Open My Heart

„Bude to rovných čtyřicet pět dolarů.“ oznámí mi dealer s potutelným úsměvem, zatímco si přehazuje z jedné dlaně do druhé balíček bílého prášku. S fascinovaným výrazem sleduji pohyb jeho rukou, dokud si neuvědomím, co mi právě teď řekl. „Čtyřicet pět? Za gram?“ zopakuji nevěřícně. Zmateně k muži zvedám hlavu, jenže jakmile se střetnu s jeho tvrdým, nesmlouvavým pohledem, dojde mi, že si legraci nedělá. „Nějakej problém?“ zeptá se chladně, na což reaguji vyděšeným couvnutím. „Ne, já jen…“ Slova se mi samovolně zadrhnou v krku. Kdy heroin tolik zdražili? Ještě nedávno stál o celých osm dolarů míň! „Ber, nebo nech bejt. Tak kvalitní herák jinde neseženeš. Ne za takovou cenu.“ ušklíbne se dealer, přičemž začne balíček soukat zpátky do kapsy. „Ne, počkej!“ vyhrknu zběsile, v zoufalé snaze ho zastavit. „Beru to.“ promluvím o poznání tišeji, načež mu do ruky vtisknu několik bankovek. To ho evidentně pobaví, jelikož mě s hlasitým smíchem začne poplácávat po rameni.

Když nám třídní učitelka jednoho pondělního rána představila Adriena, nevěděl jsem, na koho se vlastně dívám. Nesměle usmívající se Adrien připomínal jakousi nezdařilou mutaci mezi holkou a klukem a do označení atraktivní měl setsakra daleko. Jeho zevnějšku by se kdekdo lekl a pokud mám být upřímný, nebyl jsem tehdy výjimkou. „Třído, ráda bych vám představila vašeho nového spolužáka, Adriena. Adriene, pověz nám prosím něco o sobě.“ pobídla učitelka značně nervózního Adriena, který po celou dobu žmoulal mezi prsty popruh svého omšelého batohu. „A-ahoj... jmenuji se Adrien Daewood, přestěhoval jsem se před pár dny z Richmondu. Rád vás všechny poznávám a doufám, že spolu budeme vycházet.“ Jednotlivá slova z něj lezla jak z chlupatý deky, až na poslední větu, ze které bylo jasně poznat, že chce mít tohle celé už za sebou.
Jen co domluvil, rozhlédl se s úlevným vydechnutím po spolužácích, kteří mu však nevěnovali víc, než pohrdavé úšklebky a cukající se koutky. Doteď si živě pamatuji zmatek v jeho očích, který hned záhy vystřídal smířený úsměv. Musel to vědět už tehdy. To, že o jeho osudu na této škole bylo rozhodnuto ještě dřív, než vůbec otevřel pusu. osměšky ve skutečnosti s jeho hlasem neměli žádnou spojitost, stejně tak s větou, kterou právě vyslovil. Problém byl někde trochu jinde. Respektive v jeho zevnějšku. Adrien byl ošklivý. Ošklivý a divný zároveň, což byly dva hlavní faktory, které rozhodly o jeho osudu na této škole ještě dřív, než vůbec otevřel pusu. Těžko říci, zda-li si to už tehdy uvědomoval, ale ať už ano, či ne, dali jsme mu velmi rychle najevo, že mezi nás, elitu třídy, nezapadá. A já? Já se na tom samozřejmě podílel.