Old Times Open My Heart

O dva týdny později odjela Aphy do Queens, aby se s jednou ze svých klisen účastnila prosincového County Handicapu. Rozhodl jsem se sestru tentokrát nedoprovázet a raději zůstal na farmě, kde potřebovali pomocnou ruku při tréninku koní. ,, Ahoj Sylare " ozve se za mnou příjemný, melodický hlas, který mi byl tolik známý. Je mi ihned jasné, komu patří. Otočím se a spatřím Shirley, se svým typickým úsměvem. Ačkoliv byla stále stejně krásná, pohled na ní byl pořád příliš bolestivý. Nedokázal jsem se vyrovnat se svou porážkou a ani s faktem, že jí náš nepřítel Mello ukořistil pro sebe. ,, Co tu děláš ? " zeptám se zběžně, avšak tón mého hlasu postrádá obvyklé nadšení. Nechtěl jsem, aby poznala, jak moc se pro ní trápím. ,, Chtěla jsem tebe a Aphy vidět. Jak se máte ? "opře se o kovovou branku a zastrčí si pramen havraních vlasů za ucho. Kousnu se do rtu, abych zabránil kyselému šklebu, který se mi nedobrovolně rýsuje na tváři. Kdyby Shirley netrávila své volné dny s tím hnědovlasým šaškem z Ellezzie, pak by zaručeně věděla, že její nejlepší kamarádka je na celý víkend pryč. Odvrátím hlavu a zadívám se opačným směrem ,, Amanda je v Queens, budeš si muset vystačit se mnou " pokrčím rameny. Stočím pohled k vranému plnokrevníkovi, který se zastavil u hrzení a natahuje elegantní hlavu směrem k nám. Jako by očekával, že dostane pamlsek. Vytáhnu z kapsy mrkev a zaposlouchám se do spokojeného, hlasitého chroupání. ,, Aha, to jsem nevěděla " zamumlá Shirley a zamyšleně přejede prsty po koňově čele ,, Sylare, zlobíš se na mě, že ? " dotáže se náhle a já pouze cítím, jak se mi do obličeje hrne krev. Mám obrovské nutkání jí obejmout a ujistit jí, že ne. Avšak má zhrzená ješitnost mi doslova přikazuje, abych se už více nedoprošoval. ,, Vykašleš se na Open, jako na nás ? " Vážně se na ní podívám, tentokrát už se neusmívám. Záhy mi dojde, že svými slovy jsem nejspíše zasáhl její citlivé místo. ,, Co to povídáš ? To přeci není pravda " nevěřícně si mě prohlíží, v očích se jí zračí zmatení ,, Jsem Openu i ES věrná " hájí se, to mě ale akorát tak více vyprovokovává k nepříčetnosti. Kdyby skutečně naší zemi byla věrná, tak nezůstává s ním. Měl jsem dost jejího neustálého odmítání, které mi způsobilo nemálo bolesti. Dala přednost jemu, před pravými přáteli ? ,, Jak si můžeš říkat Opeňanka, když jsi na jeho straně ? " vyštěknu vztekle, žárlivost mě celého pohltila. Rvalo mi srdce na ní křičet, ale má zraněná pýcha mě přesvědčovala, abych v sobě přestal dusit svůj vztek a konečně ho pustil na povrch. Vystrašeně ke mně vzhlédne, nejspíše jí děsil můj zvýšený hlas. Natáhne ke mně ruku ,, Jenže Marcus... " snaží se cosi namítnout, nedávám jí k tomu ale příležitost. Nechtěl jsem to slyšet. Ztratil bych tak poslední zbytek těžce získané kontroly. ,, I Opeňané vidí, jak nás zrazuješ. O tohle celou dobu šlo ? Tím pádem gratuluji " prsknu opovržlivě a její ruku odstrčím. To jsem viditelně neměl říkat. Alespoň ne tak tvrdě. Ústa se jí zkřiví upřímnou bolestí a podle všeho nemá daleko k slzám. Za normálních okolností bych jí k sobě přitiskl a chlácholil jí, dokud by se neuklidnila. Ale ne dnes. Bolest byla příliš velká. Ve skutečnosti má slova nebyla pravdivá. Ostatní z nás se rozhodli Shirleyn vztah s vládcem nepřátelské země přijmout, popřípadě ignorovat. To já byl opět tím, kdo se s realitou nedokázal smířit. ,, Kdo to říká ? " promluví tiše, skoro neslyšně. S povzdechem upřu zrak k zemi, na kterou začínaly dopadat první vločky letošního sněhu. Proč právě ona ? Sakra, proč ? ! ,, ES " vydechnu odpověď, která není ničím jiným, než sprostou lží. Právě vládkyně díky své dobrosrdečné povaze patřila k těm, které by Shirley dali své požehnání. Na chvíli zapochybuji nad tím, jestli něčemu takovému černovláska opravdu uvěří. S královnou si byly velmi blízké. Byla její pravou rukou, ochránkyní. Začínal jsem věřit, že se mi teď vysměje do tváře. Nic takového se ovšem nestane. Shirley zalapá po dechu a o několik kroků ucouvne. ,, Proč mi nikdo nic neřekl ? " z očí se jí začnou valit první slzy. Doufal jsem, že tato byť poněkud tvrdá lekce jí nakonec donutí si vybrat Open. Kéž by to tak bylo. Věděl jsem, že ze žádnou cenu neopustí svou milovanou zemi plnou přátel, ani královnu. Zdálo se, že boj nakonec vyhraji. Ničí mě, když vidím Shirley plakat. Udělám několik váhavých kroků směrem k ní, připraven jí pevně obejmout a uchlácholit. ,, Čekám s ním dítě " ozve se skrze zoufalé vzlyky. V tu ránu mám pocit, že se svět i čas zastavil. Co to právě teď řekla ? Srdce se mi rozbuší, dech podstatně zrychlí. Jedna jediná věta zbořila mé city i všechny naděje jako domeček z karet. Nezmohu se na nic. Nevěřícně zírám na Shirley, která si v záchvatu pláče rukama pevně objímá trup, jako by se tak snažila uchránit před bolestí, která nás oba postupně pohlcovala a rozežírala zevnitř. Už nebylo cesty zpět. Nešlo uniknout. ,, Tak takhle to je. Ty nejsi Opeňanka, ty jsi odporná zrádkyně ! " rozeřvu se, ve snaze potlačil obrovskou bolest v srdci. Veškeré mé sny se přímo před očima rozplynou. Nepřeji si nic jiného než se probudit a zjistit, že tohle není skutečnost. Ale to je chyba. Všechno je až příliš reálné. Ten bastard. Sebral mi to, na čem mi nejvíc záleželo. ,, Seber se a běž. Zmiz " Zakryji si obličej dlaní, hlas se mi zlomí. Nedokázal jsem žít s pocitem, že vychovává jeho dítě před mýma očima a já nemohu nic jiného, než tomu bezmocně přihlížet a přijmout fakt, že miluje jeho. Nikoliv mě. Vybrala si a to bylo rozhodující. ,, Sylare, pro všechno na světě, prosím " žadoní, ovšem bez účinku. Zavrtím hlavou ,, Už k nám nepatříš " procedím skrze zaťaté zuby. Poslední kus lidskosti se mě snaží přimět k tomu, abych to nedělal, ale už je pozdě. Co na tom záleží ? ,, Pro zradu není omluva. Jsi na jeho straně. Pak zemřeš společně s ním " pronesu chladně, bez jediné známky lítosti. Shirley je ve tváři bílá jako stěna. Zdá se, že se každou chvíli sesune k zemi. Jak rád bych padl vedle ní a už se neprobudil. Minuty ticha ubíhají. Vidím pouze to, jak se Shirley otáčí a utíká pryč. V hlavně mám jednu jedinou myšlenku. Prohrál jsem.

Natáhnu ruku k malému jezírku ve snaze, dotknout se zářivě oranžové rybky, ale je příliš mrštná a pokaždé unikne. Mezitím co se stále víc nakláním, nehlídám svou stabilitu a spolu s plyšovým medvědem se zřítím dolů, do vody. Hladina se nademnou uzavře a ve snaze se nadechnout se nalokám ještě víc vody. Naštěstí se mi podaří vyplavat a v ruce držíc mokrého plyšáka se dám do zuřivého kašle. Následně si všimnu nějakého pohybu vedle mě. Opatrně otočím hlavu a spatřím tu oranžovou rybku, která je zodpovědna za můj pád. “Ahoj.“. Usměju se a zvědavě si rybku prohlížím. ,,Des?“Uslyším za sebou Aronův hlas. Prudce se otočím. Ryba se mého náhleho pohybu lekne a zmizí pryč. Zoufale se za ní začnu brodit, ale to už mě Aron tahá z jezírka ven. ,,Co to má znamenat? Jsi celá mokrá! Za chvíli budeme odjíždět. Pojď, musíme tě usušit.“ Vezme mi mokrého plyšáka a za ruku mě táhne pryč. Naposledy se otočím přes rameno a párkrát rybce zamávám..
,,To si ze mě děláš srandu? Měl jsi jí hlídat Arone! Za půl hodiny odjíždíme a z ní kape voda!“Provinile se na mámu dívám, ruce svěšené podél těla. Aron říkal, že jedeme na nějakou akci, kde musím poslouchat a držet se u něj jelikož rodiče budou mít spoustu práce. Nevím o co jde, ale nechci tam. ,,Postarejte se o ní někdo, já už nemám čas. Musíme tam být včas.“ Ukáže prstem na naši služebnou Carmen, pak na mě a zmizí ve dveřích. Povzdychnu si a odejdu s Carmen do koupelny. Jako tělo bez duše sedím na židli mezitím co mi Carmen fénuje mokré vlasy. Kde je Aron? Proč tu není se mnou?
Oblečená a připravená stojím vedle táty, který něco domlouvá s matkou. V limuzíně už sedí Aron, který s někým telefonuje. Znenadání ze dveří vyběhne Carmen. Zamává na mě. ,,Des počkej.“ Podá mi čistého a suchého medvěda. Láskyplně ho k sobě přivinu a vděčně se na Carmen podívám.,,Pojď Des, už musíme jet.“Vtáhne mě do auta otec mezi sebe a matku. Ta se na mě přívětivě usměje a zastrčí mi pramen vlasů za ucho. Úsměv ji oplatím a přivinu si plyšáka k sobě. Limuzína zastaví u velkého domu, před kterým je rozložen dlouhý červený koberec. Koberec na chodníku před domem? Co to je? První z auta vystoupí otec, za ním ruku v ruce já a po nás matka s Aronem. Z ničeho nic nás obklíčí obrovské množství lidí s foťáky, mikrofony a jeden přes druhého něco křičí. Vyděšeně stisknu tátovu dlaň a přitisknu se k němu. Proč tu jsou? Co to dělají? Ozařují mě blesky a jdou čím dál blíže. V tom zasáhnou nějací velcí muži v černém, kteří se snaží držet skupinu lidí od nás dál. Když se zdá, že bude klid, zvědavě se rozejdu s otcem dovnitř budovy. Ale není to lepší. Lidí je tu ještě víc, než venku, ale ti stojí a povídají si mezi sebou. Vedle nás se objeví matka, ale bez Arona. Nechápavě se rozhlížím. Kam zmizel? ,,Pane Rodriguezi, řekněte nám něco o novém modelu Ferrari X560 S a kdy bude uveden na trh?“Objeví se další ozařující blesk a pak další hromada otázek, směřující k mému otci. Plná strachu se schovávám za jeho zády. Proč tu jsme?
Pak se táta rozejde někam dopředu, chci jít za ním, ale máma mě zastaví. ,,Kam jde?“. Odpovědi se mi nedostane, jelikož táta začne promlouvat. Jeho hlas se rozlehne po celém sále. ,,Dobrý den, dovolte mi, abych vás přivítal na tomto branči věnovaném naší firmě na výrobu sportovních aut. Nejnovější model Ferrari X560 S, budete moci vidět v průběhu akce a na trh by měl být uveden v polovině října. Nyní vás seznámím s konstrukcí. Základní cena by neměla být vyšší než u modelu FF. Maximální výkon tohoto modelu je 750 koní při 8 260 otáčkách za minutu….“ Otec mluví o věcech, kterým absolutně nerozumím, proto ho sotva vnímám. Znovu se začnu shánět po svém starším bratrovi. Kam se vypařil?Matka se ke mně skloní ,,Zlatíčko, něco si dojdu zařídit, počkej tady ano?“ Ani nestihnu cokoliv říct a už stojím uprostřed obrovského sálu sama. Přivinu si medvěda k sobě a sleduju tatínka při povídání.
Po chvíli se kolem mě objeví ti lidé z venku a zuřivě mě začnou fotografovat. Blesky z fotoaparátů mě oslepují, proto zabořím obličej do plyšáka, abych se ukryla před ostrým světlem. To už mě ale kdosi chytá za rameno. ,,Des! Pojď sem.“Za mnou stojí Aron. Rozbrečím se a přitisknu se k němu Když mě vezme do náručí, obtočím kolem něho nohy a pevně se ho chytím kolem krku. ,,Chci pryč.“Vzlyknu a křečovitě se Arona chytnu. ,,Neboj se, už je to dobrý. Jedeme domů.“
,, Teď na tebe a na tvé hlouposti nemám čas. Jdi za tátou.“Popostrčí mě matka. ,,Ale ten je v pracovně..“Namítnu. ,,Zlatíčko já teď ale opravdu nemám čas, jdi si hrát ven.“ Do očí se mi nahrnou slzy. Vždycky, když jsem potřebovala, odehnala mě. Medvěda upustím na zem a uteču do zahrady. S pláčem se sesunu podél kmenu rozkvetlé sakury. Pevně si přitisknu kolena k bradě a rozvzlykám se naplno. Nikdy na mě nemají čas. Nikdy si se mnou nehrají. Zapátrám v paměti. Nepamatuji si, že by si se mnou někdy sedli a alespoň chvíli se mi věnovali. Dlaní si otřu zmáčenou tvář od slz a opřu hlavu o kmen. Ubrečenými oči sleduji čistě modré nebe, na kterém nebyl ani jeden jediný mráček. Tady mi bylo nejlépe. Nikde jsem se necítila tak bezpečně jako tady. S povzdychem sleduji kroužícího dravce na obloze. Tolik bych si přála stát se ptáčkem, zamáchat křídly a odletět někam hodně, hodně daleko…

,, Ty jsi blázen Riko. Vážně jsi to udělala ? " zeptá se má nejlepší kamarádka Luka znovu a doslova na mě visí očima. Nejspíše nechtěla uvěřit, že jsem něčeho takového byla skutečně schopná. Místností se rozlehne můj zvonivý smích. Souhlasně přikývnu a začnu si sundávat černou mikinu, pod kterou mám pouze tílko stejné barvy. ,, Tak co na to říkáš ? " zářivě se usměju, přičemž si odhrnu vlasy na stranu, aby nebránily ve výhledu na má záda, na kterých se vyjímalo tetování. ,, Ty bláho, bolelo to ? Jak se ti povedlo překecat rodiče ? " vyzvídá Luka fascinovaně, aniž by spustila oči z mých zad. Zavrtím hlavou a začnu se oblékat. Bolest způsobená jehlami byla minimální, oproti mé bezmezné lásce k Ellezzii. Tetování, které zdobilo má záda nebylo totiž ničím jiným, než znakem mé milované země. To ovšem Luka vědět nesměla. ,, Máma by s tím určitě nesouhlasila, to máš pravdu. Ale znáš tátu... Chtěl mi udělat radost " pokrčím rameny, můj otec byl velmi shovívavý a svůj dřívější odchod od rodiny se mi snažil vynahrazovat dárky a různými ústupky v mých požadavcích. Byla jsem ráda, že se po rozvodu náš vztah utužil, to ale nic neměnilo na tom, že jsem jeho přítomnost doma postrádala. Dojdu až k oknu a zamyšleně sleduji sněhovou nadílku na zahradě. Měla bych se podívat do Ellezzie. Kéž by tam byl on.. O hodinu později stojím před zrcadlem ve svém dimenzním pokoji a s úsměvem pozoruji nádherné modré šaty , které měli být mým oděvem během plesu v Openu. Zatočím se na místě a důkladně pozoruji kombinaci barev, které jsem pro dnešní večer zvolila. Se spokojeným zaculením v prstech mnu zářivý kus látky. Byla jsem zvědavá na vzhled ostatních dívek, ale i pánů. Tušila jsem, že Mello nepochybně zvolí slušivý černý oblek, jak se od správného vládce očekávalo. Mé další myšlenky patří Joshuovi. Zasněně se podívám na svůj odraz v zrcadle a představím si samu sebe po jeho boku uprostřed tanečního parketu. Prober se ze snění... napomene mě již tradičně svědomí, které, ač velmi nerada, poslechnu. Opatrně našlapuji po schodech až do společenské místnosti, přičemž dávám pozor na každý krok, abych neztratila rovnováhu. Ač byly mé střevíčky na vysokém podpatku nádherné, chůze po kluzké podlaze nebyla nepříjemnější záležitostí. ,, Tady jsi " dolehne ke mně melodický dívčí hlas, který velmi dobře znám. Na tváři se mi objeví úsměv. ,, Selleno, sluší ti " ocením vzhled své kamarádky a se zájmem si prohlédnu její šaty tmavě fialové barvy. Byl to poměrně odvážný model, který odhaloval části těla vzbuzující pozornost převážně u osob opačného pohlaví, přesto velmi dobře zdůrazňoval její ženskost. ,, Díky, tobě taky. " pokývá hlavou a věnuje mi jeden ze svých úsměvů. ,, Ale ale, copak to tu máme ? " se zvědavostí v očích upře pohled na má záda. Přicupitá až ke mně a několikrát prsty přejede po vytetovaném znaku. Pyšně se napřímím. ,, Tady se pozná Ellezzianka " rozesměje se a rozverně na mě mrkne. Pokud jsem něco na Selleně obdivovala, pak to byla rozhodně její schopnost vycházet s lidmi. Měla velmi příjemný a veselý způsob vystupování, který upoutával pozornost druhých. Než stačím své kamarádce věnovat několik děkovných slov, objeví se v místnosti nový příchozí - Blonďatý Tyler. Jeho trpitelský výraz opět připomíná ukřižování Ježíše Krista. S povzdechem doklapu až k němu. Knoflíčky jeho saka byly nesprávně zapnuté a motýlek na jeho krku pokřivený. Nespokojeně se zachmuřím ,, Muži a oblékání. Ach jo... " zabrblám. Pokud jsme chtěli udělat na naše nepřátele dojem, museli jsme se prezentovat s co největší elegancí, přesně jak se na správné Ellezziany slušilo a patřilo. Avšak Tylerovi jako by bylo všechno jedno. Připadal mi smutný, jako by ho něco trápilo. ,, Nechceme udělat před Opeňany ostudu. Stůj a ani se nehni " přikážu blonďákovi a aniž bych mu dala prostor k vyjádření, začnu mu knoflíčky u saka upravovat. Pobaveně se ušklíbnu, připadala jsem si jako Tylerova starší sestra, nebo matka. Jakmile vypadá jeho oblečení znovu k světu, vítězoslavně se rozhlédnu. Sellena souhlasně pokývá hlavou a pozvedne palec. Spokojeně se zaculím, připadala jsem si nadmíru dobře. Slavnost ještě ani nezačala, přesto jsem cítila, že dnešní večer bude jiný, než ostatní. Skoro jako by nás nadcházející událost měla spojit dohromady a utužit naše vztahy.

Mona - Open My Heart / Přípravy na ples

(8.12. Út)

"A máš nějakého chlapce Mono?" Neujde mi babiččin zvídavý pohled. Proč tohle téma? A zrovna při večeři! Vsunu lžičku s polévkou do úst a krátce na starou ženu sedící naproti mě pohlédnu. Její značně šedivějící vlasy na krátko střižené měla schované pod šátkem s květinovými vzory. Vrásky kolem očí a úst byly nejvíce viditelné, když se usmívala. Což bylo právě teď. "Mmm.. Nemám."Zamumlám a rychle sklopím oči k talíři. Tohle téma mi nebylo příjemné už ze dvou důvodů. Ten první byl mé kamarádky. Lisa randila s Edem už dlouhou dobu, to mě nepřekvapovalo. Vždycky střídala kluky jako ponožky, ale tentokrát to s Edem myslí opravdu vážně. A druhá kamarádka Dinna šla do vztahu s klukem z diskotéky. A to jsem si myslela, že z toho nic nebude. Dinna s Lisou už několikrát navrhovali, že vezmou své přítele a půjdeme ven všichni společně. Bezohledné .. Nechtěla jsem jim tam křenit, to ani za nic. Cítila jsem se hloupě mezi svými kamarádkami být jediná bez přítele. No a druhý důvod .. Objekt mého zájmu neprojevoval nejmenší známky náklonnosti. Chlapec, tedy v jeho případě už mladý muž byl stejně jako já Opeňan. Ano, správně, Aron. Se svou společenskou povahou jsem neměla problém ho oslovit, ale nikdy to nedopadlo tak, jak jsem si představovala. A divíš se? Představovat si, že ti odhrne vlasy z čela a vášnivě políbí je trochu přehnané, nemyslíš? Cosi potichu zabručím.
Po večeři se loudavě rozejdu do pokoje. Dnes byl den, kdy se měl konat ples, který ES pořádala pro Ellezziany. Nikdy jsem nebyla na podobné slavnostní akce jako byla tahle, ale když to musí být .. Vejdu dovnitř a zavřu za sebou. Pokoj byl zařízen v typickém německém stylu. Nedá se říct, že by byl nějak moderní. Naopak. Všude kam oko dohlédlo byl starý nábytek. Dokonce i povlečení mi připomínalo starou zvětšenou útěrku. Uchechtnu se. Nábytek byl převážně ze starého dřeva, zrovna tak postel a malá židlička se stolem. Jsi u prarodičů, co vyrůstali na farmě, co čekáš?
V Openu jsem během pár minut. Jako vždy se objevím v dokonale udržované zahradě. Projdu úzkou cestičkou až dovnitř paláce. Rozhlédnu se, nikde nikdo nebyl avšak z paláce se ozývali hlasy a lidský smích. Na to je čas později. Vyběhnu po schodech do patra, kde se nacházeli pokoje. Bez dlouhého hledání najdu ten svůj a vejdu dovnitř. Proč zrovna ples? Se zakvílením otevřu skříň a začnu se v ní přehrabovat. Vytáhnu volné pruhované šaty veselé barvy. Dokonale se ke mě hodili. Ale pořád to jsou šaty.. Začnu se do nich pomalu soukat. Proboha ES co jsi mi to udělala! Kriticky na sebe pohlédnu. Nejraději bych si vzala džíny a tenisky, ale tady byla situace jiná. Tohle ke mě přece vůbec nejde. Povzdychnu si. Ale co za boty? Je to ples .. Na nohách jsem měla obyčejné kecky, ale v tom jít přece nemůžu. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Ve skříni jsem jiné boty než tenisky neměla. Zavřu oči a začnu se soustředit. Po chvíli oči zase otevřu a pohledem sklouznu ke skříni vedle které stáli balerínky. Tohle na tom pokoji miluju. S úsměvem si boty nazuju a znovu se prohlédnu v zrcadle. Dlouhé blonďaté vlasy si stáhnu do culíku. Nerada jsem nosila rozpuštěné, všude se to plete a když zafouká vítr nic nevidím.
Svižným krokem se rozejdu do sálu, kde se měl ples konat. Přípravy byli pomalu u konce. Na konci sálu byl dlouhý bar, kde se mělo podávat pití. Tipovala jsem, že to bude nejspíš Mika kdo si to vezme na starost. A hudbu? Kdo jiný než Tifa, v tomhle byla přebornice. A ke všemu je to i její schopnost. Kousek od baru bylo vynahrazeno místo i pro tancování, kdyby někomu hořeli nohy nudou. A různě po stranách byly gauče a sedačky pro odpočinek. Vypadá to fakt skvěle. Obdivně se rozhlédnu. Byla jsem zvědavá, jak se budou Ellezziané tvářit a jak příjdou oblečení. Bylo mi jasné, že pro spoustu holek je to obrovská šance jak se zviditelnit. Mnoho z nich si vezme vysoké podpatky a nad upravováním stráví hodiny. Ale tohle nebylo nic pro mě. Jen ztráta času.Krátce pohlédnu na hodinky. Sice čas běžel v dimenzích jinak než v realitě, meli jsme stanovenou přesnou dobu kdy akce začne. Zajímalo mě, jestli příjdou všichni. Ale přiznám, že nejvíce mě zajímali nepřátelé. Bavilo mě je sledovat a pozorovat. A navíc - ráda bych se o nich dozvěděla něco víc. Přece jen, můj deník po novým informacích přímo prahne. Pro sebe se uchechtnu. Připadala jsem si jako nějaký tajný špión, co si všechno zapisuje. Kdo ví Mono, máš celý život před sebou. Třeba tě jednoho dne najmou do CIA.

