Open My Heart

[size=30]Tyler[/size]

„Bude to rovných čtyřicet pět dolarů.“ oznámí mi dealer s potutelným úsměvem, zatímco si přehazuje z jedné dlaně do druhé balíček bílého prášku. S fascinovaným výrazem sleduji pohyb jeho rukou, dokud si neuvědomím, co mi právě teď řekl. „Čtyřicet pět? Za gram?“ zopakuji nevěřícně. Zmateně k muži zvedám hlavu, jenže jakmile se střetnu s jeho tvrdým, nesmlouvavým pohledem, dojde mi, že si legraci nedělá. „Nějakej problém?“ zeptá se chladně, na což reaguji vyděšeným couvnutím. „Ne, já jen…“ Slova se mi samovolně zadrhnou v krku. Kdy heroin tolik zdražili? Ještě nedávno stál o celých osm dolarů míň! „Ber, nebo nech bejt. Tak kvalitní herák jinde neseženeš. Ne za takovou cenu.“ ušklíbne se dealer, přičemž začne balíček soukat zpátky do kapsy. „Ne, počkej!“ vyhrknu zběsile, v zoufalé snaze ho zastavit. „Beru to.“ promluvím o poznání tišeji, načež mu do ruky vtisknu několik bankovek. To ho evidentně pobaví, jelikož mě s hlasitým smíchem začne poplácávat po rameni.
„To mě poser. Fetko zasraná, ty bys za kus háčka prodal i vlastní matku. Na, tady máš, užij si to…“ Hodí po mně balíček, který bez problémů chytím. Dealer nad tím jen zakroutí hlavou a s několika nejapnými poznámkami se rozejde pryč. Nevnímám ho. Oči mám pouze pro drogu, kterou křečovitě svírám v roztřesených rukách. Absťák byl už téměř nesnesitelný a já nutně potřeboval další dávku. Tak moc, že jsem za ní zaplatil o několik stovek víc, přestože jsem si před pár týdny sliboval, že jakmile heroin znovu zdraží, přestanu s ním.
Nepřestal jsem. Naopak. Nakupoval jsem stále častěji a jen bezmocně sledoval, jak se částka za babiččino prodané auto víc a víc ztenčuje. Tímhle tempem se dostanu na mizinu. Mohl jsem si sice najít práci, jenže kdo by chtěl zaměstnat feťáka? Nikdo. Tím jsem si byl jistý.
Z proudu myšlenek mě vytrhne až známý hlas volající mé jméno, za kterým se automaticky otočím. Spatřím Jareda, svého kamaráda z party, i když nazývat přítelem někoho, kdo vás zatáhl do drog, asi nebude úplně správné označení. „Héro?“ Kývne hlavou k balíčku. „Jo.“ odpovím, a aniž bych se na něj byť jen koutkem oka podíval, zastrčím heroin do kapsy mikiny. Jared mezitím vytáhne krabičku cigaret. „Cígo?“ zeptá se. Zavrtím hlavou. „No jo, já zapomněl, že máš lepší. Tak si naser, aspoň zbyde víc na mě.“ zasměje se a zapálí si. Chvíli ho mlčky pozoruji, ale nakonec jen pokrčím rameny a uvelebím se na kamenné zídce kousek od nás. Nepřekvapivě se na ní válí všechny možné věci od nedopalků, žvýkaček, papírů od bonbonů, až po dnešní noviny, ze kterých se na mě usmívá Destiny, po boku svého bratra Arona. Se zájmem si fotografii prohlédnu, což pochopitelně neujde Jaredovi.
„Modelky se ti zachtělo? Ale jo, tahle je dobrá, tu bych klidně píchal taky.“ Neodpovím. Těžko bych mohl začít vykládat o tom, že Destiny ve skutečnosti znám a dokonce spolu bojujeme za stejnou zemi. „Co je s tebou? Mlčíš jak ryba. Nelíbí se ti snad?“ Nadechnu se, abych vyvedl Jareda z omylu, jenže k tomu nedostávám příležitost. Mou málomluvnost si totiž jako obvykle vyloží po svém. „Radši bys šukal toho šamstra vedle ní, co?“ Vytřeštím oči „Cože? To…“ „Hele, jen se nedělej. Myslíš, že sem tě tenkrát neviděl, jak se olizuješ s tím hnědovlasem?“ „Bylo to jednou!“ ohradím se dotčeně. To, co Jared říkal, byla sice pravda, ale jeden polibek s mužem ze mě přeci nedělal homosexuála. Byl jsem opilý. Nic víc, nic míň. „Jasně, jasně. Kdo dělal mamku a kdo taťku?“ provokuje mě. „Seš vážně čurák.“ zavrčím a seskočím ze zídky. Jindy bych se tomu možná zasmál, jenže teď jsem neměl na jeho rýpání náladu. „To nepopírám... Ale ty jiný kamarády nemáš.“ usměje se.
Z jeho slov mi přejede mráz po zádech. Zahazoval jsem se s ním skutečně jen proto, protože jsem nikoho jiného neměl. Jakékoliv mé známosti byli jen s drogově závislými lidi. Nebyl jsem nic než odpad přátelící se s odpadem. Bylo mi z toho zle.