ze špatného období, které v podniku nějakou chvíli panovalo. Otec se o tom samozřejmě dozvěděl. Nebyl rád, ale s jeho pomocí se vše zvládlo a firma bankrot překonala. Teď už bylo vše tak jak má. Kromě toho jsem utužoval vztahy s Tifou. Často jsme si skypovali a telefonovali a náš vztah přestával být jen čistě kamarádský. V jednom videohovoru mi Tifa pobaveně ukazovala své nově koupené spodní prádlo a já nezapomněl zmínit, jak moc se těším, až ho uvidím na živo. Vánoce, jako vždy, jsem trávil s rodiči v jejich vile. Matka byla blázen do výzdoby a zkrátka vše muselo být tip ťop. V hlavní hale byly hned tři obrovské vánoční stromy a stejně tak byl vyzdoben zbytek domu. V jídelní místnosti byl obrovský, podlouhlý stůl na kterém se vyjímalo až nechutné množství jídla.
,,Arone, drahoušku." Přispěchala ke mně matka, když jsme se střetli v kuchyni. ,,Ahoj mami." Objal jsem ji a nastavil tvář, aby mne mohla políbit. ,,Kde je táta?" Rozhlédnu se kolem sebe, jestli ho někde neuvidím sedět s novinami. ,,Je nahoře, právě se převléká. Ach, tak dlouho jsem tě neviděla zlatíčko. Musíš sem jezdit častěji!" Odhrnuje mi vlasy z čela a celá září. ,,Mrzí mě, že tu s námi letos Destiny nebude, vím jak máš ráda o Vánocích rodinu pohromadě." ,,Co to povídáš? Destiny je tu už od rána." Nechápavě se na mě podívá. ,,Cože?" Zarazím se. Měl jsem za to, že zůstane v Pekingu i přes Vánoce! A opravdu. Z chodby která vedla z předsíně do kuchyně vyšla Destiny a poťouchle se na mě culila. Matka se na nás oba usměje a pak odklape na podpatkách do kuchyně, aby na stůl položila mísu s hlávkovým salátem. Ke mně mezitím dojde Destiny a na přivítanou mě obejme. ,,Myslel jsem, že zůstaneš v P-" ,,Já vím." Přeruší mě. ,,Měla jsem to v plánu, ale rodina je rodina. A alespoň na Vánoce by to vše mohlo být dobré." Vidím na ni, že s tím ještě není úplně vnitřně smířená, ale snaží se. Snaží se udělat mámě radost a nezkazit rodinný svátek. ,,Psal ti?" Zeptám se ji, mezitím co si sedáme vedle sebe ke stolu. Odpovědí mi je jen její slabé přikývnutí. Rozhodl jsem se v tom dál nešťourat a raději téma konverzace přemístil k jejímu pobytu v Pekingu.