,, Marcusi, mohu dál ? " ozve se matčin hlas za dveřmi mého pokoje. Zaklapnu notebook, který leží na stole a s ním i několik otevřených knih z lékařského prostředí, které byly nezbytně nutné pro sepsání seminární práce. Vstanu a dojdu až ke dveřím. Jakmile je otevřu, věnuji matce tázavý pohled. ,, Třídím staré věci " vysvětlí s úsměvem. ,, Něco jsem ti přinesla " podá mi staré album s fotografiemi, které doteď svírala v rukách. Mlčky si album vezmu a zamyšleně přejedu bříšky prstů po kožených deskách. ,, Můžeš se na něj podívat, jestli chceš " věnuje mi milý úsměv. ,, Dobrá. Diky mami " odpovím stručně a zaklapnu za ní dveře. Udělám si pohodlí na posteli a několik dalších minut zírám bez zájmu do stropu. Měl by jsi se konečně odstěhovat. Studovat přeci můžeš i ve vlastním domě. Věděl jsem, že dřív či později to bude nevyhnutelné. Matka, John i Kagome měli svlé vlastní životy a mě samotného čekala nová etapa se Shirley a dítětem, které nosila pod srdcem. Slabě se pousměju. Nechtěl jsem udělat stejnou chybu jako otec, kterého jsem nikdy nepoznal. ,, Co to vůbec je ? " zeptám se sám sebe, když otevírám album, které jsem pohodil na posteli. V momentě, kdy otevřu desky se mi na tváři objeví upřímný úsměv. Fotografie zachycovali mě, jako malé dítě a mou matku. S něhou v očích sleduji její láskyplná gesta, které jsou na starých snímcích vyzobrazeny. Svou matku jsem vždy uznával pro její sílu a velkou odhodlanost. Nikdy se nevzdávala, ačkoliv to se mnou neměla lehké a na spoustu věcí zůstala sama. Ve chvíli, kdy otočím na další stránku, mě smích přejde. Tvář se mi stáhne do bolestné grimasy. Tohle jsem vidět nechtěl. ,, Scarlet... "


Ležel jsem v trávě na zahradě před domem a upíral oči na modré nebe bez mraků. Blondýnka, se světle modrýma očima, která ležela vedle mě se mi opřela o hruď a věnovala mi jeden ze svých úsměvů. ,, Jsem šťastná, když jsme spolu " Hluboce mi pohlédla do očí a poté mi jemně přejela prsty po obličeji. Zajel jsem jí rukama do plavých vlasů a poté vyhledal svými rty ty její. Byl jsem šťastný , když jsem jí měl u sebe a za nic na světě nechtěl, aby se na tom něco změnilo. ,, Já taky, Scarlet " ujistil jsem jí, když jsme se od sebe odtrhli. ,, Až mi bude osmnáct, Scar... Utečeme. Budeme volní " stiskl jsem jí ruku a povzbudivě se na ní podíval. Myšlenka svobody pro mě byla čistou extází, které jsem nikdy neměl dost. Doslova jsem se opíjel představami o samostatnostném životě, s milovanou dívkou po boku. Takové bylo mládí. Čas iluzí a hloupostí, které si měl každý chlapec uvědomit až v momentě, kdy se stane skutečným mužem. Pořád jsem nedospěl, ač jsem si to naivně myslel. V pubertě bylo něco takového normální. Nabil jsem dojmu, že mi patří celý svět a všichni mi leží u nohou. Život mi stále nedal tu pravou lekci, která by mě vyvedla z omylu a učinila mě skutečně dospělým. ,, Trápím se, Marci. Adrien nás spolu nerad vidí " svěřila se mi s povzdechem. Její strach ve mně probouzel instinkty ochranitele. Mým úkolem bylo přesvědčit jí o opaku a ujistit, že se mnou jí nic nehrozí. Navíc jsem se před ní chtěl predvést. ,, Závidí mi, protože mám tu nejkrásnější holku. Netrap se tím, on se srovná " schoval jsem jí ve svém náručí a chlácholivě jí rukama přejížděl po zádech, což jí viditelně uklidnilo. Prsty mi přejížděla po hrudi a poté mě nesměle políbila. Byl jsem přesvědčený, že nechci sdílet tajemství dimenzí s nikým jiným, než s ní . Jenže pak mi jí vzal... Navždycky.
Musel jsem usnout, protože když jsem se probral, skláněla se nademnou Shirley. Upírala na mě smaragdové oči a zamyšleně si mě prohlížela. Překvapeně zamrkám a oplatím jí hluboký pohled. ,, Ahoj, čekáš tu dlouho ? " zeptám se. Pouze zavrtí hlavou a s úsměvem se mi posadí na klín. Majetnicky jí obtočím ruce kolem boků. Byl jsem rád, že tu se mnou je. ,, Neměla by jsi být v Ellezzii a připravovat se na ples ? " tázavě nakloním hlavu na stranu. Sám jsem měl už dávno udělat to samé. Setkání v Openu byla velmi důležitá událost, která rozhodovala o mnohém . Nechtěl jsem zklamat. ,, Jdi beze mě " promluví Shirley po chvíli. ,, Ráda bych ti dělala společnost, ale necítím se dobře " dodá, zatímco si roztržitě hraje s knoflíčky u mé košile. Postupně je rozepíná a zase zapíná. Chytnu jí za bradu a lehkým tlakem jí přiměji, aby mi hleděla do očí. Nevypadala nemocně, možná jen trochu unaveně. ,, Zůstaň tu a odpočiň si " doporučím jí. Nechtěl jsem, aby se zbytečně přepínala. Zamyšleně se rozhlédnu po místnosti. Pohled mi spočine na laptopu na stole. Otočím se zpět na Shirley. ,, Můžeš ho použít, pokud se budeš nudit. Kdyby přišla Kagome, neříkej jí ale nic o Opeňanech " s těmito slovy políbím Shirley na čelo a lehnu si na postel. Setkání s Opeňany se blížilo. Zavřu oči a začnu se soustředěním

Znuděně si podepřu hlavu rukou a dál projíždím internetové stránky na notebooku. Za námi byla první adventní neděle a Vánoce na dosah. Potřeboval jsem najít ten správný dárek pro svou matku. Chtěl jsem jí něčím potěšit, udělat jí radost. Ale stále mě nic nenapadalo. Povzdychnu si. Všechno co si přála jí koupil ten plešatej maník. Znechuceně si odfrknu. Když jsem u ní v neděli byl, oznámila mi, že ten chlap s námi bude trávit i Vánoce. Naštvalo mě to. Ten muž se mi nelíbil a podle všeho ani já jemu. Nemusel nic říkat, hned mi bylo jasné, že by mě nejraději z tohohle světa vymazal a byl s matkou sám. Ramone jsi už dospělý, nikde není napsaný, že s ní musíš trávit Vánoce. Najdi si holku a trávi je s ní. Jen nad svou myšlenkou zavrtím hlavou. Matku by určitě mrzelo, kdybych nepřišel. Skutečně? Jestli tam bude on, ani si nevšimne, že tam nejsi. Zamračím se. Myšlenky co se mi honily hlavou příjemné rozhodně nebyly. Ale pravdivé..? S kyselým šklebem notebook zaklapnu a rozejdu se do obýváku, kde na stole stálo akvárium. Z lehka zaťukám na sklo. "Tak co, kamaráde? Jak se ti plave?" S úsměvem si žlutou rybku prohlížím. "Nemáš hlad brácho?" Aniž bych čekal na jakkoukoliv Fredovu odpověď, nasypu mu dovnitř rybí žrádlo. Zamyšleně na něj pohlédnu. Zaručeně se musel cítit osaměle, stejně jako já. Asi mu pořídím kamaráda. Nebo kamarádku. A při té cestě se podívám matce po nějakém dárku. Rozejdu se ke dveřím a z věšáku sáhnu po zimní bundě. Venku už rozhodně nebylo žádné teplé počasí. Byl začátek prosince a tomu nasvědčoval studený vítr. Stisknu kliku a otevřu dveře. Překvapeně zamrkám, když spatřím osobu stojící za dveřmi, která se nejspíš právě chystala zvonit. "Ramone!" Ozve se dívčí pisklavý hlásek. Nevěřícně na malou blondýnku pohlédnu. "Becky?"Rozhlédnu se na všechny strany. "Co tady děláš? A jak víš kde bydlím?"Dál na ni nechápavě civím. "Přišla jsem za tebou!"Celá se rozzáří. "Ty se někam chystáš?" Poškrábu se na hlavě a zavřu za sebou dveře. "Um, vlastně jo. Chtěl jsem do města, mám tam nějaké zařizování a tak."Zamumlám a nervózně na ní pohlédnu. Stála mi v cestě, rád bych prošel. "Tak to nevadí, půjdu s tebou." Povzdychnu si. Becky zrovna nebyl ten typ dívky, která by šla snadno odradit. ´Měl jsi zůstat sakra doma!´
Celou cestu taxíkem Becky nezavřela pusu. Povídala mi o svých kamarádkách, o ní, o svých rodičích, o škole, dokonce i o mě. Každou chvíli jsem měl pocit, že mi z ní praskne hlava. "Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem tě stihla! Měla jsem vážně štěstí." Mlčím. Rozhodnu se jí nechat dál žvanit. Rozejdu se do obchodního centra. Potřeboval jsem koupit nové krmení pro Freda a kamarádku. A pak taky dárek. "Takže.. Co tady vlastně potřebuješ?" Zničeně zasténám. Ona opravdu hodlá jít se mnou? "Potřebuju do zverimexu." "Jé, ty máš zvíře? To jsem nevěděla! Psa nebo kočku?" Zašklebím se. "Rybu."
Když se objevíme v obchodě se zvířaty automaticky zamířím k akváriím. Začnu si jednotlivé rybky prohlížet. Nebudu kupovat stejnou, Fred se musí cítí jedinečný. "A co tahle?" Otočím se na Becky a její přilepený prst k akváriu, kde plavala zajímavě zbarvená rybka. Zamyšleně si jí prohlédnu. "Ta by šla. Tak jo vezmeme ji."
I s novou rybkou a krmením se vydám s Becky na nákup dárku pro matku. "To je tak sladký, že kupuješ dárek pro maminku! Nevěděla jsem, že jsi tak pozorný Ramone!" Téměř se na mě nalepí. Ušklíbnu se. Sakra! Je to jen matka! "Jsi pozorný a máš rád zvířata! Ty jsi tak báječný." Pyšně se nafouknu. To teda sakra jsem! Lehce jí dloubnu do žeber, aby udržovala vzdálenost mezi námi. Nelep se kurňa. "Hodně jsem o nás dvou přemýšlela Ramone." Upře na mě bledě modré oči. "Ty jsi si nikdy nevšiml jak jsme si podobní? Hodíme se k sobě! Skoro jakoby nás sám Bůh stvořil k sobě!" Zděsím se. Ta holka je šílená! Je šílená a věřící! Ale tvá matka přece taky. "Hele, co tohle?" Vezmu do ruky svícen a strčím ho Becky před obličej. Krátce si představím, jaké by to asi bylo jí s tim praštit. "Ten je opravdu moc hezký, ale jsi si jistý, že je to to co by si tvá maminka přála?" Zamrká. No .. To asi ne. S povzdechem svícen položím a rozejdu se mezi regály dál. "A co vysavač?" Neměla ten starý náhodou rozbitý? "Nemyslím si, že by měla radost z něčeho co jí připomíná domácí práce."Podotkne. A měla pravdu. Sakra ženská .. Po půl hodině si už připadám bezradný a vytočený. "Kašlu na to. Na dárek mám ještě spoustu času." Rychle z obchodu uteču a zavolám si taxíka. "Ty už jedeš domů?"Neujde mi Becky zklamaný výraz. "Ano, mám ještě práci."
Nechápu jak se to stalo, ale Becky se nějak dostala se mnou do taxíku a zpátky ke mě. Vydupu schody nahoru a otočím se k ní. "Myslím, že se na holku nehodí, aby doprovázela kluka domů." Zašklebím se. Podle všeho jsme si vyměnili role. "Nepozveš mě snad dál?" Cítím jak se ve mě vaří krev. "Podívej Rebecco, mám doma ještě nějakou práci a potřebuju jí dodělat. Vážně na tebe nemám čas." Zamračím se. Docházela mi s ní trpělivost. "Aha .. No tak jo. Uvidíme se ve škole?" S nadějí na mě pohlédne. "Možná."Odemknu dveře. V tom momentě se ke mě Becky nakloní a políbí. Zůstanu nehnutě stát, nic jí neoplácím. "Tak ahoj!" Nenamáhám se odpovědět a zavřu před ní dveře. Proboha jak s tou holkou můžou doma vydržet.Sundám si bundu a rozejdu se k akváriu.
"Hele koho tu pro tebe mám!" Vložím rybku do akvária za Fredem a chvíli je pozoruju. "Jak tě pojmenuju krásko?" Musel jsem jen doufat, že je to samička. V tu chvíli si vzpomenu na rybku, kterou jsem měl u dědy na chatě. Na tváři se mi objeví úsměv. "Vítej do rodiny Polly."
Bylo na čase vrátit se do Ellezzie. Dnes jsme se měli znovu setkat s nepřátely, ale ne ve válce nýbrž na plese, na který jsme dostali pozvánku od samotné vládkyně. Netrvá dlouho a objevím se před palácem. Strčím ruce do kapes a rozhlédnu se. Nikdo nikde nebyl, i když jsem nějak tušil, že v pokojích právě probíhají přípravy. Ty bys měl udělat to samé. Rozejdu se po schodech nahoru až do chodby, kde se nacházel můj pokoj. Vejdu dovnitř a automaticky se vydám ke skříni. Je to ples, chce to něco společenského. Ušklíbnu se. Na kravaty a obleky jsem nikdy nebyl, ale dokázal jsem v tom přežít. Co je to za nápady. Proč to Mello přijal? Snad se vážně nechce s nepřátely seznamovat. Nemusíme o nich nic přece vědět.Zakroutím nad tím hlavou a začnu se oblékat do černých kalhot, tmavě modré košile, a saka. Kravaty fakt rád nemám. Nakonec se do ní přinutím a celkový vzhled zhodnotím. Vidět tě Becky, je celá vlhká. Pro sebe se uchechtnu.

Starší bratr. Osoba, která je vám tolik blízká, nejenom krví, ale i duší. Člověk, který vám pomůže, když je třeba a podrží vás v momentě, kdy padáte na zem. Přesně takový byl můj vztah se Sylarem. Pokud jsem někomu opravdu věřila, pak to byl on. Právě teď jsem potřebovala jeho podporu více, než kdy jindy. Nerada jsem prohrávala, avšak druhé místo v dostihu County Handicap jsem brala jako selhání, zvlášť když mě od vítězství dělilo tak málo. Potřebovala jsem si o svém neúspěchu s někým promluvit. Komu jinému bych si mohla postěžovat, než právě Sylarovi ? Vyrůstali jsme spolu a byl to právě on, kdo mě jako malou poprvé vysadil do sedla plnokrevníka. Jako děti jsme často bez dovolení osedlali vysloužilé dostihové šampiony a hnali se s nimi tryskem po polích a jezdeckých stezkách. Vždy jsme stáli při sobě. V dobrém i zlém. ,, Druhá... Jen o polovinu délky ! " vyprsknu rozhořčeně do telefonu. Byla jsem pevně přesvědčená, že na dráze v Quuens mám vítězství na dosah ruky. Jawa, grošovaná klisna, která se stala během dostihu mou svěřenkyní podávala při trénincích velmi uspokojivé výsledky. Na dráhu v New Yorku byla zvyklá, ale bohužel ne dostatečně rychlá, aby překonala vítězného koně. Nemohla jsem se divit, že jsem byla zklamaná, zbytečně jsem si až příliš věřila. ,, Měla jsi podat protest " ozve se po dlouhém mlčení. Překvapeně zamrkám, Sylarův hlas postrádal obvyklé nadšení, které pro něj bylo typické. Tohle se mu nepodobalo. ,, Ne, to nebylo nutné. Nekřižovali mě, byl to čistý dostih " namítnu zmateně. Zamračím se, začínala jsem pochybovat o tom, zda - li Sylar dostih vůbec viděl. Podle toho, co právě řekl jsem nabila dojmu, že televizi ani nezapl. Stalo se snad něco ? V momentě, kdy se hodlám ujistit, jestli je všechno v pořádku, se znovu ujme slova Sylar. ,, Promiň, budu muset končit " aniž by mi dal prostor k námitkám, zavěsí. Nevěřícně zírám před sebe. Jeho chování mě znepokojovalo. Znala jsem svého bratra velmi dobře abych poznala, kdy má špatný den. Co mu mohlo zkazit náladu ? Rozejdu se do obývací místnosti hotelu, kde seděl u bílého stolu starší muž. Popíjel kávu a listoval dostihovou ročenkou. Můj trenér. ,, Měla na víc, vím to " zachmuřeně začnu chodit sem a tam, přičemž si roztržitě pohrávám s konečky prstů. Samotné mi nebylo jasné, jestli mě víc znepokojilo Sylarovo podivné chování, nebo nepovedený dostih. Trenér vzhlédne oči od časopisu a upře na mě zamyšlený pohled. Nejspíš se mě chystal uklidnit. ,, Ta slečinka běžela dobře " pousměje se. ,, Určitě to nebylo naposled, co na ní jedeš " dodá povzbudivým tónem. Svět dostihů byl fascinující už z toho důvodu, že každý kůň byl originál, který vyžadoval jiný způsob zacházení. Zatímco Jawa měla tendenci po odstartování zaujímat první pozice, můj oblíbenec Lord Silvano se držel spíše vzadu a veškerou sílu si schovával na strhující boj v cílové rovince. Přesně to jsem na dostizích milovala. Každý kůň mě překvapil něčím jiným. ,, Měla jsem na ní použít bičík ? " zeptám se s povzdechem. Následně si udělám pohodlí na velké pohovce světle oranžové barvy. Tázavě na svého trenéra pohlednu. ,, Nemyslím si, že by to ovlivnilo výsledky závodu " pokrčí rameny. Jawa byla právě ten typ koně, který měl raději jemné zacházení. Grošovaná kobylka byla výborným běžcem i bez použití bičíku, byla ale mnohem klidnější, když v jejím sedle jela žena. My holky musíme držet při sobě. Musím se nad svou myšlenkou pousmát. ,, Půjdu si na chvilku zdřímnout " oznámím trenérovi a rozejdu se zpátky do ložnice. Ve skutečnosti jsem byla plná energie a nepotřebovala spát, nemohla jsem ale starému pánovi vykládat, že se chystám navštívit jiné dimenze. Co by si asi tak pomyslel ? Ještě než za sebou zavřu dveře, poprosím ho, aby šel zkontrolovat kobylku, jestli jí po závodě nic nechybí. Bylo na čase si přiznat, že během dostihu ze sebe vydala to nejlepší. Neměla jsem důvod se zlobit. Udělala vše, co bylo v jejích silách. Příště budeme první. ,, Tohle si vypiješ, bráško " zasyčím, když si lehám na velkou postel. Doufala jsem, že mi v Openu vysvětlí důvod svého chování a jako obvykle dodá něco jako ,Mám tě vážně rád ségro, i když mě hrozně štveš.´ Zakroutím nad tím hlavou. Mé další myšlenky patří Shirley. Už několik dní mi o sobě nedala vědět. Žádný telefonát, ani e-mail. Určitě se zlobila, že jsem odjela tak narychlo a ani se s ní nestačila rozloučit. Hodlala jsem se jí během plesu omluvit. Nikdy jsme na sebe nebyly naštvané dlouho. Zavřu oči a začnu se soustředit. Po fyzické námaze mi uvolňování šlo lépe, než za normálních okolností. Netrvá dlouho a objevím se ve svém pokoji uvnitř paláce. Kdysi mi dělalo velké problémy se teleportovat na místa, kde jsem právě chtěla být, ale díky pravidelnému tréninku jsem se brzy zdokonalila a vylepšila všechny nedostatky. Byla jsem na sebe pyšná. Konečně jsem se mohla považovat za zkušeného obyvatele astrálního světa ,, Co si mám vzít na sebe ? " zuřivě se začnu přehrabovat v šatníku a hledat vhodné šaty, které by byly pohodlné a zároveň dostatečně společenské. Uchechtnu se, byla jsem zvyklá nosit dostihové dresy a plesové oblečení mi mnoho neříkalo. Nechtěla jsem ale naší zemi dělat ostudu, proto sahnu po ramínku, na kterém visí velmi jednoduché šaty. Další důležitou věcí na seznamu byly boty. Zničeně zasténám, vysoké podpatky ani lodičky nepřipadaly v úvahu. Nohy jsem většinu dne měla pokrčené a zasunuté ve třmenech. Musela bych se dočista pomátnout, abych se na plese ukázala ve vysokých střevíčkách. Když už se zdá, že situace nemá žádné východisko, pohled mi spočine na roztomilých balerínkách. ,, No sláva " zaraduji se a rychle si boty nazuju. Jejich barva výborně ladila k šatům. Spokojeně se zaculím. Zatočím se na místě a pohlédnu na sebe do zrcadla. Byla jsem malé, drobné postavy, to mi ale nikdy nevadilo. Svou výšku jsem se po čase naučila brát jako přednost. Jako žokejka jsem ani jiná být nemohla. Dlouhé hnědé vlasy, na které jsem byla právem pyšná, si nechám rozpuštěné. Před dostihem jsem si je splétávala do copu, aby mi nebránily ve výhledu, ale tady byla situace jiná. Naposled se podívám na svůj odraz a poté výjdu ze dveří. Na chodbě spatřím známou tvář. Inot, Sylarův nejlepší kamarád byl už stejně jako já oblečený a připravený. Neubráním se pousmání. Slušelo mu to. ,, Ahoj, neviděl jsi bráchu, nebo Shirley ? " zeptám se a s úsměvem si ho prohlédnu. Dalo se očekávat, že jako model bude i během plesu vypadat jako ze škatulky. ,, Neviděl jsem je tu už pár dní. Chtěl jsem se tě na to zeptat " po tváři mu přelétne stín. Jeho slova mě vyvedou z míry. Byla snad Shirley nemocná, že se v Openu neobjevila ? Mohlo souviset Sylarovo naštvání s mou nejlepší kamarádkou ? Inot si brzy uvědomí, že stejně jako on nemám o těch dvou ponětí. Rozhodne se změnit téma. ,, Parádní dostih " složí mi poklonu. Na tváři se mi objeví upřímný úsměv. Potěšilo mě to. Alespoň někdo si vzpomněl a zapnul televizi, když ne Sylar. ,, Díky " zazubím se. ,, Hnala jsem jí, co to šlo. Příště je první místo naše " prohlásím sebevědomě. Inot mě se smíchem poplácá po rameni. Na jeho přátelská gesta jsem byla zvyklá a věděla, že je myslí upřímně. Měl srdce na pravém místě. Člověku se jen těžko věřilo, že tenhle veselý kluk je ve skutečnosti slavným modelem. ,, A jen tak mezi námi " usměje se. ,, Vážně ti to sekne " mrkne na mě. Tváře mi lehce zrůžoví. Inot byl přesně typ muže, který věděl, jak ženě správně lichotit. Rozejdu se po schodech do velkého sálu, kde už bylo vše připraveno. Chyběli jen hosté. Uprostřed místnosti spatřím Monu. Podle toho jak se zvědavě rozhlíží a vše zkoumá, je mi jasné, že přišla teprve před chvílí. Pomalu dojdu až k ní. Se zájmem si prohlédnu, jaký oděv pro dnešní večer zvolila. Musím se pousmát, když si uvědomím, že stejně jako já se rozhodla pro nenásilné a hlavně pohodlné oblečení. V tomhle jsme si byly podobné. ,, Ahoj " pozdravím jí vesele. Mona svým charakterem mnohdy připomínala plnokrevníka. Stejný temperament, nepředvídatelnost a spousta energie, která se brala kdo ví odkud. Vtipné bylo, že svou schopností se mohla v rychlosti pravým koním skutečně rovnat. Uvelebím se na jedné ze sedaček a pobaveně si blondýnku měřím. ,, Připravená ? Určitě bude mezi nepřáteli nějaký hezký kluk " nadhodím téma, které mě samotné není příliš blízké. Zatímco má nejlepší kamarádka měla svého vysněného partnera, já ztěží zvládala svůj vlastní život, ačkoliv jsem si nikdy nestěžovala. Nechtěla jsem se měnit, chtěla jsem zůstat sama sebou

Dám jednu ruku v bok a pokrčím nohu, tak jak jsem to dělávala u běžného focení. Oslnivě se usměju a zůstávám pózovat nenasytným fotografům, kteří běhají z jedné strany na druhou a navzájem do sebe strkají tak, aby právě oni měli ten nejlepší snímek. Muzeum, před kterým jsem stála, bylo právě nově otevřené a já měla tu čest být jedním z těch, kteří se mohli přestřižení červené pásky zúčastnit. Pásku přestřihoval muž, který celou akci a rekonstrukci finančně podpořil. Pan Evan Lewis, velmi zámožný padesátník pocházející z Velké Británie. Malé podsadité postavy se striktním výrazem. Akce už pomalu končila ale fotografové stále toužili po nových fotkách. Proč jim je neposkytnout? V tu chvíli , když už chci focení utnout a konečně se rozjet domů, se davem fotografů a přihlížející prorve vyřvávající vysoký muž ve středním věku. Překvapeně zamrkám a zůstanu šokovaně stát, když se začne řítit ke mě. Panebože! Z jeho hlasu a tváře, by šel strach, ale podle toho co křičel, to byl jen pomatený fanoušek. Než stačím jakkoliv zareagovat, šílený muž se po mě začne sápat. Jeho ruce ucítím téměř na všech místech svého těla. Teprve až teď se vzpamatuji a snažím se od sebe muže odstrčit, ale výškový a váhový rozdíl je znatelný. K mému štěstí se během chvíle přižene ochranka a pohotově muže ode mě odtrhnou. "Proboha .." Přiložim si ruku k bušícímu srdci. Tohle bylo poprvé, co se něco takového stalo. S fanoušky jsem se dostávala do kontaktu poměrně běžně, ale ještě se neobjevil nikdo, kdo by takhle chtěl využít situace. Naštěstí se ale vše rychle uklidní, i když je mi jasné, že momenty, kdy se na mě vrhl roztoužený fanoušek novináři nepochybně zvěčnili a objeví se v novinách, televizi nebo na internetu. S povzdechem nasednu do limuzíny. Tomuhle muzeu se budu asi nějakou dobu vyhýbat .. Stále jsem byla z onoho incidentu otřesená. Když se limuzína rozjede konečně domů, pohlédnu na sedačku vedle sebe, kde leželi nákupní tašky s oblečením i botami ale mimoto také s Vánočními ozdobami. Jak jsem Arona znala, on by se určitěl neobtěžoval s výzdobou bytu, takže tahle práce zůstala na mě. No co je to za Vánoce bez ozdob? I když jsem už nějakou tu dobu bydlela s bráchou, s rodiči jsem v kontaku byla. Tedy alespoň s tátou .. Matce to je určitě jedno.
Vejdu do bytu a zavřu za sebou. "Arone?" Zahulákám a položím tašky na zem. Kde je? "No?" Ozve se po několika vteřinách z obýváku. Takže je doma. Dotáhnu tašky s ozdobami za ním. "Hele co jsem nakoupila!" Vytáhnu věneček na dveře s malým Santa Clausem. "Nádherný. A to to tady budeš všechno zdobit jo?" Zašklebí se. Nechápavě na něj pohlédnu. "My budeme zdobit!" Opravím ho. "Jsou Vánoce Arone! Zdobení k tomu přece patří!" Posadím se vedle něj a dlouze si ho prohlédnu. Vypadal sklesle, skoro naštvaně. "Co se děje Aro?" Opřu se o opěrku gauče a doslova na něm visím očima. "Něco se stalo?" Čekám na odpověď. Věděla jsem, že do zdobení se mu chtít nebude, ale takovouhle náladu jsem u něj neshledávala příliš často. "To je jedno."Mávne nad tím rukou a začne se hrabat v taškách, které jsem přinesla. "Neřeš to." Zamračeně na něj hledím. Rozhodnu se ho poslechnout. Věděla jsem, že jakmile bych téma dál rozváděla, naštval by se a odešel. Třeba to není nic důležitého. Vstanu a začnu nakoupené ozdoby rozmisťovat po bytě. "Půjdeš na ten dnešní ples co je u vás v Openu?" Zeptám se, aniž bych na něj pohlédla. " Jo, měl bych. ES doufala, že se toho zúčastní všichni. Ty jdeš?" Zamyšleně umístím úzkou svíčku na stůl před televizi. "No to si piš, jsem zvědavá!"Rozzářím se. Na společenské akce jsem byla zvyklá a vždycky si je užívala. A na tuhle tuplem. Měli tam být budoucí nepřátelé. Takhle jsme měli možnost si je prohlédnout pěkně zblízka. Už se nemůžu dočkat. "V kolik tam jdeš? Mohli bychom se přemístit spolu." Otočím se na něj. Teprve teď si uvědomím, jak je to divné. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila a už vůbec ne s vlastním bratrem. Pořád mi nedocházelo, že s ním sdílím stejné tajemství. Podle jeho výrazu, myslel zrovna na to samé. "To bychom mohli. Tak to dozdobíme a pak půjdeme."
Trvalo to něco přes hodinu, než jsme v bytě vytvořili příjemnou vánoční atmosféru. Tomu, jak bývá o vánocích vyzdobená naše vila, kde bydlí rodiče se tohle nedá rovnat, ale i tak to bylo ucházející. "Tak, " Hodím prázdné tašky do koše. "Jdeme?" Jakmile Aron přitaká, rozejdeme se k němu do pokoje. To bude první uvolňování a následné přemístění s někým po boku. Lehnu se na postel vedle něj a stulím se k němu. "Mám takový divný pocit.."Povzdychnu si. Aron mi dokázal naslouchat a rozumnět mým pocitům, ale teď mi přišlo jakoby tohle vycházelo odnekud zevnitř. "Z toho plesu? Ale prosimtě. Bude se ti to líbit. Bude to zábava. Máš takovéhle akce přece ráda, nebo ne?" Ucítím na sobě jehlo pohled. "Já vím, ale .. No asi máš pravdu. Možná je to jen tím, že tohle je něco jiného, než večírky na které jsem chodila doposud." Povzdychnu si. "Pojďme se přemístit." Začnu s uvolňováním.
Bohužel nevím, jak Aronovi dlouho trvalo než se přemístil. Oba jsme měli cíle někde jinde. Objevím se uvnitř paláce. Nikde nebyla ani noha avšak odněkud byly slyšet hlasy. Rozejdu se do svého pokoje. Byl čas začít s přípravami na ples. Když dojdu do pokoje posadím se na postel a pár minut skříň před sebou hypnotizuji. Proč mám pořád nutkání se na ten ples vykašlat? Krátce pohlédnu ke dveřím. Proč mi něco říká, že to bude úplně jinak než si to představuji? Udělám prstem v peřině důlek. Jak asi bude vypadat Mello? Nevědomky se usměju. Mello měl vytříbený vkus a vždycky se uměl obléknout tak, že vypadal naprosto neodolatelně. Záhy se zamračím. Je zadaný. Má holku. A nejsi to ty. Je to Opeňanka. Zatnu zuby. To, že má holku nic neznamená! Určitě ne pro mě. Dostanu to co chci. Vždycky. Tohle není žádná překážka. Rozhodně se rozejdu ke skříni. Byla jsem odhodlaná všem ukázat, že já nejsem ta, kterou by někdo mohl jednoduše obejít nebo překročit. Vytáhnu ze skříně šaty, které byli podobné těm, které jsem nosila na přehlídce od Marca Jacobse. Ze skříně vedle, vytáhnu stříbřité boty na jehlovém podpatku. Krátce do skříně nahlédnu. K mému údivu jsem tu měla dokonce i tenisky a balerínky, žabky a ostatní. Ale boty na podpatku převažovali. Pro sebe se uchechtnu. Bylo mi jasné, že spoustu dívek, které doposud takové boty nenosili je při téhle příležitosti vytáhnou. Jakmile jsem oblečená dojdu k zrcadlu a se spokojeným úsměvem se otočím do všech stran. To vypadá fakt dobře. Další na řadě je úprava vlasů a líčení. Spoustu jsem okoukala od vizážistek a kadeřnic, proto nemám nejmenší problém na sobě vykouzlit účes a líčení, které dokonale sedlo. Dlouhé vlasy nechám rozpuštěné a lehce je navlním. Pch, sama bych mohla dělat kadeřnici. Jsem šikovnější. Zhluboka se nadechnu. Přípravy byli u konce. Výjdu z pokoje a rozejdu se do hlavního sálu, odkud jsme se měli přemísťovat do Openu. Prosím, ať to dobře dopadne.

S úsměvem pohlédnu na malé štěně, které se mi zvědavě proplétá kolem noh a zkoumá vše kolem sebe. Dívala jsem se na budoucí vánoční dárek pro své dva mladší sourozence, který už za necelé dva týdny měli objevit pod stromečkem. Ačkoliv jsem už dávno neprožívala Vánoce tolik, jako v dětství, chtěla jsem se dívat, jak se radují moji bratři. Přemluvit otce nebylo těžké. Byl vždy mírné a veselé povahy, kterou jsem zdědila po něm, proto mě pouze se smíchem ujistil, že pokud doteď uživil tři hladové krky, pak určitě zvládne i ten čtvrtý. Doufal, že mé bratry živý dárek potěší, naučí se zodpovědnosti a hlavně toho staršího přiměje neposedávat celý den u videoher. Mladší Samuel byl mnohem klidnější, mírumilovnější a zvířata miloval. Nemohla jsem se dočkat, až spatřím jeho oči plné nadšení. Členové mojí rodiny pro mě byly velmi důležití. Opatrně uchopím štěně do náruče a zblízka si ho prohlédnu. Vypadalo spokojeně a čile. Přesně takového společníka jsem si do rodiny představovala. ,, Příjdu si pro něj za čtrnáct dní. Jsem moc ráda, že jste mi ho zarezervovala " vděčně se usměju na starší ženu, která byla majitelkou chovatelské stanice. Rozloučím se a výjdu ze dveří. Rozhlédnu se. Na chodník se právě snášely vločky a v dálce několik osob odhazovalo před domem sníh. Typická zima. Jakmile se vrátím domů, s údivem si prohlédnu vánoční výzdobu bytu. V kuchyni hrály koledy a po chodbě s křikem pobíhal můj mladší bratr. ,, Sestřička je zpátky ! " zajásá, jakmile si mě všimne. Přitáhnu si ho k sobě a začnu ho lechtat. Rádi jsme se škádlili. Za chvíli se místností rozléhá náš smích. Z kuchyně se ozve matčin hlas. ,, Jsi zpátky Selleno ? Pomůžeš mi s pečením ? " Bez řečí se rozejdu do kuchyně, bratr cupitá za mnou. Upřu pohled na těsto na stole, i na několik formiček. Vánoce bez cukroví jsem si nedokázala představit. S úsměvem se posadím ke stolu a začnu s prací. Bratr šmejdí kolem a ujídá těsto. ,, Běž zdobit, Sammy. Až budeme hotové, zavolám tě " vyháním ho, jelikož je mi jasné, že tímhle tempem by brzy žádné těsto nezbylo a o medových perníčkách bychom si mohli nechat jen zdát. Myšlenky se mi rozutečou k mému kamarádovi ze střední a bojovníkovi z Ellezzie. Zamyšleně se podívám na formičku, kterou držím v ruce. Ramon už celý rok bydlel sám na vlastní pěst, což znamenalo naprostou pohromu. Uměl ten kluk vůbec vařit ? Osamocený chlap v jednom bytě je zkáza. ,, Myslím, že už to zvládnu. Děkuji za pomoc " promluví matka po chvíli a zatímco si pobrukuje vánoční písničku, vloží další plech do trouby. Přikývnu a rozejdu se do svého pokoje. Zavřu za sebou dveře a zamknu. Konečně jsem měla klid. Pustím klidnou, meditační hudbu, natáhnu se na postel a zavřu oči. Díky zavřeným dveřím naštěstí neslyším nikoho z rodiny, proto mi uvolňování nedělá takové problémy. Bratři byly zaneprázdnění zdobením, takže se nemohlo stát, že by se mi dobývali do pokoje, jako to rádi dělávali. Mladší sourozeneci uměli cestu do jiných dimenzí zkazit přímo ukázkově. Přesto bych je za nic na světě nevyměnila. Nedokázala jsem si představit, že jsem jedináček a nejsem jejich velká sestra. ,, Tradá " se smíchem se po opuštění svého těla přemístím do paláce. Objevím se ve svém pokoji. Plácnu sebou do velké postele s nadýchanými přikrývkami. Úlevně vydechnu a zírám do stropu. Nejraději bych zůstala ležet a nezvedala se, ale čekaly mě připravy na ples. Byla jsem zvědavá na své nepřátele, zároveň jsem se chtěla pobavit. Díky své povaze jsem se ráda účastnila společenských akcí a poznávala nové lidi. Zajímalo mě, jací jsou Opeňané ve svém přirozeném prostředí. Vstanu a rozejdu se ke skříni. Když jí otevírám, v mysli sama sobě slíbím, že co nejdříve navštívím Ramona a přinesu mu nějaké cukroví, aby nezapomněl, že má pořád dobrou kamarádku ze střední školy, která ho nenechá ve štychu. Svět byl opravdu malý. Kdo by si mohl myslet, že se znovu sejdeme tady v dimenzích ? ,, Jde se na to " prohlásím sebevědomě a bez dlouhého rozmýšlení vytáhnu tmavě fialové šaty. Nerada jsem nechávala výběr oblečení na poslední chvíli, proto jsem si vše před několika dny důkladně naplánovala. Přesně to dělávala v realitě i má matka, aby se vyhnula zbytečnému panikaření. Byla jsem ráda, že jsem tuhle vlastnost zdědila po ní. Nazuju si středně vysoké podpatkové boty. Chůze na nich mi nevadila, podpatek byl přesně takový, abych se bez obtíží dostala tam, kam potřebuji. Pro dnešní večer bylo důležité se cítit pohodlně. Nechtěla jsem pro krásu riskovat vlastní bezpečnost a ani to, že se před nepřáteli ztrapním. ,, Jsi vážně kus " pochválím s úsměvem svůj odraz v zrcadle. Jako poslední mě čeká líčení. Volím přesně taková líčidla, která zvýrazní mé rysy v obličeji, zakryjí nedostatky a zároveň nebudou působit přehnaně. Vlasy si rozčešu a nechám rozpuštěné. Připadalo mi zbytečné je stahovat do culíku nebo drdolu, zvlášť když dlouhé, opečovávané vlasy přitahovaly pozornost mužů a patřily k znakům ženskosti. Mé tělo bylo přesně takové. Velká prsa, pevné boky a dobře tvarovaný zadeček. O několik minut později opustím svůj pokoj a rozejdu se do společenské místnosti. Vypadá to, že jsem tu sama. ,, Tady jsi " zavolám na Riku, která se brzy v sále objeví. Nevšimla si mě, jelikož se otočí a překvapeně si mě prohlíží. Udělám to samé. Její zářivě modré šaty s mašlí na hrudi se k ní hodily, o tom nebyl pochyb. Rika věděla, co jí sluší. Nebylo se čemu divit. Každá dívka chtěla zapůsobit, zvlášť když se jednalo o tak důležitou událost. ,, Selleno, sluší ti " složí mi poklonu. ,, Díky, tobě taky " pousměju se. To už mě ale upoutá cosi na jejích zádech. Doklapu až k ní a prsty několikrát přejedu po vytetovaném znaku naší země. O Rice se vědělo, že patří k nejvěrnějším bojovnicím. Opeňané v ní měli skutečně silného protivníka. Přestože byla po Kagome nejmladší, její schopnost byla stejně vražedná a ničivá, jako ta Destinina. Náš vládce musel být šťastný, že má v zemi někoho takového, jako ty dvě. ,, Ale ale, copak to tu máme ? " Dál si prohlížím precizně vytetovaný znak. Sama bych na něco takového nejspíš neměla odvahu, každopádně jsem uměla ocenit originální nápad. ,, Tady se pozná Ellezzianka " rozesměju se a mrknu na ní, čímž dávám najevo, že její věrnost k zemi je obdivuhodná. Další události se seběhnou velmi rychle. Přichází Tyler, kterému Rika s nespokojeným brbláním upravuje motýlka a knoflíčky u saka. Zamyšleně ty dva pozoruji. Blonďák vypadal duchem nepřítomně. Nebylo to poprvé, co mě zaujalo jeho podivné chování. Někteří Ellezziané nebyly příliš společenští a poku ano, zdržovali se v přítomnosti jen určitých lidí a ostatní ignorovali. Jiní nemluvili vůbec. Ušklíbnu se. Joshua byl podobně otřesný případ, jako Tyler. Zvláštní na tom bylo to, že Tyler narozdíl od Joshuy vypadal, jako by ho něco trápilo. Realita ? Co s tím klukem proboha je ? Vzhlédnu, když se v mísnosti objeví vládce. Stejně jako ostatní se lehce ukloním a kývnu hlavou na pozdrav. Mello byl oblečený do elegantního černého saka a kalhot stejné barvy. Nepřekvapovalo mě, že vypadá tak dobře. Byl to přeci vládce. ,, Připraveni na přemístění ? Chytněte se za ruce, však už to znáte " obdaří nás milým úsměvem. Kolem nás se nashromáždí i ostatní bojovníci. Natáhnu se po Ričině ruce a pevně jí stisknu. Uslyším její nespokojené zasyčení, když se snaží uchopit dlaň Tylera, ale ten jako obvykle nereaguje . Rozhodnu se to nekomentovat. Zavřu oči a začnu se soustředit.

"To si ze mě děláte kurva prdel!" S řevem bouchnu pěstí do stolu. Byl jsem ve své kanceláři a seděl za černým mramorovým stolem v koženém křesle. Zničeně si promnu oči a chvíli zůstávám nečinně civět do stolu. Zakroutím hlavou. To je snad zlý sen. Sevřu ruce v pěst a vzhlédnu na muže stojícího přede mnou. Dle jeho výrazu se bál každého mého dalšího slova a činu. "Proč jste mě o tom doprdele neinformovali dřív?! Nechali jste to zajít takhle daleko!" Rozeřvu se znovu. Nedokázal jsem se dostatečně uklidnit. Měl jsem na tom sice svůj podíl, ale za žádných okolností jsem si to nechtěl přiznat. "Pane řediteli věřte, že jsme se do poslední chvíle snažili ze všech sil. A měl jsem v plánu vám to sdělit."
"A kdy?! Až budeme téměř na samotný nule?! Idiote!" Vrčím. Tohle nebylo vůbec dobré. Náš firemní rozpočet se za necelý půl rok nebezpečně snížil. Všichni jsme věděli co to znamená - podnik krachuje. Pokud se nám to nepodaří zachránit a rozpočet zvýšit, budeme muset firmu prodat a to pod cenou. A to se za žádnou cenu nesmí stát. Firma se dědí ze syna na syna. Tuto firmu mi předal otec a jemu zase jeho otec atd. Nemohl jsem dopustit něco takového, nesmím selhat. "Fajn, tak poslouchejte." Opřu se do křesla. "První co musíme sehnat jsou zakázky pro nová auta, ale hledejte ty s nejvýhodnější cenou. Nemůžeme si teď dovolit nic velkého .."Povzdychnu si. Tohle byla strastiplná situace. "Dále budeme potřebovat zájemce o auta. Potřebujeme reklamy, propagaci, všechno co vás napadne, ale nejdřív s tím přijďte za mnou!" Přísně na něj pohlédnu. "Budeme muset uspořádat reklamní akci, nějaký branč nebo něco podobného, co nám pomůže přilákat lidi. Podívejte se po dočasných sponzorech." Zvednu ukazováček a znovu si promnu oči. "Na vybraná auta, spíše starší modely budeme muset dát slevu alespoň 20%. Potřebujeme něco, co lidi zaujme." S povzdychem sleduji, jak si sekretářka vedle stojícího Roberta vše zapisuje. "A teď běžte.."Mávnutím ruky jim naznačím, aby tu dál nezůstávali. "Kdyžtak vás ještě zavolám. Jo a mimochodem. Tohle se v žádném případě nesmí dostat do tisku. Můj otec se to za žádnou cenu nesmí dozvědět." Zachmuřím se. Nechtěl jsem tátu zklamat, tolik mi věřil.
Když se za nimi zaklapnou dveře, zůstávám ještě chvíli prázdně civět do počítače. Ale tohle nejsou tvé jediné starosti Arone.. Bylo osmého prosince, Vánoce se neúprosně blížily a my měli za sebou první Advent. S přicházejícími Vánoci, přicházeli i starosti tak to bývá. A do toho ještě ta válka a Destiny. Zblázníš se z toho, jednou určitě. Vstanu z křesla a dojdu až k velkému oknu, které bylo hned naproti pracovnímu stolu. Zamyšleně pohlédnu ven. Na zem se snášely sněhové vločky a bez výčitek pokrývali chodníky i silnice. Lidé byli oblečeni do teplých kabátů a kolem krku omotané šály. Počasí venku vypovídalo o opravdovém mraze. Výhled z mé kanceláře by si rád vyfotil nejeden fotograf. Naše firma sídlila ve velikém mrakodrapu a má kancelář byla v nejvyšším patře. Měl jsem výhled na celý Manhattan a dokonce i na Brooklyn Bridge. Z tohoto okna se ráda dívala dokonce i Destiny. Táta ji sem brával jako malou. Milovala sedět na parapetě a pozorovat New York ponořený do tmy a osvícené mrakodrapy. Pro sebe se usměju a letmo pohlédnu na hodinky. Byl čas jít. Dnes byla válka a já se ještě musel připravit. Vezmu z věšáku bundu a rozejdu se k výtahu, který mě měl dovést až do garáže, kde jsem parkoval se svou Hondou.
Když jsem konečně doma s povzdychem se svalím na gauč. Ani ne pár minut po mém příchodu uslyším klapnutí dveří a Destininy podpatky. "Arone?" Pozvednu hlavu po jejím hlase. "No?" Za chvíli se objeví vedle mě s vánočním věnečkem v ruce. "Hele co jsem koupila!" V jejích očích se zračilo nadšení z přícházejících Vánoc. Vždycky je měla ráda. Zašklebím se. Mě připomínali pouze starosti s firmou a vybíráním dárků, což mě nikdy nešlo. "Nádherný. A to to tady budeš všechno zdobit jo?" Pozvednu obočí. Dokázal jsem si představit jak tady nadšeně pobíhá po pokoji a zdobí každý koutek. "My budeme zdobit! Jsou Vánoce Arone! Zdobení k tomu přece patří!"Rozzáří se. "Co se děje Aro?" Opřu hlavu o gauč. Nechtěl jsem s ní o svých problémech mluvit. Určitě ne teď. Nebyla ta správná doba a ani já jsem se z toho ještě pořádně nevzpamatoval. "To je jedno. Neřeš to." Doporučím jí.
Nakonec mě Destiny přece jen ke zdobení přemluví. Neodporuji. Konec konců, alespoň mě to přivede na jiné myšlenky než jen na problémy v podniku. Když je celý byt vyzdobený společně se přesuneme do pokoje, kde se taky společně přemístíme. Ale každý do jiné země.
Objevím se rovnou na chodbě s pokoji. Když to ještě vypiluješ, za chvíli tě to vykopne rovnou do postele. Vejdu do svého pokoje a posadím se na postel. Nenámáhám se vytahovat věci ze skříně, jednoduše si pořídím nové. Poškrábu se na vlasech a začnu přemýšlet, jaké věci na sebe obleču. Rozhodnu se nakonec pro červenou košili a černé kalhoty. Chvíli přemýšlím o kravatě, ale nápad nakonec zavrhnu. Neměl jsem náladu se škrtit s tímhle kolem krku. Přípravy mi nijak dlouho netrvají, pouze se obléknu, pomocí gelu upravím vlasy do obvyklého rozcuchu a rozejdu se z pokoje do sálu, kde se měl ples konat.
Rozhlédnu se. Musím uznat, že výzdoba místnosti se vážně povedla. Zaujal mě bar, kde se podle všeho bude podávat alkohol. Zapij strasti. Otočím se za sebe. Když uslyším hlasy dvou dívek. Mony a Aphy. "To může být."Všimnu si Monina úsměvu. Jako vždy byla dobře naladěná a plná energie. Tohle jsem o sobě říct nemohl. "Ať je tam hezkých kluků kolik chce, ale stále to jsou nepřátelé." Otočím se k nim znovu zády. Neměl jsem chuť ani náladu poslouchat nesmyslné ženské tlachání a při nejhorším se toho zúčastňovat. I když jsem doufal, že tady se mi podaří na jiné myšlenky přijít, nepovedlo se. Stále se mi před očima míhala živá představa skutečnosti, jak rodinná firma krachuje ..

Konečně nastal dlouho očekávaný den, o kterém se v dimenzích už dlouho mluvilo. Ples, kterého se kromě Opeňanů měli účastnit i naši nepřátelé byl něčím, čeho jsme se s mou nejlepší kamarádkou Tifou nemohly dočkat. Zvědavostí jsme přímo přetékaly, což utvrzoval fakt, že několik dní jsme nemluvily o ničem jiném. Jako každá dívka jsme i my chtěly zazářit a upoutat pozornost, zvlášť když šlo o tak významnou událost. Bylo vzrušující vědět, že budeme mít nepřátele na dosah ruky. ,, Tohle už jíst nebudeš, že ne ? " zamrká Tifa a prstem ukáže na stolek u postele, na kterém se vyjímá lákavě vypadající dezert → 1 . Kelímek, z kterého nespouští oči měl být původně pro mého přítele Neara, který sladké miloval. Během návštěvy mého pokoje jsme se ale věnovali sobě a jídlo vypustily z hlavy. Na tváři se mi objeví úsměv. Tajemný blonďák, který byl pro většinu Opeňanů záhadou se stal středem mého vesmíru. ,, Klidně to sněz, už jsme s Nearem neměli hlad " mávnu nad tím rukou a pak jen sleduji, jak s požitkářským výrazem nabírá na lžičku čokoládovou polevu. Vypadala jako malé dítě, které právě dostalo vytouženou hračku. Hlášku ,Jak málo stačí k dětské radosti.´ si ale raději nechám pro sebe. ,, No sakra... To je dobrý " zahuhlá s plnou pusou, do které následně nacpe jahodu. ,, Teď už určitě neuplavu ani metr " vzdychne zkroušeně. Pozvednu obočí a s výrazem typu ,Nevěřím ti ani slovo.´ se škodolibě uchechtnu. Na její poznámky o váze, kterýma mě ráda škádlila, jsem byla zvyklá. Skutečnost ale byla taková, že má nejlepší kamarádka by se se svou štíhlou postavou mohla bez výčitek procházet po přehlídkovém mole. Sleduji, jak se Tifa na posteli přetočí na břicho a zvědavě mě pozoruje. Udělám si pohodlí vedle ní. ,, O víkendu jsem byla u Neara doma. Představil mě svojí rodině " prohlásím vzrušeně a začnu si namotávat pramínek vlasů na ukazováček. Seznámení s rodinou mého vyvoleného jsem brala jako důkaz toho, že náš vztah bere opravdu vážně. Nathan nebyl člověk, který by byl takových gest schopný s každým. ,, Fakt ? Povídej, co je zač ? " vyptává se Tifa okamžitě, zvědavost z ní sršela na kilometry daleko. Natáhnu se pro jahodu v kelímku, který svírá v rukách a poté na ní provokativně vypláznu jazyk. ,, Jeho máma je vážně moc milá " řeknu popravdě, přičemž si v hlavě vybavuji víkendovou sešlost v luxusní rezidenci. Near patřil přesně k typům lidů, jejihž život byl jako z pohádky. ,, Jeho tátu jsem neviděla, byl na služební cestě. Přijel tam ale jeho bratr " pokračuji v líčení událostí, zatímco mě má nejlepší kamarádka pozorně poslouchá. Zasněně přivřu oči, takže ani nestíhám zaregistrovat, že se mi na tváři objevily ruměnce. Tifa si toho samozřejmě všimne hned. Jako by zrovna jí mohlo něco uniknout. ,, Seš do něj udělaná " ušklíbne se a mně je ihned jasné, že bych se měla alespoň vůči ní víc krotit. Narozdíl ode mě neměla Tifa žádného přítele a i když se dokázala tvářit, že jí to nevadí, nevěřila jsem jí. Obě jsme byly společenské a potřebovaly uznání od milované osoby. ,, Stejně tak, jako ty do Inota " rozesměju se, abych odlehčila napjatou situaci. Tentokrát to nejsem já, kdo je rudý od hlavy až k patě. Slavný model byl velmi pohledný a tak nebylo divu, že mou kamarádku zaujal. ,, Opovaž se mu to říct " zasyčí a vražedně na mě pohlédne. Zamračení jí oplatím nevinným výrazem. Tifa měla pro Inota slabost, zvlášť proto, že byl našim učitelem. Převážně díky němu jsme uměli ovládat svou schopnost a byly mu za mnohé vděčné. Ne každý by měl tolik trpělivost s nejmladšími členkami Openu tak, jako on s námi. ,, Nejsem hloupá Tif, co bych mu asi tak říkala ? " uklidním svou kamarádku rychle. Tifa moc dobře věděla, že jí vždy podpořím, ale tohle bylo něco, co musela udělat sama. ,, Hele a co Aron ? " zamyšleně se na ní podívám. ,, Co s ním ? " zeptá se nechápavě ,, Nedělej, že nevíš. Líbí se ti ? " se zájmem na ní upřu oči plné zvědavosti. Open neměl nouzi o hezké mladíky, pro mě ale pořád ve všech ohledech vedl Near. Neujde mi Tifin povzdech. ,, Možná. Je vážně hezký, ale taky sebevědomý " svěří se, na což reaguji chápavým úsměvem. Aron a Inot. Známé duo nejlepších přátel, kteří na sebe nedali dopustit. Podobně tomu bylo u mě a Tify. Krom toho, že byly oba pekelně sexy měli vysoké sebevědomí, které by jim mohl kdekdo závidět. Pro všechny nezadané dívky to byla vražedná kombinace. Měla jsem velké štěstí, že jsem měla ve svých citech jasno. ,, Vypusť to pro dnešek z hlavy " Doporučím jí. S těmito slovy vyskočím na nohy a dojdu až k zrcadlu. Začnu se kriticky prohlížet ze všech úhlů, přičemž se snažím upravit poslední zbytky nedokonalostí na svých modrých šatech → 2 . Nakonec musím v mysli uznat, že jsem pro dnešní večer zvolila dobře. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Neara v obleku a on si na oplátku prohlédne mě. Ani Tifa nezahálela. Měla na sobě slušivé černé šaty 3 které krásně zvýrazňovaly její postavu. ,, Připravená ? Nemůžu se dočkat " Nazuju si černé boty na středně vysokém podpatku a i s Tifou v závěsu se rozejdu ke dveřím. Ve skrytu duše jsem tušila, že během večera stejnak boty odhodím za sebe. Ne, že bych neměla podpatky ráda a nezvládla na nich chodit, ale z reality jsem byla zvyklá na pohodlnější obuv. Jako kapitánka roztleskávaček jsem se cítila mnohem lépe v teniskách. Stahnu kliku dolů a výjdu na chodbu. Byl nejvyšší čas vyrazit a setkat se tváří v tvář s našimi nepřáteli. Jak se asi oni připravovali ? ,, Pak mi dopovíš, co se dělo o víkendu s Nearem " zachichotá se Tifa a společně se rozejdeme po schodech dolů, do společenské místnosti, do které o chvíli později vchází Mona a za ní banda Ellezzianů. ,, Tady jsou moje dvě krasotinky " Ozve se za námi známý hlas. Automaticky se za zdrojem zvuku otočím. Inot, kdo jiný. Následně nás chytne kolem ramen a vychvaluje náš vzhled. Mou pozornost brzy upoutají nepřátelé. Všichni byly jako ze škatulky, jako by právě vyšli z vitríny módního návrháře. Dalo se předpokládat, že se budou chtít předvést. Přeci jen, byly na návštěvě. Úplně vepředu stojí samotný vládce. Stejně jako ostatní je společensky oblečený. Na první pohled z něj vyzařuje elegance a šarm. Pozorně sleduji, jak se rozejde doprostřed parketu, kde už stojí naše královna. ,, Dívej se, teď to začne " poklepne mi na rameno Inot, aniž by z královské dvojice spustil oči. Stihnu zaregistrovat pouze to, jak Tifa luská prsty a místností se rozezní hudba. ,, Vypadají překrásně " vydechnu fascinovaně. Nebylo divu, že slavnost zahajovali vládci, kteří měli vzhledem ke svému společenskému postavení nárok na první tanec. Jak se zdá, oba umí tančit velmi dobře. Jak ES, tak i Mello se po parketu pohybovali s naprostou soustředěností a ladností. Jejich pohyby připomínaly dvě labutě při námluvách. Hádala jsem, že oba dnešní tanec nacvičovali dlouho. Na několik málo chvil zapomenu na to, že všude kolem nás jsou nepřátelé. Skoro jako bychom všichni patřili k sobě a byly si rovní. Co záleželo na tom, že jednoho dne po sobě budeme nelítostně metat schopnostmi ve snaze jeden druhého zabít. Ne, teď nebyl správný čas nad tím přemýšlet. Dnešní večer jsem si chtěla užít

Zrovna ve chvíli, kdy Aphy začne téma o chlapcích, vejde do sálu Aron. Téměř se mi podlomí kolena. Vypadal naprosto famózně. To co říká Aphy už nevnímám, mám oči pouze pro černovlasého chlapce v rudé košili. To se mi snad zdá.. Mám co dělat, abych na něj nezírala s otevřenou pusou. Jeho rošťácky rozcuchané vlasy a košile s barví krve mě spoutali a přivázali ke zdi. Rychle si upravím šaty a rozpustím vlasy. Proboha co mám dělat? Mám za ním jít? Mám ho jít pozdravit? Ne to raději ne. Až ted si všimnu jeho nepřítomného výrazu. Vypadal jakoby ho něco trápilo. Alespoň to o něm vypovídalo nakrabacené čelo a zamračený výraz. Takhle jsem ho neznala, byl znám pro svou dobrou náladu.
Koutkem oka pohlédnu na veliké hodiny na zdi určující dimenzní čas. "Sakra!" Zakleju a rozběhnu se z místnosti pryč. Byla jsem s ES domluvená, že Ellezziany do sálu přivedu. Sami by nejspíš v paláci zabloudili. Nejspíš už byli dávno dole, abych tam byla co nejdříve, použiju svou schopnost. Jakmile se schopnost zaktivuje, cítím jen vítr v očích a až neuvěřitelně rychle míhající se krajinu. To už předpalácem spatřím postávající partičku Ellezzianů. Tempo zvolním a dojdu k nim klidným krokem. Všechny si od hlavy až k patě prohlédnu, jak to tak vypadalo, všichni si s tím dali práci stejně, jako Opeňané. Lehkým kývnutím hlavy je všechny pozdravím. "Vítám vás v Open My Heart." Zářivě se usměju a snažím se zůstat klidně stát, i když to není vůbec lehké. "Jmenuji se Mona." Krátce se představím, přišlo mi to jako zdvořilost. "Prosím následujte mne, dovedu vás do sálu." V domnění a doufajíc, že mě budou následovat, se pomalu rozejdu do paláce. Jdu dostatečným tempem, abychom nešli jako hlemýždi, ale zároveň, aby si vše stihli prohlédnout. Vedu je po schodech nahoru, kde si mohou na stěnách všimnout různých obrazů. Některé z nich malovala i ES, ale nikdy nepoznám které to jsou. Styď se Mono.. Konečně dovedu Ellezziany do sálu a to už se odpojím a vrátím se zpátky k Aphy. Pohledem vyhledám Arona, který seděl na gauči s drinkem v ruce. Ale kdyť to ještě nezačalo ..
Po pár minutách se v celém sálu objeví příjemné přítmí a zazní hudba. Vládci měli zahájit ples společným tancem. S úsměvem od ucha k uchu je pozoruji, jak ladně se pohybují po parketě. Mě nikdy společenské tance příliš nešli, byla jsem až moc zbrklá, ale nějaké základy mám za sebou. K těm mě donutila matka, kdo jiný. Prý ať se při maturitním plese neztraptím. No možná se mi to bude hodit. Ohlédnu se za sebe, na gauč, kde před chvílí seděl Aron sám. Již vedle něj seděla jeho sestra a něco si povídali. Vypadalo to, jakoby se ho snažila přivést k životu, ale on nereagoval. Pohledem se zastavím u onoho ellezziana, který tolik naháněl hrůzu. Nebyl nijak společensky oblečený. Měl džíny a bílou košili. No, alespoň ta košile se cení. Zajímalo mě co je zač. V obličeji měl pořád ten samý výraz, trochu mi připomínal Arnolda Schwarzeneggera ve filmu Terminátor. "Astala vista, baby." Zamumlám si pro sebe a pak se rozhihňám. Ano, byli si podobní. Další ellezzian, kterého pozoruji byl ten duchem nepřítomný blonďák. Vypadal, jako by tu bylou pouze jeho tělo, ale myšlenkama byl naprosto někde jinde. Ten asi moc nespí.Nakloním hlavu na stranu a dál si ho prohlížím. Kruhy pod očima, bledý výraz. Ano, určitě se moc nevyspal. Nejspíš má zrovna ranní směny. Další ellezzian, rudovlasý v modré košili měl zachmuřený výraz, jakoby z celé téhle akce nebyl nadšený. Nemusela jsem hádat, bylo mi jasné, že Opeňany už od první chvíle nemá rád. A ten pohled jakými si je prohlížel. Zblednu, když se naše pohledy střetnou. Rychle uhnu pohledem a dívám se jinam. Znovu se otočím na Arona, tak ráda bych si s ním zatancovala, ale on nejevil známky radosti. Když tanec vládců skončí, zatleskám. ES pronese na začátek pár úvodních slov a sálem se znovu rozezní hudba a parket se začne plnit ostatními.
"Tenhle večer vypadá zajímavě." Houknu směrem k Aphy, aby mě přes hrající hudbu slyšela. Byla jsem přesvědčená, že se budeme všichni hlavně bavit. Taky jsem si naivně myslela, že si Mello válku rozmyslí a uzavřeme po tomto večeru mír. Nebylo by lepší, kdybychom všichni spolu vycházeli? Určitě nejsou ellezziané takový jak vypadají, třeba je to jen přetvářka, aby naháněli hrůzu, ale ve skutečnosti, jsou to lidé jako my. Když nad tím zapřemýšlím, každý z nich žil svým životem. Nikdo o nich nic nevěděl. Nikdo neznal jejich problémy a strasti. Znovu stočím pohled k blonďákovi. Třeba právě on má problémy v životě, které si nedovedeme představit. Bylo ode mne hloupé, je odsoudit jen na základě toho, že stojí na druhém břehu řeky. Ale na světě je tolik krásný věcí a příležitostí. Měli bychom mít radost, že máme tu možnost žít. Pozorovat krásu přírody a poznávat nová místa. Pro sebe se usměju. Vlastně jsem měla tu dobrou vlastnost, že ve všem jsem dokázala najít něco pozitivního. Ať to byla sebevíc mizernější situace, vždycky je něco dobrého. Začnu si pobrukovat do rytmu hudby. Nohy o mě vypovídali, že bych se nejraději hnula z místa a přidala se k ostatním. Místo na parket se rozejdu k baru a nechám si nalít nealkoholický nápoj. Neměla jsem ráda alkohol už z toho důvodu, že jsem se dokázala bavit i bez něj a nechutnal mi. A taky z toho důvodu, že se mi zabil bratranec v autě. Samozřejmě řídil pod vlivem alkoholu. Nebýt něho, mohl žít. Měl celý život před sebou. Hloupá a zbytečná smrt. Vždycky je neštěstí, když zemře mladý člověk. Tohle si nikdo nezaslouží.

Nikdy jsem neměl rád nemocnice. Velká bílá budova mi připomínala pouze utrpení a strach, který jsem měl pokaždé, když jsem procházel ponurým nemocničním areálem. Právě jako teď. Ze všeho nejraději bych se otočil a odešel, ale zbabělý útěk by mi v ničem nepomohl. Utíkal jsem před tím vším několik let. Bylo načase se konečně postavit k problémům čelem ,, Ahoj mami " zamumlám tiše, skoro neslyšně, když se objevím v jednom z bílých pokojů. Opatrně za sebou zavřu dveře a pomalu dojdu až k lůžku, ve kterém leží žena, která pro mě mnoho znamenala. Byla to právě ona, má matka, komu jsem vděčil za svůj život, který ve skutečnosti nestál za nic. ,, Tak ráda tě vidím " natáhne ke mně roztřesené dlaně, které pevně stisknu. Mlčky sleduji barevný šátek na její hlavě, pod kterým nemá žádné vlasy. Neustálé chemoterapie, které musela podstupovat jí připravily o překrásné plavé kadeře, za kterými se kdysi otočil nejeden muž. Ačkoliv se usmívala, její obličej byl poznamenaný vráskami a psychickou bolestí, která nešla přehlédnout. ,, Přinesl jsem ti modré růže, mami " hlesnu a vtisknu jí květiny do rukou. Bez hnutí pozoruji , jak k nim přičichá a s blaženým výrazem si je prohlíží. Vypadala spokojeně. ,, Tylere, máš nějaké děvče ? " zeptá se, když pokládá růže na stůl vedle postele. Ztuhnu, přesně toho jsem se obával. Ženy nebyly mým oblíbeným tématem, zvlášť když se v mém okolí nepohybovala žádná, která nebyla závislá na drogách, nebo alkoholu. Věděl jsem, že matka by si po mém boku nikoho takového nepřála. Pouze zavrtím hlavou na znamení, že ne. Její obličej posmutní a já okamžitě lituji toho, že jsem jí řekl pravdu. Možná by byla štěstnější, kdybych lhal. To se mi ale příčilo. ,, Doufám, že ještě uvidím vnoučata než - " nedořekne, jelikož jí skočím do řeči. ,, To se nestane, rozumíš ? " přísně se na ní podívám, nenáviděl jsem, když mluvila o smrti, přestože já byl ten poslední, kdo by jí o tom měl poučovat. Vlivem drog jsem si sám zatloukal hřebíky do rakve, ale to bylo nepodstatné oproti faktu, že matka umírá na rakovinu prsu. ,, Chci jen, aby jsi byl šťastný, andílku " s něhou v očích mi přejíždí prsty po tvářích. Štěstí. Co to vlastně znamená ? Něco, co mně samotnému chybělo, ale matce jsem o tom nemohl vykládat. Ne, když byla v takovém stavu. Nechtěl jsem riskovat zhoršení jejího zdravotního stavu, který byl už tak velmi zlý. ,, Dnes jdu na ples " plácnu první hloupost, která mě napadne, abych matku alespoň něčím zaujal. Povedlo se. S úsměvem mi zapne knoflíčky u košile až ke krku a upraví rozcuchané vlasy. Vzhled byl tím posledním, co jsem řešil, zvlášť když jsem měl věčně abstinenční příznaky, ale na návštěvu nemocnice jsem se dlouho připravoval a slíbil si, že si dám dávku až později. Nechtěl jsem, aby matka něco poznala. ,, Umíš tak hezky tančit. A určitě tam bude nějaká hezká dívka " prohlásí spokojeně a já jsem v tu chvíli rád, že se mě nevyptává, kde se bude ples odehrávat. Nemohl jsem jí vykládat o jiných dimenzích, ačkoliv bych si to moc přál. Nervózně si skousnu spodní ret, kdesi v mé hlavě se opět ozve naléhavý hlas, který jsem rozhodně nechtěl slyšet. Absťák. ,, Mohl by jsi mi prosím donést vodu ? " upře na mě matka prosebný pohled. S krátkým kývnutím se rozejdu k umyvadlu a natočím do skleničky vodu, to už se ale mých rukou zmocní třas. Cestou zpět se mi podaří obsah sklenice z poloviny vylít. Matka si naštěstí ničeho nevšimne. Sklenku jí roztržitě podám a raději se zadívám jiným směrem, abych jí nemusel hledět do očí. Tělo nedostalo svou pravidelnou dávku a začalo se vzpouzet. Musel jsem urychleně zmizet. ,, J - Já už musím jít " vykoktám a aniž bych dal matce prostor k námitkám, rozejdu se ke dveřím. V rychlosti se rozloučím a zmizím za dveřmi. Můj cíl je jasný. Rozběhnu se chodbou, přímo k toaletám, kde by mě neměl nikdo rušit. Jakmile se nacházím v bezpečí kabinky, vytáhnu z tašky přes rameno injekční stříkačku a vyhrnu si rukáv u mikiny. ,, Promiň mami, měl jsem být silnější "

S opouštěním těla naštěstí nemám problém. Když se o pár hodin později pod vlivem drogy dopotácím domů, svalím se na postel a s úsměvem na tváři zírám do stropu, který z jakéhosi, pro mě neznámého důvodu, mění barvy. Fascinovaně sleduji, jak se zářivě fialová mění ve žlutou a poté na krvavě rudou. Fakt, že ve skutečnosti má místnost pouze bílé stěny si můj omámený mozek už nedokáže uvědomit. Opustit tělo je díky heroinu snadné. Jelikož jsem naprosto uvolněný, netrvá dlouho a objevím se ve svém pokoji, uprostřed paláce. Vstávání je pro mě problematičtější, než jsem si myslel. Jakmile se posadím, zvedne se mi žaludek a všechen jeho obsah skončí na dlaždicích. Svět se se mnou zatočí a já nedobrovolně skončím na zemi, na všech čtyřech. Dám se do zuřivého kašle, astrální tělo snášelo účinek drogy po přemístění špatně a já měl co dělat, abych se nezačal dusit vlastními zvratky. Nakonec zůstanu nehybně ležet na podlaze, srdce mi přitom buší jako splašené. S útrpným sténáním seberu poslední zbytek sil a s námahou se pokusím vstát. Nakonec se mi to podaří. Čas ubíhá příliš pomalu, nebo naopak rychle, abych postřehl, že společně s ostatními stojíme před Opeňským palácem. Nedokážu si vybavit, kdy jsem se stihl převléci do obleku, ale pokud jsem si nic nepamatoval, pak to určitě nebylo důležité ,, Vítám vás v Open My Heart " ozve se před námi dívčí hlas. Nepatrně pozvednu hlavu, kousek ode mě stojí blonďatá Opeňanka. Úsměvy rozdává na všechny strany. Představí se nám jako Mona, avšak její jméno nejsem schopný v paměti udržet. Nakonec nás vyzve, abychom jí následovali. Nechám ostatní, aby mě předběhli a sám se loudám až na konci řady. Společenská místnost je přeplněna lidmi. Znervózním, nikdy jsem si nepotrpěl na velké davy, navíc jsem se bál, že někdo z přítomných uslyší nepatrný hlásek uvnitř mě, který mě informoval, že dávka heroinu z nemocnice byla příliš malá. Mlčky pozoruji tančící vládce, kteří se po parketu pohybovali s naprostou ladností a jistotou. Naposledy jsem něco podobného zažil v tanečních, do kterých mě má matka poslala před několika lety. V té době byl můj život přesně takový, jaký by měl být. Žádné drogy, ani matčina rakovina. Dokonce i můj otec ještě žil. Byl jsem normální chlapec, který život miloval. Dnes jsem ho k smrti nenáviděl. Parket se začíná plnit tančícími jednotlivci, ale i páry. Nemám sílu ani odvahu se k nim přidat, proto je míjím obloukem. Rozejdu se k baru, za kterým stojí drobná dívka s jiskrou v oku. Podává ostatním nápoje a vlní se do rytmu hudby. Posadím se na stoličku a apaticky zírám před sebe. ,, Colu " poručím si to první, co mě napadne. Alkohol byl to poslední, co jsem chtěl míchat s drogami, které v mém těle vyvolávaly nežádoucí reakce. V tu chvíli jsem vděčný za to, že mohu sedět a nezúčastňuji se tance, který by v nejhorším případě končil pozvracením partnerky. Nechtěl jsem na sebe upoutávat pozornost. Přál jsem si být neviditelný. ,, Ptám se tě, jestli to chceš s ledem " prudce zvednu hlavu, teprve teď si uvědomím, že na mě dívka mluvila. Opět jsem se nacházel ve svém vlastním světě a nezaregistroval dění kolem sebe. Připadalo mi to normální, ale ostatní to vytáčelo. Proto jsem se společnosti raději stranil. Nechtěl jsem jim být pro smích. ,, Jo, to budeš hodná " zamumlám a poté sleduji, jak přikládá dlaně ke sklence, která se z vnitřních stran zamlží ,, Tradá " se zářivým úsměvem mi skleničku podá. Krátce kývnu na znamení díků a i s nápojem se rozejdu pryč, ven ze sálu, když v tom ucítím prudký náraz. Musel jsem se nad něčím zamyslet, jelikož mi nedošlo, že procházím přímo mezi tančícími páry, do jednoho z nihž jsem právě vrazil. Při mé smůle to je zrovna vládkyně a hnědovlasý mladík. ,, Idiote, dívej se na cestu ! " Zavrčí chlapec popuzeně, právě jsem mu nevědomky překazil vydařený taneček. Nestihnu si ho prohlédnout a zjišťovat, že ho odněkud znám. Mou pozornost přiláká špinavé sako, na které se mi podařil vylít obsah skleničky. Urychleně se vydám z místnosti pryč, přesto v zádech cítím vražedný pohled hnědovlasého nepřítele. Určitěl čekal na svou omluvu, které se domáhal marně. Potřeboval jsem být na chvíli sám, daleko od ostatních. Porušoval jsem tím slib, který jsem si sám dal. Útěkem nic nevyřeším. Ale cožpak jsem měl jinou možnost ? Klidné místo najdu až v zahradě, která zeje prázdnotou. Společnost mi dělají pouze hvězdy na obloze. Přál jsem si vrátit čas a začít znovu. Proč člověk pozná až na konci, jak měl začít ? Ale proč já ? Proč tohle všechno ? Ptám se sám sebe, když si lehám na lavičku. Žádná odpověď, žádné východisko

Bohužel, ani o několik dní později se situace příliš nezlepšila. Amanda byla naštěstí stále v Queens a domů se měla vrátit až další den, což mi výborně nahrávalo. Nechtěl jsem jí zatěžovat svými starostmi, zvlášť když měla sama spoustu práce, zároveň mi bylo jasné, že během plesu v Openu na sebe dřív, či později narazíme. Můj strohý telefonát s ní jí zaručeně utvrdil v tom, že má nálada klesla na bod mrazu. Takové chování u mě neshledávala často. Neměl jsem ve zvyku vybíjet si zlost na ostatních a už vůbec ne na ní, proto jsem se rozhodl se jí raději vyhýbat, než abych přiznal skutečný důvod mého smutku. Ztráta Shirley byla pořád příliš bolestivá a já se jen těžko vyrovnával s obrovskou dírou v srdci. Nedokázal jsem pochopit, proč si vybrala jeho a ne mě. Se Shirley jsme se znali už od dětství a společně s Aphy tvořili nerozlučný trojlístek. Během dospívání jsem si ale uvědomil, že city, které ke své černovlasé kamarádce přechovávám už nejsou jen přátelské. Znal jsem jí lépe, než kdokoliv jiný, přesto jsem nedostal šanci za svou lásku bojovat. Tak v čem byl ten hlupák lepší, než já ? ,, Do hajzlu ! " zanadávám a vztekle kopnu do skříně, která se následně otřese. Při posledním setkání se Shirley jsem se neovládl a v zápalu vzteku jí řekl, ať už se v Openu nikdy víc neukazuje. Svých slov jsem litoval, ale čas už nešel vrátit zpátky. Zároveň jsem se bál, co nastane, až jí na plese potkám. Dalo se předpokládat, že bude chtít tomu hnědovlasému náfukovi stát po boku i během dnešního večera. Tušil jsem, že mi možná nikdy neodpustí. Neměl jsem na to nejmenší právo. Ve skrytu duše byla zranitelná a nezapomínala na to, když jí někdo ublížil. Proč bych měl být zrovna já vyjímkou ? Byl jsem zodpovědný za to, co jsem způsobil, na lítost už ale bylo pozdě. S netečným výrazem si zapnu poslední knoflíček u košile. Nenamáhám se na sebe dívat do zrcadla a hodnotit svůj vzhled. Bylo mi jedno, jak vypadám. Ještě před dvěma týdny jsem se na ples těšil. Ne proto, že potkám svého úhlavního nepřítele, ale konečně jsem měl příležitost vidět svou sestru i v jiném oblečení, než v dostihovém dresu. Aphy byla vždy velmi veselá a její radost jsem prožíval s ní, tak jak se od správného sourozence očekávalo. Dnes bylo ale všechno jinak. ,, Koukej se sakra vzchopit ! " okřiknu se nahlas, nechtěl jsem se ukázat před ostatními v takovémhle rozpoložení. Už jen proto, že v přítomnosti nepřátel nebylo moudré odhalovat slabé stránky. Nerad jsem se nechával unést svými osobními problémy, ale cožpak se šlo právě teď usmívat, když jsem byl plný smutku a rozhořčení ? Několikrát se zhluboka nadechnu a výjdu ze dveří. Už teď mi bylo jasné, že jakmile Mella spatřím, neovládnu se. Musel jsem se urychleně uklidnit, vládkyně si nepřála žádné spory a nikdo by mi nepoděkoval, kdybychom skončili na podlaze a tloukli do sebe hlavanehlava. Ve skutečnosti bych mu se vší radostí jednu vrazil, hajzlovi. Do společenské místnosti záměrně dorazím až v době, kdy už jsou nepřátelé v Openu a ples je v plném proudu. Většina se věnuje tanci, nebo skleničkám s drinky, tudíž se nikdo nestará o pozdního příchozího. To mi nahrává do karet, nestál jsem o to, aby se mě kdokoliv vyptával proč jsem dorazil tak pozdě. S dochvilností jsem za normálních okolností nikdy problémy neměl. Tohle ale není normální okolnost, to přeci víš. Rozhlédnu se po místnosti a pohledem hledám známé tváře. Uprostřed parketu spatřím Inota s vládkyní. Oba jsou zabráni do tance, stejně tak i má sestra, která se vlní do rytmu hudby poblíž nich. Partnera jí dělá člověk, kterého bych u ní nečekal. Near. Aphy musela využít chvíle, kdy se Mika věnovala obsluze baru, a vyzvat ho k tanci. Za celou dobu mi koutky úst nepatrně vylétnou nahoru. Sestra vypadala v šatech jinak, než jak jsem jí znával. Usměvavý výraz i ladnost jejích pohybů vypovídaly o tom, že si dnešní večer užívá plnými doušky. Alespoň ona, když ne já. A přesně v tu chvíli ho spatřím. Stojí poblíž hlavního vchodu do sálu, se sklenkou šampaňského. Se svým do nebe volajícím arogantním výrazem si prohlíží tančící páry a já cítím, že se přestávám ovládat. Teď nebo nikdy ,, Hej, Archere " zvolám, abych upoutal jeho pozornost. Pomalu dojdu až k němu. Zvedne hlavu a s pozvednutým obočím si mě měří pohledem. Nejspíš přemítal nad tím, proč si ho dovolil oslovit Opeňan. ,, Musím s tebou mluvit " procedím skrze zaťaté zuby, nepřestanu však sledovat jeho reakce. Po tváři mu přelétne úsměv, jako bych právě řekl něco ohromně vtipného. Povýšenecky se napřímí, aby mi dal najevo své vůdčí postavení a já se jen ztěží přemáhám, abych mu neflusl do ksichtu. ,, Mluvit ? A o čem ? " zeptá se, jeho hlas je klidný a vyrovnaný, ale je mi naprosto jasné, že je to pouhá přetvářka. Byl jsem pro něj jen obtížný hmyz, který ho právě vyrušil ze zábavy. ,, O Shirley. Ale ne tady " zamračím se, to poslední co jsem chtěl bylo, aby o našem sporu věděl někdo další. Tohle bylo jen mezi námi dvěma. Musel zaplatit za to, co způsobil. ,, No prosím, jen si posluž. Pokud je to tak osobní... " prohlásí pobaveně a i se skleničkou v ruce výjde ze dveří na chodbu, která zeje prázdnotou. Ostražitě se rozhlédnu, abych se o absolutním klidu a samotě ujistil. Rozčilovalo mě, že působí pořád tak pokojně, zatímco já pukal vzteky. Dělá to naschvál. ,, Dej ruce pryč od vztahu s Opeňankou " obořím se na něj, jen co k tomu dostanu příležitost. Podvědomě vím, že s dítětem, které Shirley čeká už nic neudělám, ale nechtěl jsem se vzdát naděje, že se vrátí do Openu , kam odjakživa patřila. Nesnesl bych, kdybych ve válce musel bojovat proti ní. ,, Ty jsi její kamarád ? Pamatuji si na tebe " opáčí, aniž by reagoval na moje předchozí varování. Sevřu ruce v pěst, kdyby nebylo jeho existence, už dávno jsem mohl Shirley říct co pro mě znamená a byl bych víc, než jen pouhý kamarád z děství. ,, Poslyš, myslím, že mohu dělat, co uznám za vhodné. Tobě po tom nic není " pokračuje a já cítím, jak se mi do obličeje hrne krev. Znal jsem jí mnohem déle než si on vůbec mohl představit a teď mi bude tvrdit, že mi po tom nic není ? To nemohl myslet vážně. Jak k tomu měli přijít ti, kteří se se Shirley přátelili? Moje sestra a co teprve vládkyně ? Ucítím v dlaních silný žár, který se nesnažím nijak zastavit. Má schopnost vnímala můj hněv a byla připravena zaútočit. Na několik málo sekund zapřemýšlím nad tím, jaké by bylo ho zprovodit ze světa a kolik problémů bych tím vyřešil. Avšak přiznat si porážku bylo stejně bolestivé jako kudla v zádech. ,, Můžeš za to ty, to ty jsi jí donutil ke zradě " obviním ho a aniž bych mu dal prostor k námitkám, pokračuji. Byl jsem plný zloby a potřeboval ze sebe dostat vše i za cenu, že se stane něco špatného. ,, Ale to jí neomlouvá. Zemře společně s tebou, protože si vybrala. Přesně tak jsem jí to řekl " v ten samý moment si uvědomím, že jsem řekl něco, co jsem neměl. Nemám čas nad tím přemýšlet, jelikož blonďákův úsměv z tváře zmizí. Hrubě mě popadne za límec u košile a mrskne se mnou ke zdi. Jeho nenávistný pohled mu oplácím ve stejné míře. ,, Už nikdy si nic takového nedovoluj, je to jasné, spratku ? " rozeřve se, jeho klid byl rázem pryč. To, jak mě drží v šachu u zdi stačí k tomu, aby pohár trpělivosti přetekl. Na dlaních se mi objeví plameny ohně. Nedoufal jsem, že schopnost nakonec použiji, ale nedával mi jinou možnost. ,, Spratek říkáš ? Kdo jí udělal dítě ty sráči ? " Chtěl boj, měl ho mít. S těmito slovy nechám plamen ze své ruky vyšlehnout jeho směrem. Než ale stihnu udělat cokoliv dalšího, cosi mě odmrští na opačnou stranu chodby. Rozkašlu se, náraz to není zrovna nejpříjemnější. Podcenil jsem jeho schopnost, zvlášť když jsem první útok zahájil aniž bych si předem ověřil, co ovládá. Tohle vypadalo na telekinezi, nebo něco jí podobné. S něčím takovým jsem se ještě nesetkal, rozhodně ne u Opeňanů. ,, Opovaž se k ní ještě přiblížit ! " zavyhrožuje. Zoufalost z porážky mě brzy pohltí natolik, že přestávám přemýšlet nad tím, co pouštím z úst a jaké to bude mít následky. Ať řeknu cokoliv, Shirley mi to nevrátí. ,, Neměj obavy. Řekl jsem jí, ať už se v Openu neukazuje " s povzdechem se postavím na nohy. Bum, další tvrdý náraz proti zdi. Stál na opačném konci chodby a ani se mě nedotkl. Další hlas který slyším nepatří Marcusovi, ale mé sestře. Nevěděl jsem, kde se tam vzala, nejspíš jí přilákal hluk a nadávky, ale výraz, kterým mě sleduje mě nemálo vyděsí . Oči plné smutku , které nemají daleko do pláče. Slyšela to, nepochybně. ,, Sylare... Co jsi to udělal ? "

Do sálu jsem stihl vyjít za pět minut dvanáct, to už vcházel taktéž i Mello a chůzí typu pána světa se pomalu blížil k nám. Zběžně si všechny ellezziany prohlédnu, každý si dal záležet aby vypadal na plesu důstojně. Ano, opravdu každý, i Tyler s Joshuou. U Tylera jsem si nikdy nebyl jistý jestli je vzhůru nebo spí. Ale to čím jsem si byl stoprocentně jistý bylo to, že na něčem jel. Když jsme posledně měli sraz ze školy můj bývalý spolužák vypadal na krapet stejně a pak skončil na odvykačce. Jo chudák paní Tresleyová to měla v té době hodně těžké, manžel alkoholik, syn feťák .. Není divu, že skončila v blázinci. Uchechtnu se. Nevadilo mě cizí neštěstí, byl jsem škodolibý.
Jakmile se objevíme v Openu před palácem, zaujatě si ho prohlédnu. Takhle zblízka jsem ho ještě nikdy pořádně neviděl. Vypadal jako z cukrové vaty. Vládne tady ženská, tak čemu se divíš. Jak by se asi tvářili kdyby tady na ně vylítli netopýři jako u nás v Ellezzii. Pravá džungle. Kousek od místa, kde jsme stáli byla zahrada. Kytky a záhony mě nikdy nezajímaly, ale překvapilo mě, jak to tady bylo vše upravené a vypadalo to, jakoby ty kytky měly přesně svoje místo. V Ellezzii si roste všechno kde chce. Skoro jako na čas přesně se před námi objeví blonďatá dívka,co se představí jako Mona. Je dobrý nápad představovat se nepřátelům? To může říct PIN od kreditní karty a adresu. Zakrouím nad tím hlavou a jako většina ji následuji dovnitř paláce. No provedl bych se i sám, na to ji nepotřebuji.
Chodby vypadají podobně jako ty v Ellezzii. Obrazy, stěny, chodba, podlaha.. Nic zajímavého. To co je zajímavější, je sál s ostatními Opeňany, kteří na nás přiblbe zírají. Rozhlédnu se po sále. Bar, gauče, prostor vyhrazený pro tanec a další gauče. No práci si s tím od pohledu dali.
Rozejdu se napříč sálem k baru, to už ale ples zahájí vládci úvodním tancem. Nevěnuji jim pozornost a nechám si nalít dvě skleničky. Jednu s čistým rumem a druhou rum zředěný s kolou. Vrátím se zpátky a tu slabší skleničku podám Selleně. Byli jsme staří přátelé ze staré školy. Docela nám to vydrželo. "Nevypadá to tu tak zle co? Čekal jsem větší propadák, ale jak se zdá Opeňané nejsou zas tak mimo jak jsem si původně myslel." Skleničku do sebe kopnu jakoby šlo o pouhou limonádu a začnu se rozhlížet po další. Ostatní ellezziané se rozutekli do stran a nějací zase tancovali na parketě. Destiny se věnovala svému bratrovi, který měl výraz, že bych mu nejradši jednu vypálil. Člověče bav se trochu. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by mohla mít nějaký problém.
"Někteří jsou vážně směšní." Uchechtnu se při pohledu na Tylera s mokrým tričkem. Ale pak si uvědomím, že on je vlastně ellezzian a smích mě přejde. Kluk jeden zatracenej, kde ten se v Ellezzii vyloup. Prorazím si cestu k baru a řeknu si o další skleničku, ale tentokrát ne o jednu. Posadím se na barovou židli a natočím se tak, abych viděl na tančící dívky. Sleduji jejich křivky při pohybu a nakláním hlavu tak, abych viděl co nejlépe. Klopím do sebe jednu skleničku za druhou a nebojím si říkat o další. Po chvíli už mě dívčino nalejvání vadí, takže se rozhodnu se obsloužit sám. Vrávoravě se postavím a natáhnu se přes bar pro láhve s pitím. "Dej to sem.." Zahuhlám a začnu pít rovnou z lahve. Ani si nevšimnu, že nám zmizel vládce. Věci mi začínají splývat, každou chvíli vidím něco dvojitě a jednu chvíli zase normálně. Zatřesu hlavou a promnu si oči. Hudba hraje dál, ale teď na parketě už nikdo není. Většina dívek si šla sednout nebo sundat boty. "Kurva ani nemám ten dárek.." Zakleju si sám pro sebe, když si uvědomím, že s dárkem pro vlastní matku k Vánocům jsem víc než jen pozadu.
Pustím prázdnou lahev na zem, která se rozletí na tisíc kousků. V ten moment za sebou uslyším mužský hlas. "Myslím, že ty už máš dost, co?" Otočím se za hlasem a přimhouřím oči, abych dokázal rozpoznat tvář černovlasého chlapce sedícího na baru vedle mě. "A podle čeho soudíš?" Škytnu. Aron jen pozvedne obočí a zatřepe se skleničkou v které má dle všeho Martini, soudě podle citronu navrchu a vůně. "Že sotva vidíš a že jsi rád, že mi vůbec rozumíš." Neujde mi na jeho tváři škodolibý výraz, přesně ten, který mívám já, když se posmívám ostatním. Zamračím se. "Myslím, že i v tomhle stavu bych ti dokázal slušně rozbít hubu už jen za ty kecy."Podepřu se rukou o pult a nadzdvihnu obočí, abych viděl jeho výraz. Jen se uchechtl. " Budeš jen rád, když nemineš." A znovu si v klidu usrkl Martini. Jeho klid mě rozčiloval a ještě víc to, že jsem nedokázal pořádně stát. "Tak jo.." S těmito slovy sevřu ruce v pěst a chystnu Arona za rameno, kterým ho strhnu ze židle. Nedopadne to tak, jak jsem doufal, ale alespoň neseděl. "Tak ty si myslíš, že nedokážu srovnat někoho jako seš ty?" Nečekám na jeho reakci a rozpřáhnu se proti němu pěstí.
Aron si nic nenechá líbit a útok pěstí mi oplatí, ovšem se mu to povede mnohem lépe. Mé alkoholem zpomalené smysly, nestačí jeho útok včas zachytit, takže pak pouze cítím trvdý náraz kloubů. Na malý okamžik se mi podaří Arona očima najít a levačkou mu vypálím do břicha. Zlehka hekne a brzy na to následuje další z jeho pěstí. To už ale jen vnímám jak nás někdo od sebe odtahuje a Aron na mě cosi pokřikuje. Jediné co stačím zaregistrovat je mihnutí blonďatých vlasů..

Netrvá dlouho a ples je v plném proudu. Přesně jak se dalo očekávat, první tanec patří vládcům. S lehkým úsměvem na tváři pozoruji jejich soustředěnost a ladnost pohybů, která upoutává nejen mou pozornost, ale i dalších lidí. Jakmile tanec skončí a hudba utichne, zabloudím pohledem k osobě sedící u baru, která narozdíl od ostatních nevykazuje žádné známky společenského chování a dle toho, co má na sobě, se tak nehodlá ani oblékat. Ztrápeně si povzdechnu, aniž bych objekt svého zájmu přestala sledovat. Mám u Joshuy nějakou šanci, byť minimální? Stejnou otázku jsem si pokládala už několik měsíců a nemálo mě trápila skutečnost, že mu nemohu o svých citech povědět. Co bych asi tak řekla ? ,Proč jsem se do tebe vlastně zamilovala? Dobrá otázka, samotnou by mě to zajímalo. Přestože jsi hajzl, nebo možná proto, že chci z tebe strhat oblečení a mít s tebou děti.´ Vážně perfektní, tohle jsem mu vykládat nemohla. Nejspíš by si pomyslel, že jsem se dočista pomátla což byla z části pravda, ale já byla pomatená do něj a to byl podstatný rozdíl. Přimhouřím oči, když před sebou spatřím Sellenu, která sedí na pohovce. S nohou přehozenou přes druhou nohu a úsměvem na tváři si právě bere od Ramona skleničku alkoholu, pravděpodobně rumu. Přes tvář mi přelétne stín pochybností. Sellena byla krásná, stejně tak i Destiny, která se opodál sklání nad svým bratrem Aronem. Ačkoliv byla každá povahou i vzhledem jiná, obě měli vnitřní kouzlo, které bylo výborným lákadlem na muže. Kdesi uvnitř mě zahoří plamen žárlivosti. Bylo velmi pravděpodobné že se Joshua zakouká do jiné, pohledné dívky. To se nesmí stát. ,, Nejsi spokojená sama se sebou ? " ozve se za mnou čísi hlas a já v tu ránu cítím, jak mě polívá horko. Pomalu se otočím, to už se ale střetnu s pohledem blonďatého kluka kterého jsem už zaručeně viděla během první návštěvy Openu. Stál kdysi vedle královny a ne příliš přátelsky rozmlouval s naším vládcem. Ani teď se netvářil nijak přívětivě. Je možné, že jsem vyslovila některou ze svých myšlenek nahlas? Nebo si všiml jak zírám na Joshuu? ,, Je slušnost odpovědět " zašklebí se a mně v tu ránu dojde, že jsem skutečně neřekla ani slovo. Ať už chtěl cokoliv, byl to pořád nepřítel se kterým bych se neměla vybavovat. ,, A co je tobě do toho ? " zasyčím značně nevraživě, abych mu oplatila jeho nepříjemné chování. Nelíbila se mi otázka, kterou mi položil, zvlášť když uhodil hřebíček na hlavičku. Skutečně jsem o sobě pochybovala, ale to nemuselo vůbec nikoho zajímat a už vůbec ne nějakého Opeňana. ,, Nesnaž se o něj " prohlásí nezaujatě, a v tu ránu si všimnu, že se dívá přímo na Joshuu. Zarazím se, div mi srdce nepřestane bít. Tohle přestávalo být vtipné. Nahánělo mi to hrůzu. Proč blonďák mluvil tak tajemně a hlavně proč se choval jako by mi četl myšlenky? Je možné, že to je jeho schopnost a já se stala terčem k jeho pobavení? ,, Co ty o tom víš ? " zeptám se narovinu. Pokud skutečně četl myšlenky, pak věděl o všem, co se lidem honí hlavou. Nejen mně, ale i Joshuovi. Byla by velmi cenná informace vědět, co si myslí, ale jak takovou informaci z nepřítele získat? Za pokus to určitě stojí. ,, Možná všechno " odpoví naprosto lhostejně, jako by mu bylo úplně jedno, že se mu daří mě svými řečmi děsit. Byl by opravdu velký problém, kdyby někomu vyzradil, jak moc mi na Joshuovi záleží. ,, Tak hele ! " střelím po něm jedovatým pohledem ,, On se to nesmí dozvědět, jasný ? " podrážděně přešlápnu z jedné nohy na druhou v doufání, že se mě teď zeptá, o kom to mluvím a jestli náhodou nejsem příliš hysterická. Ale blonďák ví až moc dobře, koho mám na mysli. Znovu se na Joshuu podívá a já jsem v tu chvíli vděčná, že je k nám otočený zády. ,, A proč ne ? Bylo by to zajímavé " na tváři se mu objeví cosi, co měl být pravděpodobně úsměv, ale vypadá to spíše jako škodolibý škleb. Vybaví se mi krátký rozhovor který kdysi vedl s naším vládcem. Nepamatovala jsem si, o čem mluvili, ale blonďák se choval arogantně, stejně jako teď ,, Pojď, dělej " aniž bych mu dala prostor k námitkám, nešetrně ho drapnu za ruku a odvedu doprostřed parketu. Takhle mi alespoň nikam neuteče. Když budeme tančit, mám šanci z něj dostat něco užitečného, čeho bych mohla využít. Ani se nezabývám tím, že ostatní uvidí, jak Ellezzianka tančí s Opeňanem. Čert to vem. ,, Proč mi čteš myšlenky ? " upřeně na něj hledím, což mi oplácí pohledy typu ,Už mě proboha neser.´ Zatímco má otázka visí ve vzduchu bez odpovědi, začne hrát další píseň. Má oblíbená. Položím mu ruce na ramena a dám se do tance. Překvapí mě, když mi dlaně obtočí kolem boků a ve všech pohybech mě následuje. Takže tančit umí, fajn. ,, Třeba proto, že mě to baví ? " odvětí suše. Rozčílí mě to. Jak se opovažuje dělat si ze mě legraci? Prožívala jsem první nešťastnou lásku a on se mi vysmíval. To jsem slyšet nechtěla. ,, Jsme nepřátelé.. " kousnu se do rtu, ponižovat jsem se nechtěla ,, Ale záleží mi na tom, pomoz mi s tím " poslední slova mi vůbec nejdou přes pusu. Přistihnu se, jak ze sebe následně vyloudím tiché slůvko prosím. Opravdu jsem to řekla? Třeba mi potvrdí, že mám u Joshuy naději. A za to stojí všechno ztrapnění. ,, Alespoň jednu jedinou radu.. " zašeptám, v krku mám sucho. Co záleželo na tom, že se ho teď vyptávám? Časem na to zapomene. O válce jsem se ho mohla přeci kdykoliv zbavit. Stačilo by jedno jediné máchnutí Timiho ruky a blonďák by byl rázem v říši mrtvých. Koutky úst mi nepatrně vylétnou nahoru, mí kamenní společníci mi chyběli. Nedala jsem na ně dopustit, ale v paláci mi společnost dělat nemohli. Propadla by se pod námi podlaha a Opeňané by mi zaručeně nepoděkovali. Golemové se pro tentokrát zamítají. ,, Dobrá, jednu radu ti dám, nalož s tím jak uznáš za vhodné " řekne bezbarvým hlasem a já z něj ani na chvíli nespouštím oči. Celou dobu se sice dívá kamsi za mě, jako by viděl ducha, ale jsem natolik nedočkavá, že to vypustím z hlavy. ,, Přestaň se topit v nenávisti a odpusť svému otci " zastaví se a ustoupí odemě krok dál. Písnička právě skončila a mně se zdá, že špatně slyším. Nikdo nemohl vědět o mém vnitřním boji, který probíhal od chvíle, kdy otec odešel od rodiny. Ani to, jak jak nenávidím jeho novou ženu, kvůli které opustil mámu a můj sen o dokonalé rodině se tak rozpadl na tisíc kousků. V dimenzích jsem o svém problému nikdy nemluvila, tenhle kluk se to neměl jak dovědět. Otevřu pusu připravená něco říct, to už ale uslyším křik a cinkání rozbitého skla. Prudce se otočím. Na zemi se válel Ramon s bratrem Destiny a pěstmi si právě dokazovali sílu. Kolem mě se prožene blonďatá Opeňanka, která nás předtím vedla do paláce a snaží se dvojici od sebe odtrhnout. Podaří se. Rychle se otočím zpět k Nearovi. ,, Hele, jak - " nestačím větu doříct, jelikož mě vůbec neposlouchá. Se zvařenýma očima a dlaněma na spáncích promlouvá cosi v jazyce, který jsem nikdy neslyšela ,, Seš v pohodě ? " snažím se s ním zatřást, ale on vypadá jako v transu. Opeňané byli vážně podivíni a u tohohle kluka to platilo dvojnásob. Zaposlouchám se do jeho nesrozumitelných slov, žádné z nich mi ale nedává smysl. Kromě jednoho jediného jména. Adrien. Jakmile blonďák otevře oči, vypadá překvapeně. Co se mu to proboha stalo? Tenhle výraz jsem u něj viděla poprvé ,, Seš fakt magor " rozesměju se ,, Víš co? Pojď se něčeho napít " natáhnu k němu ruku. Neodmítne jí

8.12. Út

Když se přemístím do Openu, pár z nás už tam čeká. Krátce po mně se teleportuje i Mello a vede nás dovnitř paláce, jakoby to tam snad důvěrně znal. Rozhlížím se kolem. Palác v Openu je o dost světlejší než ten v Ellezzii. Skoro jakoby sem proudilo více světla, což je ale nesmysl, jelikož Ellezzijský palác má více oken než kdejaká pojišťovna v New Yorku. Než se stačím rozkoukat, objeví se před námi vysoká blonďatá Opeňanka, která se představí jako Mona a požádá nás, abychom ji následovali. Vede nás dlouhou chodbou až ke schodišti, které je potažené temně červeným kobercem. Mezitím, co dupu po schodech, dlaní přejíždím po masivním zábradlí. Vypadá to tu pěkně. Rozhlédnu se. Všude kolem, byly zdobené sloupy, které podpíraly podlaží a dokonale ladily s výstavbou paláce. Když konečně dorazíme do sálu, kde se měl ples odehrávat, všichni Opeňané již byli na místě. Včetně mého bratra Arona. Celý ples je zahájen společným tancem dvou vládců. Tak na tohle se já dívat nebudu.Neměla jsem ani tu nejmenší chuť sledovat Mella v přítomnosti jak Shirley, tak samotné vládkyně. Začínáš být mnohem žárlivější, než předtím. Snažím se nepříjemné myšlenky hodit za hlavu a rozejdu se za Aronem, který seděl s nepřítomným výrazem na gauči. "Co ti zas je proboha? Máš výraz, jak kdyby tě na tomhle světě netěšilo už ani pivo." S hlasitým žuchnutím se zabořím vedle něj. "Nemám náladu Des, vážně ne." Povytáhnu obočí a zkřivím ústa do tvaru obráceného U. "A můžeš mi říct aspoň proč?" Poškrábu se na noze a nespouštím z něho oči. Aron mě nevnímal. Jen seděl a mlčky pozoroval poslední slzu ve skleničce, nejspíš Martini. Otočím se po ostatních. Tyler byl celý politý od vína a Rika tancovala s nějakým opeňanem. "Dojdu si pro pití." Zamumlal Aron a rozešel se k baru. Dnes s ním očividně nic nebude. S povzdychem se postavím na nohy a rozejdu se přes sál na druhou stranu. V půlce cesty mě však přeruší zvuk rozbitého skla a Ramonův hlas. No tohle je opravdu skvělé, hůř ples začít nemohl Pomyslím si, mezitím co sleduju rvačku Arona s Ramonem, kterého posléze odtahuje Mona pryč. Nemohl zařít hůř? Tak to jsem se ale šeredně, šeredně spletla..
Znovu se rozejdu, když si však všimnu odrazu plamenů ve skleněných dvěřích.Hoří? Rychlými kroky se objevím v prázdné místnosti, která vlastně až tak prázdná není. Je tu Mello a nějaký opeňanem. A dle všeho to opravdu nevypadá na přátelské setkání. Sylarův obličej je plný hněvu a cosi na Mella křičí. Chvíli jen tápu, ale posléze pochopím, že se nejspíš jedná o Mellovu přítelkyni. Shirley. O co tady sakra jde? Už už se chystám promluvit a dát najevo svou přítomnost, když Sylar pronese slova, která mnou projedou jako elektrický výboj. "Spratek říkáš? A kdo jí udělal dítě ty sráči?" Zůstanu stát jako opařená. Co prosím? Dítě? Jaké dítě? Bezradně se podívám na Mella, který sice se Sylarem házel sem a tam, ale nevypadal, že by se jeho slova chystal nějak vyvrátit. Stojím a jen otupěle sleduji podívanou před sebou, neschopna slova ani pohybu, natož abych čemukoliv zabránila. Hlavou mi míhá více myšlenek, než kódů při programování počítače.
Kdo jí udělal dítě ty sráči? Kdo jí udělal dítě ty sráči? .. Ta věta mi zněla v hlavě pořád dokola a já se snažila za pomocí zdravého rozumu vyvodit nějaký závěr. To nemůže být pravda..Tohle je Marcus..Můj Marcus. Můj nejlepší přítel a také jediný muž, s kterým jsem chtěla strávit zbytek života. Předmět mých snů a představ. Nejednou jsem si jako malá holka představovala náš společný život. Jak příjde s růží a prstýnkem a my budeme navždycky spolu. A on teď čeká dítě s ní!
Zamotá se mi hlava a já zavrávorám. Instinktivně dám ruku za sebe, že se tam o něco zachytím, ale od zdi, která by mi v pádu zabránila jsem příliš daleko. Sesunu se k zemi. Ruce si dám před obličej a zhluboka se nadechnu. Tohle není pravda..To se mi jen zdá. Tohle je nedorozumění, určitě se nebavili o Shirley. I přes marnou snahu uklidnit sama sebe, jsem věděla, že tady se nikdo nezmýlil. Cítím, že nemám daleko od pláče. "Proboha.." V tu chvíli se mi jako mávnutím kouzelného proutku rozplynuly všechny představy a sny o společném životě. Jedna jediná věta dokázala zničit dosavadní snění malé holky a zasadit obrovskou ránu přímo do srdce..

S unaveným úsměvem pohlédnu na čerstvě narozené miminko, které s tichým vrněním leží v postýlce vedle mého lůžka. Byla to sotva chvíle, co jsem přivedla na svět syna, ale už teď jsem věděla, že všechna ta bolest, únava a čekání stála za to. Jakmile jsem uslyšela pláč a konečně spatřila toho, koho jsem několik měsíců nosila pod srdcem, znovu jsem se zamilovala. Vyčerpaná a přesto šťastná jsem držela v náručí své dítě a stěží věřila tomu, že jsem se právě stala matkou. Netrvá dlouho a ve dveřích se objeví Marcus. Srdce se mi v tu ránu rozbuší obrovskou rychlostí. Kytice růží a naprosto fascinovaný výraz. Nejspíš tomu pořád nemohl uvěřit, jako já. „Shirley.“ promluví tiše, skoro neslyšně. Dojde až ke mně, políbí mě na čelo a já v tu chvíli vím, že on je přesně ten muž, se kterým chci strávit zbytek svého života. Jedině s ním chci vychovat našeho syna a žít s ním šťastně až do konce našich dní. Jen on a nikdo jiný. „Můj syn.“ nakloní se nad postýlku a nevěřícně sleduje malého Adriena. Byl tak maličký, nevinný a bezbranný. A přesto se mu tolik podobal. „Pochovej si ho.“ vybídnu ho a s něhou v očích pozoruji, jak Adriena opatrně bere do náruče. Za normálních okolností byl Marcus přísný vládce jiných dimenzí, ale teď jsem viděla pouze milujícího otce se svým synem. Následující chvíle jsem si chtěla v paměti uchovat už napořád. „Je nádherný. Děkuji ti.“ řekne po chvíli, aniž by z malého spustil oči. Místo odpovědi se pouze usměju.

Neměla jsem sílu na dlouhé mluvení, potřebovala jsem si odpočinout, ale to bylo to nejmenší. S povzdechem se zadívám ke dveřím, jako bych čekala, že se v nich objeví ještě někdo. Během dne mě stihli navštívit moji rodiče, stejně tak i rodina Marcuse. Bylo to poprvé, co jsem viděla v očích svého přísného otce slzy. I já jich několik uronila, když přiznal, že na mě nikdy nebyl tolik hrdý, jako teď. Zdálo se, že mám konečně vše, co jsem kdy chtěla. Co jsem mohla chtít víc? Jen jednu jedinou věc. Kéž bych u své postele viděla tváře svých dvou nejlepších přátel, kteří mi tolik chyběli. Amanda a Sylar. Tak ráda bych se o své štěstí podělila s nimi ale v jejich světě už nemám místo. Sylar mě nenávidí. A Aphy nejspíš taky. Proč by jinak s ostatními Opeňany trvali na tom, abych se do Openu nevracela? Z přemýšlení mě vytrhne až Marcusův hlas „Má tvoje oči.“ poznamená a jemně uchopí Adrienovu malou ručku do té své. Zdálo se, že oba na sebe působí velmi uklidňujícím dojmem, protože Adrien po celou dobu kromě tichého brouknutí nevydal ani hlásku. Bylo mi jasné, že až dostane hlad, tak se vše změní, ale zatím jsem si užívala zasloužený klid. „Hodně odpočívej.“ připomene mi Marcus starostlivě, nejspíš postřehl, že si na mě únava vyžádala svou daň. Krátce kývnu na znamení souhlasu. „Dal mi vážně zabrat.“ vzdychnu a znaveně přivřu oči.

8.12. Večer

Krátce po zjištění skutečnosti Mellova otcovství, jsem se ihned přemístila zpět do reality. Nedokázala jsem tam zůstat a předstírat, že je vše v naprostém pořádku.
Vstanu z postele a zavřu se v koupelně. Sakra, sakra, sakra.. Držím hlavu v dlaních a nechávám kapky slz stékat po tvářích a dopadat na kolena. Můj Mello si právě zařídil budoucnost s někým jiným.Muselo ti být přece jasné, že si časem někoho najde! "Doprdele!" Uhodím pěstí do skříně, která se otevře a vypadnou z ní toaletní papíry. Do jednoho se vysmrkám. "Já jsem tak pitomá.." Jak jsem někdy vůbec mohla uvažovat nad tím, že by jsme byli víc než přátelé. Pro něj jsem byla jen malá holka, která se mu hodila do armády. Malá, opuštěná, lehce zmanipulovatelná holka. Vlastně se mu to docela hodilo. Takže mě využil? Byla to přetvářka? Dokázal nějak odhadnout co mám za schopnost? Tohle by přece Marcus neudělal..Ne? A jak to můžeš vědět? Rozbrečím se na plno. Cítila jsem se tak podvedená, zrazená! "Můj Mello.." Vzlykám. Nikdy to nebyl tvůj Mello.
V tu chvíli se otevřou dveře od koupelny a v nich se objeví překvapený Aron. "Des? Co-co se stalo?" Sedne si vedle mě. Setřu si slzy z tváře a velkýma, napuchlýma očima se na něj podívám. Jeho podmračená tvář značila rozrušení a starostlivost. "On-on mě podvedl!" Heknu a znovu se rozbrečím. "Cože? Kdo ti co udělal?!" Aron sevře ruce v pěst. "On s ní čeká dítě!" "Des o čem to mluvíš? Kdo s kým čeká dítě? Kdo ti co provedl? Aron byl  zmaten. Z hluboka se nadechnu a snažím se uklidnit. "Marcus.." "Marcus? Jako.. Ten Marcus? A Mello?" Přikývnu. "Shirley je těhotná .. S ním!" Cítím jak mě znovu v očích pálí slané slzy. Aron na mě jen nevěřícně hledí a snaží se přijít na to o co tady jde. Obejmu si kolena a nechám slzám znovu volný průchod. "M-miluju ho..Jak mohl.." V tom momentě mě Aron mlčky obejme kolem ramen a ochranitelsky přitiskne k sobě.

"Des? Něco pro tebe mám." Ozve se z obýváku mezitím, co v pokoji chodím od skříně k posteli a házím do kufrů vše potřebné. Odhrnu si vlasy z čela a rozejdu se za Aronem. Stál vedle gauče, ruce za zády a šibalsky se usmíval. Taky se neubráním úsměvu a nechápavě se na něj podívam. Zpoza zad vytáhne naprosto příšerně zabalený balíček a podá mi ho. Rozesměju se. "Jelikož na Vánoce odjíždíš, tak ti to dávám už teď." Rozbalování dárku mi dá trochu práce, jelikož je to celé kolem dokola oblepené izolepou. "Arone.."Vydechnu po strhání papíru. V rukou jsem držela krabici přes kterou se táhnul nápis  ´Jimmy Choo´. "To jsou ty ze zimní kolekce!" Vypísknu a vrhnu se Aronovi kolem ramen. "Počkej, ještě něco." Na chvíli odběhne k sobě do pokoje a posléze se vrátí s malým, plyšovým sloníkem, který chobotem držel srdíčko s nápisem ´My little sis´. "To aby ti nebylo smutno." Dojatě se na něj podívám. "Děkuju, je to nádherný." Boty si okamžitě nazuju. "Vážně nepojedeš se mnou?" Aron zavrtí hlavou. Bylo mi jasné, že teď, když je na tom rodinná firma špatně Aron neodjede. Ale já ano. Musela jsem. Od Mella jsem měla několik zmeškaných hovorů a zpráv, ke kterým jsem ještě nedostala odvahu je otevřít. Neotevřela jsem ani zprávy na Twitteru. Netuší co se děje.. Každé Vánoce, jsme měli vyhrazený den, který jsme trávili spolu. Letos ne. Letos tomu tak nebude. Nedokážu s ním být a při každém jeho úsměvu a pohledu vědět, že se takhle dívá i na ní. Proto, jsem se rozhodla přijmout nabídku focení v Pekingu spolu s dalšími modelkami, mými kamarádkami, takže tam rozhodně nebudu sama a doufám, že nebudu mít ani příležitost, se tím zabývat. Aron to chápal a od chvíle, kdy jsem mu řekla pravdu se mi snažil být na blízku.
Z myšlenek mě vytrhne cinknutí zvonku. Šofér, který mě měl odvézt na letiště už je tady. Doběhnu do pokoje pro kufry a rozejdu se ke dveřím. "Tak za měsíc bráško. A moc tu nezlob." S těmito slovy za sebou zabouchnu dvěře.
Celou cestu na letiště jsem přemýšlela nad událostmi v posledních týdnech. Věděla jsem, že Marcusovi nemůžu nepříjimat hovory věčně, není to fér. A zrovna v ten moment, se mi znovu rozezvoní mobil. Tak do toho.. Seber se. Byl to on. Zhluboka se nadechnu a hovor příjmu. Opatrně si mobil přiložím k uchu. "Ano?" "Destiny? Proč mi nebereš telefon, děje se něco?" Pevně zatnu zuby. Jeho hlas.. Cítila jsem starost a strach. "Ne-.. Jen jsem měla moc práce omlouvám se." Vysoukám ze sebe. "No.. Vlastně jsem ti chtěl něco říct." Jeho tón hlasu se změnil. Už nezněl starostlivě, cítila jsem vzrušení a radost. "Shirley je těhotná.. Des, budu táta!" Na chvíli mobil od ucha sundám a promnu si oči. Cítila jsem jak mě znovu přepadává zoufalost a pláč. "Des jsi tam?" "Marcusi to je.. Úžasné. Ani nevíš jakou mám radost. Vážně." Procedím skrze zaťaté zuby, přičemž se mi už po tvářích valily slané slzy. Ale snažím se nedat na sobě nic znát. "Dozvěděl jsem se to teprve nedávno, chtěl jsem ti to říct, až to bude stoprocentně jisté. Musíme to spolu oslavit, co děláš zítra?" "Já.. Já zítra nemůžu. Odjíždím." "Cože? Jsou Vánoce, vždycky máme o Vánocích den pro sebe a .." Zněl zmateně, očividně byl zklamaný. "Je mi to moc líto.. Já.. Letím do Pekingu, dostala jsem nabídku a.. Promiň už musím končit." Bez čekání na odpověď zavěsím. Do háje.. Chovala ses jako naprostá kráva. Věděla jsem, že v hovoru dlouho pokračovat nedokážu.
Po příletu do Číny na mě již čekalo auto, které mě mělo odvézt do hotelu, kde mě už očekávaly Gigi s Emily. K mému překvapení s námi fotila kolekci kabátů i Heidi Klum, která se projevila jako neskutečně elegantní a velmi chytrá dáma. Následovaly večery plné alkoholu a zábavy a já mohla alespoň na měsíc, hodit starosti za hlavu..
Další dva měsíce jsem strávila s přáteli na horách. Rozhodli jsme se odletět do Evropy a vyzkoušet tamní sjezdovky a já mohla skloubit focení lyžařského oblečení se zábavou. Dokonce přiletěl i Aron s rodiči. V Alpách jsme zůstali až do března, kdy jsme zde oslavili tátovy narozeniny. Sjeli se sem všichni známí a otcovi přátelé. Prolilo se spoustu vína. Dokonce majitel hotelu zařídil i ohňostroj a my měli celou noc sjezdovku pro sebe pro noční lyžování. Kolikrát nad námi proletěl i vrtulník s novináři, kteří se snažili pořizovat snímky alespoň z vrchu, jelikož do areálu měli vstup zakázaný. Potkala jsem tu spoustu fanoušků a fanynek, kteří mi nedali šanci myslet na to, co se děje v New Yorku.
Následovaly moje narozeniny, které jsem se rozhodla oslavit v Brazílii. Zkrátka co nejdál.. V Riu de Janeiru osmnácté narozeniny stály za to. Byla jsem konečně plnoletá. I když vzhledem k mé rodině a slávě, kdy vás někdo sleduje, fotí a hodnotí každé vaše rozhodnutí od útlého dětství jsem musela předčasně dospět. Není lehké žít s novináři za zády a poklidně vyrůstat, když vás kdokoli dokáže odsoudit během minuty. Vždycky jsem si musela dávat pozor na to, co říkám, na to co sdílím, jelikož lidé čekají na sebemenší zaškobrtnutí. Ale nestěžuju si, je to skvělý život.
Další dva měsíce jsem střídavě pendlovala mezi New Yorkem, Chicagem a  Portlandem v Oregonu. Portland mi přišel jako šílená díra oproti ostatním městům, co jsem navštívila. Nicméně jsem se neustále snažila cestovat a zaplnit svůj volný čas. Ale bohužel v červenci na mě žádná nabídka nečekala a tak jsem se musela vrátit zpátky domů. Domů, do New Yorku.

Zabořím lžičku do jahodového jogurtu a postavím se k oknu. Mlčky pozoruji mrakodrapy majestátně se tyčící do výšky. Po návratu do New Yorku jsem si zařídila svůj vlastní dočasný byt, kde budu bydlet, dokud si nenajdu něco jiného. U rodičů jsem už bydlet nechtěla a Aron jak se zdálo měl známost. Nebo alespoň mi to tak připadalo. Večery trávil na skypu a jednou k němu ta dívka, ta Tiffany, ta opeňanka přijela. Alespoň co mi říkal. Tak jsem se rozhodla, že mu přenechám soukromí.
Mello mi už nepsal ani se neozýval. Nejspíš pochopil, že je něco špatně. S povzdychem položím prázdný kelímek na stůl. Už nikdy to nebude jako dřív. I přes všechnu snahu docílit opaku, jsem ho pořád milovala. A pořád mi skutečnost, že se již brzy stane otcem drásala srdce.
Vytáhnu mobil a zapnu Twitter. Vzhledem k značnému počtu followerů jsem měla i určitou odpovědnost. Odpovědnost vůči fanouškům, což znamenalo aktivitu a sdílení fotek i ze soukromí. Jenže na hlavní stránce mě upoutá fotka Mella. Fotka, kde drží dítě staré sotva pár hodin. "Se synem Adrienem." Na fotce byl Mellův čerstvě narozený syn. Adrien. Rozbuší se mi srdce a mobil hodím na stůl. Snažila jsem se ovládat, už se mi nechtělo ani tolik brečet jako křičet. "Adrien." Ušklíbnu se. "Pěkně hnusný jméno." Zavrčím. Sama jsem se nestačila divit, jak moc jsem dokázala nenávidět malé dítě. Dítě, které spatřilo světlo tohohle světa teprve před malou chvílí a už se objevil někdo, kdo by si přál aby se vůbec nenarodil. Dojdu k velkému oknu a opřu se o něj. "Adrien.."
 

Po hádce s vládcem jsem nedokázal v Openu déle zůstat. Nechtěl jsem být ten, kdo zbaběle utíká, ale tentokrát jsem neměl na výběr. Doufal jsem, že svůj spor vyřeším mezi čtyřma očima, jenže při mé smůle se k incidentu připletla i má sestra v čele s jakousi Ellezziankou, která vypadala v ten moment stejně bledě jako Aphy. Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, že jí odněkud znám a že se stejně jako můj kamarád Inot pohybuje ve světě slávy a focení. I kdybych si snad dokázal vybavit o koho se jedná, bylo mi to jedno. Chtěl jsem být sám, daleko od všeho a všech. O nikoho jsem nestál. Potřeboval jsem pryč a to rychle.
Jakmile se přemístím do reality, mrsknu o zem s první věcí, kterou vidím. Příliš pozdě si uvědomím, že je to můj mobilní telefon. „Kurva!“ zařvu vztekle, tohle mi ještě scházelo. Sehnu se, abych ho zvedl, to už ale zaregistruji, že něco není v pořádku. Roztřesenýma rukama se dotknu svého obličeje. Tváře byly mokré od slz. Brečel jsem a neuvědomil si to? Co se to se mnou děje? Tohle se mi nepodobá, to nemůžu být já. Dojdu ke stolu se zrcadlem a s hrůzou pozoruji svůj vlastní odraz. Hnusil jsem se sám sobě. Nebylo divu, že si Shirley vybrala jeho a ne mě. Dřív poměrně vysoké sebevědomí se rázem ztratilo a nahradila jej zoufalost, nutící mě pochybovat o sobě samotném. Párkrát se zhluboka nadechnu, načež se rozmáchnu rukou proti zrcadlu. Zvuk tříštícího skla se rozléhá celou místností. Společně se střepy se na zemi objeví i první kapky krve.


Po celé dva týdny se mi úspěšně dařilo schovávat se před rodinou i přáteli. Odmítal jsem s kýmkoliv mluvit a z pokoje vycházel jen pokud to bylo nezbytně nutné. Čas od času jsem navštívil univerzitu, přestože učení bylo to poslední na co jsem chtěl myslet. Měl jsem problémy se soustředěním, ale raději jsem seděl na přednášce plné lidí, než abych se utápěl v samotě doma, kde si o mě už delší dobu dělali starosti. Ve stájích byla pořád spousta práce, ale neměl jsem zájem komukoliv pomáhat. Ještě před necelým měsícem bych udělal vše, abych byl užitečný při tréninku koní, avšak teď mi všechno připadalo jako vzdálená minulost. Zatímco má sestra byla vyčerpaná, já sobecky sledoval jak skoro nespí jen proto, že se snažila kvůli mému zranění stíhat práci za mě. Pořezané zápěstí se hojilo pomalu a já se čím dál víc stával neschopnějším.
Štědrý den jsem jako obvykle strávil se svou rodinou. Nezajímali mě dárky, atmosféra, ani cokoliv jiného. Chtěl jsem být sám, ale bál jsem se kazit radost rodičům a hlavně Amandě. Všichni si dali velkou práci s výzdobou a přípravou jídla. Rozhodl jsem se, že alespoň pro dnešní večer hodím své starosti za hlavu a pokusím se oslavit Vánoce přesně tak, jak se ode mě očekává. Mí blízcí nemohli za to, co se stalo a i když má bolest byla stěží snesitelná, věděl jsem, že takhle nemohu fungovat věčně. Dřív či později mě vlastní myšlenky dostihnou a zničí. Tak či tak, už teď ze mě udělali jiného člověka. „Bratříčku, tohle máš odemě.“ podá mi Amanda se zářivým úsměvem úhledně zabalený dárek. Vždy byla pečlivá a na všem si dávala záležet. Netrvá dlouho a zjistím, co se pod papírem schovává. Krabička a v ní nový telefon „Díky, ségra.“ vděčně kývnu, něco takového jsem nečekal. Nebýt mé vlastní hlouposti, nemusela by mi nic takového kupovat. Mohla si raději koupit něco na sebe. Štědrost vlastní sestry mě rozesmutní. Dělala vše, aby se mi zavděčila a já se přitom choval jako nevděčný, sebestředný hajzl. Kam se poděly ty časy, kdy jsem tu byl vždycky pro ní? „To jsi nemusela. Ale udělala jsi mi velkou radost.“ zamumlám a z ničeho nic jí pevně obejmu. Cítím, jak její ruce chlácholivě přejíždí po mých zádech. Jako by mě ujišťovala, že je tu se mnou a vše bude zase v pořádku. Tiskne se ke mně stejně tak, jako já k ní. Když jí pouštím ze svého sevření, všimnu si, že nemá daleko k slzám. Ve skutečnosti jsem to já, kdo by nejraději plakal jako malé, bezbranné dítě. Ale ne před nimi. Jsou Vánoce, tohle si musím pro tentokrát odpustit. Když už se zdálo, že je večer u konce a dárky rozdané, matka s otcem mě se slovy „Zlatíčko, máme pro tebe ještě něco.“ vyzvali, abych je následoval. Neprotestoval jsem, jen šel za nimi až před dům, kde stálo naleštěné bílé auto. Nechápavě zamrkám, tohle se mi snad muselo zdát. Rodiče upřednostňovali živé koně, než ty pod kapotou a na své stařičké modré Audi jsem si nikdy nestěžoval. Proč mi tedy koupili tohle? Vypadal jsem snad poslední dobou tak zoufale, že nevěděli, čím mi udělat radost? Povzdechnu si, ale tak, aby to neslyšeli. „Chytej, šofére.“ houkne na mě otec a hodí mi klíčky. Bez problémů je chytnu. Než se vydám auto prozkoumat, vyloudím ze sebe několik děkovných slov. Ať už jsem na to nahlížel jakkoliv, byl jsem jim oběma vděčný.
Pár dnů po Vánocích jsem brzy ráno potkal na chodbě domu svou sestru. Vstávala jako první z rodiny aby pomáhala s ošetřováním koní a stihla následující trénink. Nechápal jsem, jak se může přinutit vstát z postele, ale od chvíle, co jsem sám nemohl spát mi došlo, že řeší stejný problém, jako já. Snaží se zatížit natolik, aby nemusela myslet na to, co se stalo se Shirley. Zatímco já se vypořádával se svou bolestí uzavřením do sebe, Amanda pracovala ještě usilovněji a nepřestávala se stýkat s lidmi. Obdivoval jsem její odhodlání a sílu, ke které jsem měl hodně daleko. „Syli, něco bych od tebe potřebovala.“ ohlédne se na mě přes rameno, když si nazouvá jezdecké boty. Rozespale si promnu oči a zívnu. Místo odpovědi jen otráveně zabručím. Bylo pět hodin ráno, kdo by měl v takový čas dobrou náladu? „Můžeš tohle poslat?“ vrazí mi do ruky několik obálek. Vypadalo to na novoroční přáníčka. Sestra byla vždycky ta, která se starala o dobré vztahy s ostatními z rodiny. Nikdy na nikoho nezapomněla. Těžko říct, jestli to dělala ze zvyku, nebo jí na tom opravdu záleželo. „Vážně spěchám, postarej se o to, děkuji.“ zavolá a aniž by jí zajímala má reakce, zmizí za dveřmi. Znuděně se rozejdu zpět do pokoje, když v tom mi jedna z obálek vypadne. Když se pro ni ohýbám, připadám si, jako by do mě uhodil blesk. Dopis byl adresovaný Shirley. Skoro se mi zastaví srdce. Rychle obálku rozevřu a začnu číst. Za normálních okolností bych sestřinu korespondenci nikdy nečetl, nic takového bych si nedovolil. Respektoval jsem její soukromí. Ale toto? Přečtu prvních několik vět. To mi bohatě stačí. Cítím, jak se mi hrne krev do tváře. Rudý jako zuřící býk papír roztrhám na maličké kousíčky a vyhodím do koše. Ze stolku vedle postele seberu krabičku cigaret a vydám se pryč. Potřeboval jsem se uklidnit.


Na konci července odjela Amanda do Saratogy, aby se účastnila dalšího dostihu se svým oblíbeným koněm. Rozhodl jsem se svou sestru podpořit a odcestovat společně s ní. Dlužil jsem jí svou přítomnost, nehledě na to, že jsem měl možnost se pořádně odreagovat. Amandin vraný hřebec patřil právem mezi favority. Byl známý pro svůj rychlý finiš a na New Yorských drahách si počínal velice dobře. „Nervózní?“ zeptám se s úsměvem, když sestra i se svým trenérem dojde do padoku. V dostihovém dresu vypadala roztomile a zároveň profesionálně. „Jsem v pohodě, to spíš Silvano vypadá, že se nemůže dočkat.“ opáčí a bez potíží se vyhoupne do sedla. Než se s koněm vydá na dráhu, trenér jí dá posledních několik rad. Poté se s trenérem odebereme do hlediště. Věřil jsem, že Aphy uspěje. Dělala co mohla, aby sebe i svého koně plně připravila.  Na rozdíl od její pečlivosti jsem si připadal jako lajdák. „Vypadá opravdu dobře, jak velkou má naději?“ dotážu se trenéra, aniž bych spustil oči z dráhy. Koně se právě seřazovali do startovacích boxů a netrpělivě čekali na odstartování dostihu. „Vysokou, pokud na něm jede ona. Umí z něj dostat maximum.“ odvětí trenér a já se chtě nechtě musím nad jeho slovy pousmát. Napjatá atmosféra mísená s adrenalinem mě brzy pohltí natolik, že zapomenu na všechny starosti.
Jak jsem si myslel, Amanda dostih vyhrála. Jako vždy držela Silvana vzadu a teprve na konci ho nechala, aby předvedl svůj strhující boj v cílové rovince. Dav jásal. A já s nimi. Připadal jsem si báječně a byl na sestru právem hrdý. Společně s trenérem jsme běželi za Aphy, která už postávala před fotoaparáty a snažila se zpracovat fakt, že další vítězství patří jí „Holka bláznivá, ty jsi vyhrála Whitney Handicap.“ nadšeně jí sevřu ve svém objetí „Fotku ségra, úsměv.“ vytáhnu z kapsy telefon, natáhnu ruku před sebe a vyfotím nás. Měl jsem takovou radost, jakou už dlouho ne. Rozesměju se a zatímco Aphy odchází převzít cenu, umisťuji fotku na Twitter. Neměl jsem to dělat. Jakmile ho rozkliknu, objeví se na hlavní stránce něco, co jsem nikdy neměl spatřit. Ne teď. Ne dnes. Veškerá má dobrá nálada se v tu ránu rozplyne a nahradí jí nepopsatelná bolest.

Se zabručením popadnu do ruky konev s vodou a rozejdu se kolem malého, rodinného baráčku pozalévat macešky na oknech. Ne, nedělám to z vlastní iniciativy, poručila mi to matka.  Milovnice všeho, co kvete. Už je to přes půl roku, co se v Openu konal ples, kam byli pozvaní ellezziané a taky poslední zajímavá věc, co se děla. Poslední dobou bylo v Openu mrtvo, nechápala jsem proč. Ani Aron tam příliš často nechodil. Co asi dělá.. Nevěděla jsem, jak na sebe upozornit. Chtěla jsem aby si mě všiml trochu víc, než jen opeňanky co s ním sdílí tajemství o dimenzním světě. Povzdychnu si. Na plese se také nechoval příliš přívětivě. Měl nepřítomný výraz a s nikým se nebavil. Ani tam moc dlouho nezůstal a krátce po zahájení zase zmizel. Vlastně všichni se začali příliš brzy rozprchat.
Odložím konev a sednu si do trávy. Něco se dělo a já neměla nejmenší tušení co. I Sylar se choval divně, nejspíš ho trápil odchod Shirley. Povzdychnu si a podívám se na stříbrný řetízek na zápěstí, který jsem dostala k Vánocům. Vánoce jsem slavila předběžně s prarodiči v Německu a na Štědrý den jsem se vrátila zpět do Washingtonu. Měli jsme poevropštělé Vánoce, právě kvůli matce, která je původem Němka. Nerozbalujeme dárky 25. Ráno, ale ještě 24. Večer. Otec moc ani neprotestoval, slavení Vánoc v poklidu přenechal na matce, akorát jediné co si prosadil bylo slavení Dikůvzdání, kde zase překvapivě neprotestovala matka a pokaždé v tento den ochotně upekla krocana.
Zimní prázdniny a celkovou zimu jsem trávila hodně se svými kamarádkami Lisou a Dinnou. Vlastně i s Edem, Lisiným přítelem a později také snoubencem. Jednoho dne, v únoru, kdy jsme seděli v pizzerii, jako každé pondělí, nám Lisa oznámila, že ji Ed požádal o ruku. Já i Dinna jsme byly lehce v šoku, ale moc jsme jí to přály a slíbily jsme ji účast na svatbě, která se bude konat již za pár dní, jako družičky. Lisa byla vždy trošku záletnice a velmi ráda kluky střídala, proto jsme Edovi příliš šancí nedávaly, ale k našemu překvapení se zdá, že je to opravdu a konečně ten pravý. Vlastně pořád nemůžu uvěřit tomu, že jedna z mých nejlepších kamarádek, se již brzy stane vdanou paní. Páni, jak stárneme..Jak asi bude vypadat můj  budoucí manžel a svatba?Pousměju se. Na svého Vyvoleného jsem byla opravdu zvědavá. Už by se nějaký mohl objevit. No a Dinna.. Dinna se při své stáži v Severní Karolině seznámila s pohledným blonďatým chlapcem, který jak se zdá, má o Dinnu velký zájem a téměř každý den si telefonují. Pousměju se. Obě mé kamarádky byly zamilované a já, jako vždy, jsem byla zase ta bez přítele.  
“Moni?“ Otočím se. Ve dveřích stála má matka. Baculatá, malá paní s plavými vlasy střiženými na krátko. Byla jsem spíše tátova kopie. Vysoká, štíhlá, nadaná ve sportu. Po matce jsem jen zdědila barvu svých vlasů a očí. “Měly byste si jít s Dinnou vyzvednout ty šaty, které vám Lisa vybrala.“ Připomene mi. Nojo.. Úplně jsme na to zapomněly. Dinna měla místo zorniček srdíčka a já.. Já jsem jen hlava děravá. Ještě jsem ty šaty, co nám Lisa vybrala ani neviděla. Ale je zvykem, že družičkám vybírá šaty nevěsta a ve většině případů, jsou stejné. Na jednu stranu jsem byla ráda, opadla mi tím starost co na sebe, vše Lisa zařídila, ale na druhou stranu.. Měly jsme s Lisou poněkud rozdílný vkus. “Jasně, po oběde se tam zastavím.“ Zvednu se ze země a rozejdu se za mámou. Ta se ke mně jen nahne a pošeptá. “Nevíš, kdo je ta slečna s kterou si teď Blake pořád píše? Nechce mi to říct.“ V ten moment se ozve vrznutí branky a přímo k nám míří Blake. Ruku v ruce s dívkou s modrými vlasy. “Myslím, že je to tahle.“ Pobaveně se na matku podívám, které zamrzl úsměv na rtech, jakmile si všimla dívčiných vlasů. Byla v tomhle směru poněkud.. Konzervativnější.
Blakeova dívka, Jasmine, s námi zůstala na oběd a svou milou povahou neměla problém, si nakonec matku získat. Takže už i Blake? No to je vážně skvělé, já snad zůstanu na ocet.
Po obědě jsem se rozešla do půjčovny šatů Rodwick´s, kde nám Lisa rezervovala naše družičkovské šaty. “Dobrý den, uhm, měla by tu být rezervace šatů na jméno Rasterová.“ Postarší paní se na chvilku ztratí v uličce. Rozhlédnu se kolem. Půjčovna voněla pracím práškem a laciným parfémem. Když se paní i s šaty vrátí zpátky ke mně, zůstanu stát s otevřenou pusou. “No to si snad děláte srandu..“

Když mě matka jako malou ukládala do postele, vyprávěla mi pohádku o velké šťastné rodině, kde neexistovali žádné starosti, bolest, ani utrpení. Ještě před tím, než mě políbila na čelo a odešla, pošeptala mi, že přesně v takovém světě žiji a dokud budu své rodině věrná, nikdy se mi nic nestane. Svět, ve kterém jsem vyrůstala, byl přesně takový, jaký matka popisovala. Málokdy jsem byla sama. Rodiče dohlíželi na to, abych byla často v přítomnosti jiných dětí. Podle jejich slov všechny patřili do rodiny. Nenamítala jsem. Připadalo mi, jako by někdo vyslyšel mé prosby a chtěl, abych si měla pořád s kým hrát. Až později jsem pochopila, že vše bylo trochu jinak, než jsem si myslela. Na procitnutí už ale bylo pozdě. Rodina mě v životě ovlivnila víc, než jsem si dokázala představit. O několik roků později jsem se dověděla, že jednoho dne budu vládnout celé zemi, společně se svým starším bratrem Revanem. Zatímco jeho výchovu měl na starosti převážně otec, já trávila většinu času s matkou. Vždy kladla velký důraz na to, abych se chovala jako budoucí královna a nikdy nezapomínala na svůj lid, který má budoucnost jedině tehdy, když budu důslednou hlavou celé rodiny. Jeden bez druhého nemůže existovat. Alespoň tak mi to říkali. Když mi po večerech matka rozčesávala překrásné plavé vlasy, vyprávěla mi o našich předcích, díky kterým bych tu dnes nebyla. Žasla jsem nad tím, jak silní lidé tvořili naše království, které matka láskyplně nazývala laskavým. S Revanem jsem příliš nevycházela, ač jsem se o to nejednou snažila. Přestože jsem mu nikdy nic neudělala, choval se ke mně chladně a odtažitě. Několikrát jsem se potají vkradla do jeho pokoje, kde jsem nacházela zakrvavené kusy oblečení. V den, kdy mě nachytal přímo při činu se mnou hrubě praštil o postel a sliboval, že zaplatím za všechno, co jsem způsobila. Zatímco mě probodával pohledem plným hněvu, všimla jsem si hlubokých šrámů na jeho rukách a tvářích. Zděsila jsem se. Tohle nebyl Revan, se kterým jsem vyrůstala. Na otázku, kdo mu něco tak strašného provedl neodpověděl. Místo toho ze mě strhal vše, co jsem na sobě měla a zmocnil se mého těla. V době kdy mě znásilnil mi bylo třináct let.
Nebylo to naposledy, co udělal něco takového. Do jeho pokoje jsem se už nikdy neodvážila přijít, avšak on chodil do toho mého. Násilím si mě bral znovu a znovu, přičemž mě ujišťoval, že přesně tohle je oběť, kterou musím pro rodinu přinést. Věřila jsem mu. Před rodiči jsem mlčela. Revan byl starší a ke všemu budoucí král. Musel si být dobře vědom toho, co dělá. Vypozorovala jsem, že chvíle, kdy pošpiňuje mé tělo jsou jediné, během kterých se usmívá. Pořád to byl můj bratr a přestože jsem ho nenáviděla a milovala zároveň, věřila jsem, že můj klín je prostředek k tomu, aby zapomenul na veškeré zlo, které na něm bylo pácháno. Tam někde uvnitř bylo uvězněné staré já mého bratra, které bylo pro mě kdysi vším. Zlem ve skutečnosti nebyl můj bratr, nýbrž cizinci, kteří se jednoho dne v našem laskavém království objevili. Ten den byla naše země skutečně krvavou. Všichni bojovali ze všech sil, abychom nepřátele zahnali, ale život mým rodičům a mnoha dalším už jsme vrátit nedokázali. Ve snaze zabránit zmatku Revan ještě týž večer usedl na trůn, avšak jeho způsob vlády naší zemi drasticky poznamenal. To jediné, co ho zajímalo byly války a získávání nových území. Hnán pomstou přehlížel ztráty svých bojovníků. Jejich počet se brzy snížil sotva na polovinu. Jako by zapomněl na slova otce i matky. Rodina pod jeho rukama umírala. Nemohla jsem se na něco takového déle dívat. Sebrala jsem veškerou odvahu a vzepřela se mu. Musel vědět že náš domov žene do záhuby, ale bylo to to poslední, co ho zajímalo. Místo toho, aby mě konečně vyslechl mě opět surově znásilnil. Netrvalo dlouho abych zjistila, že s ním čekám dítě. S vlastním bratrem. Nevěděla jsem, jak se v takové situaci zachovat.
Rozhodla jsem se svému osudu postavit. Dítě, které jsem nosila jsem brala jako příležitost k novému začátku. Věřila jsem, že až Revan uvidí svého vlastního potomka, uzná mě jako skutečnou královnu, dovolí mi prosazovat své názory a spravedlivě se podělí o vládu, přesně tak, jak plánovali rodiče. Byla jsem tehdy příliš naivní, ale za žádnou cenu se nechtěla vzdát svého dívčího snu. Když už se zdálo, že bych přeci jen mohla dosáhnout svého, Revanovi nepřátelé si přišli vyřídit účty. Nebyla jsem na něco takového připravená a v mém stavu bylo nepřípustné, abych bojovala. Toho nepřátelé využili. Díky včasnému příchodu ostatních jsem přežila, zato dítě v mém lůně už takové štěstí nemělo. O měsíc později jsem porodila mrtvého chlapce. Na svíravý pocit v hrudi, když jsem neuslyšela žádný dětský pláč ani křik, dodnes nemohu zapomenout. To, co následovalo byla nejhorší noční můra, ze které jsem se nemohla probudit. Nedokázala jsem se vyrovnat se ztrátou dítěte a doufala, že najdu pochopení alespoň u Revana, ale šeredně jsem se spletla. Vyžádala jsem si jeho přítomnost u sebe v pokoji, avšak odešel hned potom, co mi chladně oznámil, že to, co se stalo je pouze má chyba Nikdy jsem nikoho nenáviděla tolik, jako jeho. Následující dny jsem se zotavovala, ale zatímco fyzické rány se hojily rychle šrámy na duši nedokázal zacelit nikdo. Snad jen jedna jediná věc... Pomsta. Ač jsem si před několika lety slibovala, že do Revanova pokoje už nikdy víc nevkročím, porušila jsem své pravidlo a potají se k němu vkradla v době, kdy spal. Nelidský řev, když v bolestech umíral a pomalu mizel ve hřtánu mé vlastní schopnosti mě bude provázet nejspíš až do konce mého nicotného života.

„Už nechci, nemůžu.“ prolomí ticho slabý, sotva znatelný, hlásek. Bez zájmu pohlédnu na spoutanou, vyčerpanou dívku která nemá daleko ke zhroucení. Potutelně se usměju. „Ticho, maličká.“ napomenu jí a popojdu k další osobě, tentokrát chlapci. Nevypadal na víc než šestnáct, ale nezáleželo mi na tom, kolik mu ve skutečnosti je. Právě prohrával boj o život Jeho životní funkce začínaly pomalu selhávat a i když bych měl správně čekat na jeho poslední výdech pro případ, že by přeci jen nabil vědomí, rozhodnu se situaci neprodlužovat. Královna se o tom přeci vůbec nemusí dozvědět. Za doprovodu chraplavého smíchu se z mého předloktí vysunou mohutné drápy připomínající vzhledově katanu. Jediným seknutím zbavím chlapce před sebou života. Vystříknutá krev na mém obličeji a oblečení mě naplní pocitem uspokojení, ale jsem dle všeho jediný, kdo si náruč smrti užívá. Vystrašená dívka na mě zírá očima plnýma strachu. „Neubližujte mi, prosím.“ zaskučí zoufale. Nevnímám ji. S výrazem, jako bych právě ochutnával to nejlahodnější, co může existovat, krev z ostří olíznu. Má lehce nasládlou chuť s vůní připomínající kov. Dokonce je stále teplá. „Pšt...“ přiložím si prst ke rtům a naznačím dívce, aby mlčela. Stane se tak. Zaujalo mě, jak usilovně bojovala o svůj život, ale ve skutečnosti jí byla snaha naprosto k ničemu. Kdyby věděla, co jí čeká, s radostí by dopadla tak, jako kluk vedle. Zbystřím, když uslyším za sebou šramot. Několik sekund nehnutě stojím a poté se prudce otočím, připraven použít drápy k útoku. To, co následně uvidím mě vyvede z míry. Nestál za mnou nikdo neznámý, ani nepřítel, ale malé, sněhově bílé kotě. Překvapeně zamrkám a tázavě nakloním hlavu na stranu. Zvíře mňoukne a rozejde se ke mně, přímo do kaluže krve, ve které stojím. „To se ti líbí? Pach krve?“ potěšeně se pousměju a zvednu koťátko do náruče. Začne příst. Spokojeně mnu mezi zkrvavenými prsty hebkou srst, zatímco se malá bílá kulička celá chvěje vibracemi. „Budeš špinavá, ale rudá ti tolik sluší.“ promlouvám ke kotěti, které nepřestává vrnět. Aniž bych věnoval pozornost zubožené dívce a obrovskému nepořádku v místnosti, vydám se se zvířetem pryč. Vždy jsem měl rád kočky. A k smrti nenáviděl psy. Nejvíce královnina mazlíčka, věrného hlídacího psa Angela, který byl zároveň mým největším konkurentem. Zatímco kočka byla pyšná, svéhlavá a nepředvídatelná, pes plnil každičký hloupý rozkaz svého pána. Přesně takový jsem byl já i Angelo. Pes s kočkou nemohli žít pod jednou střechou, ale my dva neměli na výběr.
Zatímco stoupám po schodech nahoru, uslyším za sebou známý hlas. Otočím se, přestože moc dobře vím, kdo za mnou stojí. Vládkyně. A ne sama. Společnost jí dělal její hlídací pes. „Jak se daří našim nováčkům, Andreasi?“ zeptá se a kývnutím hlavy mi naznačí, abych jí následoval. Dojdeme do hlavního sálu, kde se uvelebí na trůně. Angelo jako vždy poslušně postává po jejím boku, kdežto já se posadím na gauč. Kotě položím na klín. „Přežila jen dívka, zdá se být v pořádku.“ odpovím naprosto nevzrušeně. Slovo v pořádku asi nebylo tím nejpřesnějším, ale psychický stav ostatních mě nezajímal. Ze Satočiných úst unikne povzdech. „Chlapec neuspěl? Další ztráta.“ zamumlá zkroušeně, nejspíš čekala že bude mít další dvě nové hračky do své sbírky pěšáků. Poťouchle se usměju, hochova smrt nepřišla nazmar. Satoko možná projevovala lítost, zato já se pobavil přímo královsky. „Měl by se o ní někdo postarat.“ prohlásím a s úšklebkem pohlédnu na Angela. Svou práci jsem splnil, teď bylo na psovi, aby odtáhl mršiny a pochutnal si na zbytcích. Oplatí mi úšklebek, ale nijak nereaguje. Trpělivost musel mít přímo ze železa. Ukloní se před vládkyní a rozejde se pryč, avšak když míjí mě, rozhodne se mít poslední slovo. Kriticky pohlédne na mé rudě zbarvené oblečení a tvář, stejně tak i na zkrvavené kotě v mém klíně „Tvůj nový mazlíček? Hodíte se k sobě.“ zkonstatuje sarkasticky a zmizí za dveřmi. Mám chuť se smát nahlas.
Když přemůžu nutkání cukajících se koutků, otočím se zpátky k Satoko. „Chlapcům se poslední dobou v arénách nedaří Umírají víc, než dřív.“ obeznámím jí s krutým faktem, kterého si musela být sama dobře vědoma. Zákony naší země byly tvrdé, nelítostné a ne každý mohl uspět. Mým záměrem tentokrát není poučovat vládkyni o statistice, ale zavést řeč na rodinný život. „Pokud je nedostatek mužů, říkal jsem si, proč se neujmout víc žen naráz. Dvě, možná tři.“ přemýšlím nahlas a snažím se představit si, jaké by to bylo mít několik partnerek zároveň. Pravidla naší země by konečně byla k něčemu dobrá. Neujde mi Satočino pozvednutí obočí. „Andreasi, vždy jsme uctívali soužití v monogamii.“ připomene mi opatrně. Ublíženě na ní pohlédnu. Přestože jsem neváhal chladnokrevně zabít kohokoliv, kdo se mi postavil do cesty, byl jsem pořád muž, který měl své fyzické potřeby. Sebeukájení nikdy nenahradí tvrdé pomilování ženy. Ale vysvětlujte tohle Satoko. „Jsem velký milovník a zvládnu obšťastnit více žen naráz. Zvaž můj nápad, budeme mít mnoho synů a dcer.“ vážně na ní pohlédnu. Vlastně, proč ne? Nebyla to právě Satoko která nám všem vtloukala do hlavy ,milujte se a množte se?´

Před 3 lety, červenec

"Tak ty chceš na klín?" Něžně promluvím k malé, plavovlasé holčičce stojící přede mnou. Shia ke mně natáhne drobounké, dlouhé ruce a dožaduje se pozornosti. "No tak pojď." Vyzvednu ji. Byla tak malá, tak drobná .. Možná až příliš. Starostlivě kolem jejího těla obtočím ruce a přisunu k sobě tak, aby nemohla spadnout. Měl jsem malou Shiu hlídat, než matka příjde z práce. Měla nyní dvě zaměstnání, aby naši rodinu uživila. S otcem se rozvedla, když mi bylo jedenáct a co se týče alimentů, není to ten nejzodpovědnější člověk. Muže, s kterým matka Shiu počala potkala v baru. Byla to rychlovka, jednorázovka. S malým překvapením. Ale přesto se nikdy toho muže nepokoušela kontaktovat, sestru vychovávala sama a i přes tíživou finanční situaci se vždy snažila nám dát to nejlepší.
Shia vypadala spokojeně, ale to se nedalo říct o mé mámě. Shii stav se zhoršoval každým dnem a má zoufalá matka s ní obešla snad každého doktora ve městě. Ale nikdo nebyl schopen její astmatické záchvaty tlumit. Podívám se na malou, pobledlou sestru. Bál jsem se o ni. Bude v pořádku.
Vnutím ji do ruky její oblíbenou plyšovou želvu a zastrčím ji pramen vlasů za ucho. Do té doby než se narodila, jsem neměl ani tušení jaké to je mít o někoho takový strach. Přísahal jsem, že nikdy nedopustím, aby se jí něco stalo. Že nedopustím, aby jí někdo ublížil. Selhal jsem.

Zamžourám do prostoru a promnu si ospalé oči. Usnul jsem. Ztěžka se posadím a pohlédnu na mobil ležící na stole. Byla čtvrtá hodina odpoledne. Líně se zvednu a zalomím ruce za záda ve snaze protáhnout bolavé tělo. Rozhlédnu se po místnosti, doufajíc že zahlédnu mladší sestru. "Shio?" Rozejdu se skrze obývák, do jejího pokoje. "Doprdele." Zalapám po dechu, když spatřím její bezvládné, bledé tělo ležet na podlaze. Kleknu si vedle ní a přiložím ucho k ústům. Kurva, kurva. Nikdy předtím jsem se do takové situace nedostal, nevěděl jsem, co mám dělat. Rozběhnu se zpět do obýváku pro mobilní telefon a vytočím číslo záchranné služby.

"Ramone!" Ozve se hlas matky, spěchající nemocniční chodbou přímo ke mně. "Co se stalo? Jak je jí? Co říkali doktoři? Bude v pořádku?" Její oči byly plné strachu a hrůzy. Nebyl jsem schopen odpovědi. Byla to moje chyba a moc dobře jsem to věděl. Kdybych neusnul.. Kdybych doprdele neusnul, nic takového by se nemuselo stát. Od té doby co se za dveřmi nemocnice, kam Shiu donesli zavřely dveře, jsem o ní nic nevěděl.
Ztěžka polknu, zdálo se mi to jako věčnost a já nemohl nic dělat. V té chvíli se otevřou dveře a ven výjde sestra. Poměrně vysoká, hubené nohy, tmavé vlasy stažené do culíku. Na nose brýle, které si sundá, jakmile dojde až k nám. Nemusela nic říkat, z jejího výrazu se dalo číst jako z otevřené knihy. "Je mi to moc líto.. Nemohli jsme nic dělat. Bylo příliš pozdě." V ten moment se matce podlomily kolena a následně se chodbou  roznesl hlasitý, bolestivý pláč..

Jsou to přesně tři roky, co Shia odešla. Tři roky. A já se za její smrt stále nenáviděl. Můj vztah s matkou se od toho osudného dne velmi ochladil. Proklínala mě, litovala mé existence a více než půl roku se mnou nepromluvila ani slovo.
Samozřejmě, čas některé rány zahojil, dle jejích slov mi odpustila, ale nikdy jsem jí to neuvěřil. Stále mi to všechno dávala za vinu. Oprávněně.
Dojdu k nízkému hrobu, z kterého se tyčil mohutný kříž. S povzdychem se zadívám na anděla, který se o kříž opíral a pak mlčky na hrob položím červenou růži. Chybíš mi.. Nám oboum. Hrob nebyl příliš udržovaný. Já, ani má matka jsme neměli dost odvahy na pravidelné návštěvy. S bolestí u srdce si přečtu jméno vyryté na náhrobní desce. "Je mi to tak líto.."

Znuděně se opřu o futra dveří a sleduji roztržité rodiče. “Eatone, počkej, máš ji nakřivo.“ Zamumlá matka a začne otcovi upravovat kravatu. Chystali se na banket, který pořádali manželé Howartovi. Otcovi významní obchodní partneři a zároveň dobří přátelé. “Kdy se vrátíte?“ Dojdu až k nim a sednu si na postel, abych si mě všimli a neměli šanci mě ignorovat, jako to bylo jejich dobrým zvykem. “Nevím, nejspíš pozdě večer, to už budeš spát.“ Matka se pokusí o milý úsměv, ale vypadá to spíše jako úšklebek. Takže budou pryč celý den, jako vždy.Otec se na mě povzbudivě podívá “Můžete jít s Carmen třeba do parku, nebo zavolej kamarádkám a něco podnikněte.“ Jo, jasně.. S Carmen.. Jako vždy.

“Dělej, už tam na nás čekají.“ Houkne na mě Rebecca, mávající rukou ve snaze mě popohnat. “Kdyť už jdu.“ Zachmuřím se a snažím se neumazat si své drahé boty v koňském výběhu. Když rodiče odjeli, rozhodla jsem se strávit den po svém. Jízdou na koni. Tak jsem zavolala Rebecce, kamarádce ze školy, jejíž rodina chovala koně. Zaměřovali se převážně na western, takže tu byli k vidění koně jako Appaloosa, Paint Horse nebo Quarter Horse.
Rebeccy bratr se na mě zářivě usměje, jakmile dojdeme až k němu. Držel otěže dvou nasedlaných a připravených koní. “Nasedneš sama, nebo budeš chtít pomoct?“ Ukáže na strakatého valacha stojícího vedle něj. “Myslím, že to zvládnu.“ S těmito slovy se bez potíží vyhoupnu do westernového sedla a nasadím si klobouk. No co, s kloboukem vypadáte na takovém koni vždycky líp. Pak už se jen spolu s Beckou rozjedeme dolů do údolí. “Vzala bych to cvalem podél řeky a pak to vezmeme oklikou zase zpátky, co ty na to?“ Houkne na mě Becka v poloklusu, držíc si svůj klobouk, aby jí neodlétl. Pokrčím rameny. “Jo, klidně.“
Jenže v ten moment, kdy jsme se cvalem řítily podél rozbouřené řeky, ze křoví vyběhlo divoké prase. Aladdin na kterém jsem seděla se samozřejmě polekal a uskočil do strany. Něco takového jsem nečekala a za doprovodného křiku jsem sletěla přímo na tvrdou zem. Jen kousek od mohutného, ostrého kamene..